Už zase skáču přes chřestýše

Nenechte se zmast titulkem. Z reklamnich duvodu jsem do nadpisu zapasoval sluvko "zase". Doposud jsem chrestyse jen poctive obihal. Dneska to ale jinak neslo. Krovi vlevo, krovi vpravo, stezka klesa na asi dvaceti metrech o tri nebo ctyri. Ubrzdit se to uz nedalo, nezbylo nez skocit. Videl jsem ho na posledni chvili, v mistech kudy posledniho pul roku probiham snad desetkrat tydne ... a mnoho jinych chodi nebo beha misto obeda taktez. Dokonce jsem tim samym mistem probihal dnes potreti. Proste je to takova odnoz po hrane canyonu, 2.2km tam, pak zpatky, pak dalsi podobna vetev, jen kratsi a pak tu prvni znova. Dohromady to da za dvanact. Deset metru za mnou frcel Tomas, muj student. Diagnoza ofidiofobie jak vysita, ze by se za ni nemusel stydet ani Indiana Jones. Snad ted nema nocni mury, byl to jeho prvni had co potkal volne v prirode.

Chrestys prerijni. Ten nas byl trosku hubenejsi a jeste malinko vic do zelena.
Plazil se jako zpomalenej film, preci jen, rana jsou uz ted chladnejsi.

Pro mne to byl letos uz treti chrestys. Nejak mam na ne kliku. Za prvni ctyri roky v Novym Mexiku jen jeden, a to jeste v narodnim parku kde nas na to upozornila asi padesati clena tlupa turistu. Chudinka had se choulel ve stinu pod stromem, zamotanej ale ani chrestit se neodvazil. Turisti zalarmovali snad vsechny strazce v okruhu peti mil aby se jim dostalo rady, ze maji hada nechat byt a poctive ho obejit, ze dnes se strilet nebude. Pak tri roky nic.

Letosni prvni varovani prislo uz na Zane Grey. Honza si do ted mysli, ze jsem podel trati schoval magnetak pro efekt, ale pravda je mnohem prozaictejsi. Proste hada nekdo pred nama nasral, a on si to na nas vylil. Nastesti jako kazdy druhy taky-hrdina chrestil poctive jako o zivot jen ze krovi a my jsme ho ani nezahlidli. Podle zvuku jsme ho minuli tak asi o metr.

Jen o mesic pozdeji jsem bezel nas domaci Jemez. Tritydenni bronchitida si vybrala svou dan, ale preci jen jsem se nejak kodrcal k cili. Pet kilaku pred koncem, kdy uz je vam vsechno opravdu jedno a chcete tak akorat umrit se mi u pravy nohy rozchrci rehtacka. Tak dvacet nejvys tricet cisel, hnedej chrestys smotanej do klubicka otvira si hubu a drnci ocasem. Samozrejme jsem se strasne lek a i pres ty unaveny nohy pridal trochu do kroku. V ramci me osobni obrany mne nenapadlo nic lepsiho nez zarvat "Kus babo!" ... coz urcite byla blbost na entou, neb hadi jsou hlusi. Po zhruba mili byla nastesti obcerstvovacka s ikonickym jmenem "Last Chance Saloon". Vede ji Steve Pero, hardrockerska legenda. Z osmdesati zbyvaji tri kilaky do cile a Steve se vas zpravidla snazi premluvit na panaka tequily. Na to fakt nemam, ale jeho domacim lehkym mexickym lezakem nepohrdnu. Jeste se mi klepaj palicky a tak do sebe klatim rovnou dve. Rozestupy jsou stejne asi deseti minutovy, dva exace uz nic nezmeni.

Dalsim chrestysum v zavode uz moc sanci nedavam. Silvertonska 24hodinovka i nepovedene Leadville jsou v prilis vysoke nadmorske vysce. Az zase doma, na stejne stezce jako dneska, i kdyz asi o kilometr dal, div nezakopnu o Arizona elegans (pravdepodobne poddruh "philipi"). Urcite mel pres metr, na tloustku jak duse na mountain bike.Krve by se ve mne nedorezal, ale pookreju kdyz nevidim na ocasku chrestitko. I tak radsi to vezmu o dva metry vokolo. Had ani nehne brvou.

