Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

úterý, března 27, 2012

O Stínovi a o Salidě (2.díl)

Dorazil jsem až někdy kolem desáté. Otevřela mi Daniela, ale hned zase zaplula spát, že už je úplně mrtvá. Prý nemáme moc hulákat ať nevzbudíme děti. Stín seděl v malém obýváčku rozvalený v křesle, nohy na stole, kolena zafačovaná sněhobílým obynadlem.
: "Čau! Vypadá to, že ses dal na volejbal!"
RS: "Fakt vtipný, vole. Chtěl bych vidět tebe. Pivo, máš?" 
: "Něco sem našel, ale asi nadšenej nebudeš." ... vyndávám z batůžku six-pack Stínova oblíbeného Shocktopu, ale tuším co přijde ...
RS: "no jo, ale ... tak jsme snad, ... kurňa, .... v Coloradu, ne ? ... to sem sem nemusel jezdit!" ... zamračí se, oči v sloup, ale stejně mu to nedá, sáhne po jednom a otvírá jen to zasyčí. Spokojeně, skoro láskyplně si přejede volnou rukou po obynadlech a zase se uvelebí v křesle. Podívá se na mne, co tedy jako ještě chci, když ani neumím koupit nějaký lepší pivo. 
: "Hele, netvař se na mne. Já nemůžu za to, že tam nemaj nic kloudnyho. Jediná mrňavá sámoška široko daleko! A buď rád, mohl jsem taky přinýst třeba ... " a rychle se snažím vylovit v paměti něco co Stín nepije, ale nic mne nenapadá a trochu se zakoktám. Svraští obočí, významně si prostředníčkem posune brýle na nose a s perverzním zadostiučiněním mne doplní "... jako že mám bejt rád žes třeba nepřinesl Bráník, jo?" ... no ale to už ani jeden nevydržíme a vyprsknem smíchy, hned ale začnem kuckat jak to v sobě dusíme, a děláme posunky jako že musíme potichu ... Stín nějak rukama vykouzlí čarodějnici a ukazuje varovně ke dveřím ... no musíme se krotit, ať na nás nevlítne Daniela. 
Využívám okolností, přeci jen zvědavost mi nedá: "Počkej, musíme potichu, takhle mě vyhodej dřív než mi povíš jak to dneska bylo." 
RS (zvážní): "No jo, ale co chceš slyšet ... vždyť's tam byl taky." ... je jasný že se chce nechat přemlouvat, prostě to z něj musím páčit, tedy aspoň ze začátku, až se rozpovídá bude k nezastavení a bude mít tendenci mi to všechno přeříkat aspoň třikrát. Ted ale musím hrát tu hru. 
: "... a taky sem tam čekal pět hodin ..." 
RS: "... nekecej, Bůh ví cos dělal, určitě's přišel až nakonec, aby se neřeklo ... zatímco já tam trpěl za celý Nový Mexiko! ..." 
Všímám si skulinky a snažím se do ní vecpat : "... si trpěl jo? ... si říkal, že poběžíš na pohodu ... vždyť si ani nebyl zpocenej! “ ... ale hned mi do toho vpadne “ … už sem nebyl spocenej! ... sem byl dehydratovanej, jako troud, všechno to voschlo. Mi pak taky byla kosa, jak sem se přestal potit. 
: “Měl ses líp voblíknout, sem ti to říkal už ráno. Ještě, že sme se kvůli tomu vraceli a ty si pak navlíkneš tenký triko. Hele, babička se normálně zlobila, že si slíbil, že pobežíš v červeným, tak tě vyhlíželi a preventivně fotili každýho červenýho a ty pak doběhneš v bílým ... no, cvakla to na poslední chvíli, tak seš rozmazanej.” 
RS: “Já sem chtěl běžet v červeným, ... nemůžu za to, že sem se pak převlík ...” 
: “ Jak ‘nemůžu’? ... tak snad ses převlík sám, ne ? ... co tě kdo nutil ? vždyť jsme kvůli tomu málem propásli start ...” 
RS: “Ty vole, vždyť sem v tom byl tlustej ... lezly mi špeky, přece v tom nepudu na start?”
: “Ježíši, no to je strašný, takže tobě lezly špeky jo ? ... a vodkdy ti to vadí ? .. vždyť to není vidět ...”