Pak je skoro celej srpen i zari klid. Az dneska. 

 

Arizona elegans znamy tez jako "glossy desert snake" tedy neco jako blejskavej poustni had.
Vypada hrozive, ale v podstate je neskodnej.

Do me sbirky setkani s mistni faunou chybi uz jen medvedi a pumy. Ne ze bych o to nejak stal, ale realne je to jen otazkou casu. Na nekterych mistech kudy pravidelne beham je cerstvy medvedi trus skoro pokazde, kdyz zaprsi jsou videt i stopy v bahne. Pred par tydny se nejakej chlupac usalasil u naseho baraku v praci. Pres noc vybral kontejner a rozhazel to kolem moji stezky. Odpoledne to nekdo uklidil, druhy den rano zase. Podobne misto kde jsem predloni potkal rysa. Choulil se tehdy ve stinu pod borovici a neco si zmoulal packama. Nejdriv jsem si myslel ze je to jen kojot, az jak jsem pribihal bliz poznal jsem ze je to tentokrat neco vetsiho. Selma si mne vsimla teprve az kdyz jsem byl necelejch dvacet metru od ni. Sklopila svuj kratounky ocasek a prchla do skal.

I pres jiz do obecne povedomosti se zazitou pouckou o kojotech (dva a mene kojotu bezi pred tebou, tri a vice kojotu bezi za tebou) jsem nemel stesti narazit na nejakou smecku. Kojoti jsou pomerne samotarsti, jeste tak casto lovi v paru, vetsi smecky jsou dosti vzacne.

To uz spis se bojim losu. I kdyz jsou u nas pomerne krotci, setkat se s nimi temer tvari v tvar neni moc prijemne. Pres den to vetsinou jeste jde a i pres dobre maskovani si jich brzy vsimnete. Horsi je to v noci. Celovka vetsinou kolmo dolu, zrakem skenuju kameny na par metru pred sebe. Jen obcas zvednu hlavu abych se ujistil ze jsem porad na spravne stezce. Dvakrat se mi stalo ze jsem zabehl primo do stada roztazeneho po obou stranach. Hlavy sklonene k zemi ze jim ani oci nesvitili dokud jsem do jednoho temer nevrazil. Pak samozrejme vsichni spozorni, zvednou hlavy a cuci vam do celovky. Deset, patnact paru dve pi kolem. Nekteri skoro nadosah ruky. Nasleduje samozrejme adrenalinovej sok jako v Pulp Fiction a rozklepou se mi nohy. Ztlumim celovku a propletu se ze stada ven. Jeste chvilku jen opatrne naslapuju, nez to napalim co to da ... urcite aspon 6 min na km :) ... ale furt lepsi nez se prerazit a spadnout do kaktusu ... i kdyz i to mne myslim taky jednou nemine.

Roky dluhů, dluhy roku

Verny ctenar si jiste povsiml, ze se zhruba rocni periodou prechazi tento blog do stavu klinicke smrti, zpravidla vprostred vypraveni dramatickeho pribehu. Stejne necekane jako drive odezni, tez jakoby z niceho zacnou se objevovat prispevky nove, nedokoncene skazky byvaji vice ci mene dopodrobna dovypraveny, nabehane kilometry dopocitany, prebytecne kilogramy zinventarizovany, padavajici vlasy ozeleny a sedivejici vousy bez milosti vytrhany. Dokonce i sam autor snazi se obnovit spojeni s okolnim svetem. Vycisti mys, vyluxuje klavesnici, z monitoru oloupe zatvrdle nanosy prachu a obradne zapoji drat. V pousti zaprsi, blog ozije. 

Pro zasvecene neni tezke uhodnout posledni impuls, kvuli kteremu obratim dum naruby, prekopu zahradu, vyzpovidam davne milenky ci pozadam o pomoc tchyni jen abych nasel jiz davno zapomenute heslo k tomuto blogu.

A asi nebude ani prekvapive, ze dnesni vypraveni nebude prilis vesele. Dobehnout do Winfieldu a tvrdnout tam pres rok pro nic za nic neni jen tak. Zpet vsak alespon strucne k roku lonskemu, ktery jak az pozdeji jsem si uvedomil byl minimalne z bezeckeho uhlu pohledu zit na dluh. Rok nasledujici, tedy ten letosni, pak byl rokem kdy nastal cas dluh splacet.

12. ledna 2012 narodilo se malinkate M. Babicky prijizdeji a odjizdeji, obcas i nejaky deda, strejda ci teta mihnou se tu tam. Chci mit soukromi, prostor pro sve sklony k naturismu praktikovaneho zasadne v trenkach, bez zvedavych oci polaskat nove dite, zenu, male O., ci vsechny naraz, zakricet si pri hokeji v radiu, sednout k telce a procisnout chlupy na pupku. Vsechno a vsechny ale sladit nelze. Beh a utek stavaji se unavenym synonymem. Kupodivu vsak skvele fungujicim. Nejtezsi zavody ktere si lze naordinovat bez loterii zvladam s minimem treninku v osobnich rekordech ... a to vo parnik. Paradoxne i pri silvertonske 24 hodinovce si odpocinu lepe nez o vikendu doma. Navic vyhraju, protoze vsichni moji souperi drive ci pozdeji usnou. Ja spat nepotrebuju, mam prece deti.

V sprnu prijizdi Honza12. Celou dobu vzajemne doufame, ze jak je jiz na internetu dobrym zvykem, je ten druhy ve skutecnosti nejaka mlada vnadna blondyna jen se vydavajici za prosedivelyho postarsiho chlapka. Bohuzel jsme byli oba k sobe celou dobu uprimni a ani jedna blondyna se nekona. I tak je srandy kopec ... tedy presne az do 40teho leadvillskeho kilometru. Pak stoupnu na kamen, v noze krupne (ja vim, trosku to dramatizuju) a je po legraci ... i kdyz tehdy jeste netusim, ze neni radno podcenovat bezce se zlomenou nohou. Asi vsichni vedi, ze do Leadville jsem se preci jen v limitu dostal. Jen jsem trochu neplanovane zatajil jak. Serial ale bude dopsan, byt je jasne, ze tech nehtu okousanych napetim jiz bude spise poskromnu.

V zari a rijnu odjizdeji posledni babicky. Po dome se mohu producirovat jak je mi libo, ale placici ditka vztahuji rucky ke mne, neb babicek nevidno. Vikendove behy za svobodou meni se v pravou rodicovskou reholi. Dva rodice plus dve deti rovna se na volny cas zapomen. Rijnovy Deadman mi neuprosne vymeri dan za muj egalitarsky pristup k rodicovstvi. Dve noci pred padesatkou naspim asi dve hodiny. Malemu M. rostou zoubky, jdu za nim za noc sedmkrat. Predzavodni noc konci dokonce jen dvacetiminutovou spankovou halucinaci. Na obratce padesatimilovky pak vadnu jako cerstve pokosena trava, po dalsich deseti kilacich prechazim do kroku. Proste na to nemam. Nikoliv "tentokrat" ale "absolutne" a patnact kilaku pred cilem vzdavam. Sezona konci v ruinach, 2200 km, patej nejhorsi rok ze sedmi. Netusim jak jsem zvladl Zane Grey, Jemez, Silverton natoz Leadville.  Blog jsem nezvladl. To uz je o Vanocich jasny.

Leden 2013 a zkousim to znovu. Jinak to neumim. Male M. preci jen spi lip, O. se v noci nebudi uz vubec. S D. mame spravedlivou dohodu jednoho behu o vikendu. Rozhodl jsem se proto sidit praci, vyrazim misto obeda. Kilometry pribyvaji, stejne jako drobne omrzliny. Beham v trenkach, neb teplaky nemam. Snehu ale jen kolem padesati cisel. Clovek si zvykne na vsechno. 