RS: “... ale já sem to viděl.” 
: “No proboha, vždyť je to kurňa sport, ne? ... jiný tam maj taky špeky a neřešej to. Snad se počítá, že to hlavně dáš, ne ? ... a ne, že máš pod tričkem špeky ... vždyť to ani není vidět ... 
RS: “... no normálně to vidět neni, ale dneska sem to viděl. Se asi smrsklo to tričko nebo co. ... hele už to neřeš, prostě nešlo s tím běžet ... vždyť tam sou taky hezký holky ...” 
: “... jasně a všechny tam čekaj na ty tvoje špeky ...” 
RS: “ ... hele, už to neřeš! ... sem řek, tak sem měl prostě jiný triko, no. To snad babička zkousne.” 
: “No ale má tě teďka rozmazanýho a asi dalších dvacet červenejch který nikdo nezná” 
RS: “Tak ať si to vymaže, stejně má určitě přes půlku ruku” 
: “Hele nevodbočuj vod tématu, tak’s tam mrznul, ale byl si spokojenej že ti nekoukaj špeky. Jak to bylo dál?” 
RS: “No, tak pak byl asi start, ne? ... sme vyběhli.” 
: “Hmm, tak to by mě fakt nenapadlo. Asi by mě zajímalo jak ti to šlo, prostě ... snad tě tady nebudu přemlouvat ...” 
RS: “No, nešlo mi to, no.” 
: “A v čem byl problém ? ... nohy? ... kolena? ... krk? ... hlava?”
RS: “Zima mi byla.” ... a tím mě dostal a už sem to nevydržel a začal se smát. Ještě se chvilku držel, cukaly mu koutky, ale pak ho to taky dostalo. Asi to byl zlomový bod, protože od té chvíle se to z něj už valilo, že sem sotva stačil otvírat pivo.
RS: “To byla strašná klendra, to bylo fakt hrozný. Víš, jak jsme tam stáli a ještě se posmívali těm co se rozcvičujou, že sou blbí, že plejtvaj energií, že to není pětka, tak pak sem si říkal, ty vole, co bych za to dal ? No, klepal jsem se strašně, ale to nebylo to nejhorší, to se rychle zahřeješ, aspoň teda tu horní půlku těla, ale ty nohy, fakt děs! ... no, vono se to rozbíhalo nejdřív trošku po rovince, ale pak sme zahýbali někam do kopce, tos musel ještě vidět ... tam mi to moc nejelo, ale držel jsem si svoje, takový hlemýždi tempo ... všichni jsme tak byli asi nastejno ... ale myslel jsem si, že jak se to překulí, tak z kopce až se budem vracet ke startu tak se mi to rozeběhne a trochu se posunu. A vono nic! Hele, nohy, to sem nezažil, jak nějaký chůdy, prostě jsem je vůbec necejtil, tak od půlky stehen dolů, furt čumím jestli je tam ještě mám. A pak podle toho ty došlapy, to teda bylo, takový strašný dunění, záda to schytali, no, ale přežil jsem ... tak po půl hodině to bylo dobrý, to sme začali stoupat na tu horu s tím eskem ... akorát sem tam sebou fláknul ... tak to mě probralo ...”
: “Cože ? Tak to máš už takhle vod startu ty kolena jo ? ... no to je drsný ... já si myslel žes až někde ke konci v těch sebězích ...”
RS: “Ne, to ne, seběhy dobrý, moc mi to nefrčelo, ale jinak dobrý, hele, ale nepředbíhej! ... k tomu se ještě dostanem. ... tohle byla klasika ... prostě se to z cesty všechno naštosovalo na jednokolejku, prostě takovej vláček, a hned se začalo stoupat. Blbě se předbíhá, tak sem chtěl zůstat v závěsu, stejně sem se nechtěl nikam hnát. Ale vono, jak se to klikatilo, tak dobře vidíš jak je to vepředu srovnaný, jestli sou tam mezery, kdo to brzdí a tak. No a najednou koukám, že vláček přede mnou brzdí ňáká holka, před ní strašná ďoura ... je nás jedenáct na sobě, já sem poslední. Tak si to prohlížím, jak kdo vypadá, jestli se tam mám cpát, fakt to bylo zbytečně pomalý ... no a najednou si všimnu ... hele, sleduj teďka ale, to tě pobaví ... a sem si všimnul, že to je prostě deset ženskejch! No viděls to někdy ? ... víš co, neřeknu někde na silnici, ale tady na horách, žádnej kyslík, šutráky, slunce pálí ... a navíc všechny hezký ... aspoň teda ze zadu ... ale stejně si říkám, kam se poděli ty chlapi ?” 
: “No, asi byli někde vepředu a neloudali se jako ty” ... neodpustím si menší rýpnutí.
RS: “Ses blbej, už ti nic neřeknu!” ... mávne rukou a dělá, jako že bude teď mlčet. 
: “No tak, řekni! ... stejně to nevydržíš! ... a tak jak’s jim koukal na ty zadky, tak si sebou fláknul, jo ? ... počkej až to řeknu Daniele!” 
RS: “Hele, vopovaž se mne nabonzovat, tak to stejně vůbec nebylo! ... já bych se klidně kouknul, ale to prostě nejde, to je strašnej fofr ... to byla pěkně kamenitá stezka ... musíš čumět pod nohy, aby ses nezabil. A taky si to představ, to máš před sebou tak metr možná dva, víc nemůžeš, jinak si ty za tebou budou myslet, že ses pomalej a začnou se ti tam cpát ... a tak máš voči furt na zemi, máš prostě zlomek vteřiny než uvidíš kameny nebo kořeny, protože před ty před tebou nevidíš. To je děsnej adrenalin, totální koncentrace. A to sme ještě běželi na západ, tak ti do zad svítí sluníčko a ty si šlapeš ve vlastním stínu.” 
: “A to mě má jako dojmout že si šlapeš po stínu ?” ... úplně jsem tu poznámku nepochopil, tak chci být vtipný, ale záhy se ukaže, že jsem spíš za blbce. 
RS: “Ježíši, no to je strašný! Bežel’s někdy ráno po kamení ? Když svítí sluníčko ?” ... krčím rameny jako že na tom nevidím zas nic tak převratného ... kameny sou kameny ... “tak asi podle toho to vnímáš, ne? ... jaký to dělá stíny od sluníčka ... takový to hloubkový vidění, aby ses nepřerazil ... a teďka když ti v tom lítá ten tvůj vlastní stín, tak v tom máš hokej ... prostě to nestiháš si všimnout ...” 
: “aha ... no, to dává smysl ... tak na tom ses přerazil” 
RS: “no, počkej, ... tam běžela taková myš přede mnou, v sukničce, ale bylo vidět že je rozvážná ... vždycky si počkala na dobrý místo a pak kolem někoho proplula. Tak sem se jí držel, dobrý tempo, rozumná, a hlavně votvírala ty mezery, tak jak jí třeba někdo ustoupil tak sem se tam hned taky nasoukal. Tak jsme společně ten vláček takhle udolali, no a když už jsme byli vepředu, tak se otočila jestli nechci jít I já před ní ... říkám, že ne, že dyžtak později, jestli teda vůbec ... protože fakt byla dobrá, a myslel jsem, že by mi utekla ... no, snažil jsem se dělat jako že jsem hrozně drsnej a v pohodě ... no a samozřejmě v ten moment sem sebou seknul.”
: “... a to ses tam jako fakt rozplác, jo ?”
RS: “... to už nevím, to je šílená rychlost, to si tam nemůžeš jako ležet a nějak se sbírat ... za tebou frčí dalších deset lidí, ty by tě převálcovali, ani bys necek. Ještě než dopadneš, tak už musíš přemýšlet, jak se rychle zvednout. Taky to bylo ve srázu, to je prostě na vrstevnici, a o krok vedle a kutálíš se dolů, nebo kdyby někdo do tebe strčil … to fakt seš zpátky na nohou ani nevíš jak.” 
: “a co s tím máš teda ? ... zafačovaný to je, jako bys tam měl schovaný tenisáky” 
RS: “no myslím, že to není tak hrozný. Já sem zakop tím levým naraženým palcem, to bylo nejhorší, bolest jako kráva, no a doplachtil na kolena. Já sem se na to nejdřív radši ani nedíval, jak sem říkal, to je fofr, stát se to jinde, tak určitě zastavím, pofoukám si to, zaběduju nad sebou, ale tady ne. Já sem jen pak cejtil, jak mi tam něco plandá, to bylo na tom pravým, co se mi akorát zahojilo. Tak ten strup byl vlastně celej dole i s kusem další kůže, tak to tam vlálo ve větru ...” 