Nekdo by rekl "karma" jiny "rodicovske povinnosti". Nekdo jiny "debil". Mam nabehano a zacina mi to frcet, ale v breznu z hlouposti propasnu prihlasku na tradicni maratonsky otvirak v Salide a na druhy dubnovy vikend kdy se bezi kratke ultra Cedro Peak 45km u nas u Albuquerque zaroven rezervuji vikendovou chatku s detmi v Coloradu. Deti samozrejme vitezi. 

Na Zane Grey dostanem s Honzou po papuli. Tejden na to marodim s pruduskama ale citim se nerozhazen. do Jemezu 50M zbyvaji tri tydny. Obcas si slehnu rychlou desitku jestli se ty bakterie jako uz nechtej stehovat, ale vetsinou se jen totalne zahlenim. A tak jdu na start s teplotou chrchlajice jako tuberak. Strasne blbej napad ... ale krasnej. Cim vic cestou umiram, tim mam intenzivnejsi pocit ze ziju, i kdyz v horach lapam po dechu jako Texasani. Dokoncim o vic jak hodinu pozdeji nez loni, v cili doslova plivu krev. Bakterie na pruduskach se stale drzi, ale aspon  mi slezla plisen z leve nohy. Prezila dva roky, ctvery antibiotika a tri doktory. Dvojnasobny vyslap Pajarita s chrchlou byl na ni ale moc ... no, plakat nebudeme.

Na konci cervna jsem se preci jen trochu sebral. Sice o par kilo tezsi, ale o rok zkusenejsi. Silvertonskou 24hodinovku davam znovu za 83 mil. Tentokrat Cody v noci neusne a nadeli mi osmicku. Povzbuzeni v pravou chvili. Blizi se Honza12 a zase Leadville. Jenze pak mi rupnou zada. Pak znovu. A jeste jednou a zase znovu. Slibny trenink se mi v mziku rozsype, a i kdyz jde jen o par hloupych tydnu pred zavodem prestavam si verit ... a myslim, ze i pres hafo objektivnich duvodu prave to je tou hlavni (ne-li jedinou relevantni) pricinou proc to nakonec v Twin Lakes po sto kilacich zalomim, zatimco Honza pres neuveritelny utrapy slape dal a do Leadville se nakonec dostane i v cizich ponozkach.

Pak chce mit clovek v hlave tmu a behani je prokletim. Nikoliv pro radost, ale jen proto, ze musi. Protoze jinak zit neumi. Mozna ani jinak zit nechce, nebo se jinak zit boji. A jako jiz tolikrat pred tim ... leva pred pravou, prava pred levou ... obcas zakopne, obcas si zkrouti kotnik, nekdy dostane vetvi do ksichtu nebo mu trny akatu rozedrou na holeni kuzi do krve. Dech tradicne nestiha a pot pali do oci. Nevi jestli ho to jeste nekdy bude bavit ale pritom nevi jak prestat.

A pak je tu Honza ... a metr piv i s Leonou ... a Plasy ... a par vterin s April ... a ledoborec Machy ... mistryne sveta Iva ... a mistr okamziku Digi ... bratranci Kotouckove ... Advid ... Lubos, a Pavel, a mama v behu, RID, RVM, s0cketka, Lucka ... a dalsi pratelske tvare jejichz jmena jsem jiz ostudne zapomnel ... i kdyz na trvalo do pameti se mi najisto vryje ruzove Barborky laskyplny vokativ "magore jeden americkej"... pricemz nad vsim drzi svou ochranou ruku slunecko nejjasnejsi ...

... sezona jeste nekonci. Za pet tydnu prichazi dalsi Deadman. Zatim prohravam 2:1.

... predevcirem mi zase rupla zada, sotva chodim. Ale za par dni to bude lepsi. Musi.