: “… tak zas až tak do detailu nemusíš, krev sem viděl, to mi stačilo. A neměls’ v tom taky ňákou špínu nebo písek ?”
RS: “Jo, to asi jo, ale to takhle rychle neřešíš. Já sem byl rád, že běžím. To se furt musíš soustředit. To taky můžeš sletět znova o pár metrů dál.”
: “Tak ale stejně, ňák si to jako vymejt nebo něco, přece tam nemůžeš nechat tu špínu nebo to nějak vydesinfikovat ...” 
RS: “Jasně, něco bys s tím dělat měl, ale to až časem. Ta první etapa, to prostě frčí, ono se to pak rozděluje, půlkaři zahýbali doprava, my šli doleva ... a najednou nikde nikdo. To je velká úleva, hned vidíš deset metrů před sebe, tlak poleví a můžeš začít myslet na blbosti ...” 
: “… tak rozflákaný koleno není zas taková blbost ... teda aspoň pro mne ...”
RS: “Ne, takhle sem to nemyslel. Spíš, jako že můžeš přemýšlet, jak se ti běží, kdy bude ňáký jídlo, napít se v klidu, vysmrkat a taky ty kolena. Já sem si říkal, že doběhnu na občerstvovačku, tam snad něco budou mít, ňákej septonex nebo něco ... ale pak na to stejně nějak zapomeneš ...”
: “... takže z tebe crčí krev a ty na to jako zapomeneš, jo? “ 
RS: “Ježíši! Co furt do toho skáčeš, tak to není! Ale prostě závodíš, adrenalin, potíš se, ses zadejchanej ... první co uděláš je, že dotáčíš ionťák do flašky, pár preclíků do huby ... mezi tím koukám na ty kolena ... poprvý za celou dobu. No vypadá to fakt hrozně, tak nevím najednou co s tím ... prostě takhle narychlo mě nic nenapadne ... ale vono tě to pořád táhne dál, tak si zavřeš flašku a vyrazíš”
: “Jasně, nevím co s tím, tak běžím dál. Fakt výbornej nápad!”
RS: “Ty seš blbej! Tak co bys dělal ? ... to si to mám jako polejt kolou nebo co ? ... a zafačovat si to i s těma kamínkama?” 
: “No tak aspoň si to nějak vydezinfikovat nebo něco.”
RS: “Tak sem si to vydezinfikoval. Seš spokojenej?”
: “Sláva ... aspoň něco!” ... utínám ten absurdní rozhovor ... i když pak mi to zase nedá “počkej ale, si říkal že si zavřel flašku a vyběh, tak jak sis to jako vydezinfikoval ?”
RS: “Ježíši! Že sem nebyl zticha! Sem si to prostě vydezinfikoval ... už to neřeš. Dej si pivo! Neřeš to!”
: “Tak ale mě by fakt zajímalo jak sis to jako vydezinfikoval. Tam měli něco na tý stanici?”
RS: “ ... ale nic tam neměli ... nevím ... nech to bejt ...” 
: “… tak sis to umyl v ňákým potoce ? ... já bych si to aspoň umyl v potoce ...” 
RS: “ seš strašnej! ... potok tam nebyl ani jeden ... teda byl, takovej mrňavej, ale až úplně nahoře” 
: “ ... tak už mi to řekni, fakt mě to zajímá!” ... dívá se na mne, krčí rameny, významně si bubnuje prstama o stehna ... jako že to mám zkusit uhodnout 
: “ Vod tebe se toho člověk teda dozví ... ale víš co, napadlo mě něco, ale to sme dělali když nám bylo deset” ... je mi jasný že okamžitě odtuší, ale místo nějaké pobavené reakce ještě víc zakoulí očima a pokýve hlavou
: “to snad ne! ... no, neblbni ... si děláš srandu, ne ? ... sis to pochcal, jo? ... ty seš prase!” 
RS: “co kecáš, se to učí na vojně! ... je to sterilní ... co bys dělal ty ?”
: “to je hrozný, teda nemám slov ... a jaks to jako udělal ? ... teďka’s říkal, že tam je všude plno ženskejch, že tam není k hnutí a jak se na tebe tlačej zezadu, tak si je jako zastavil ať počkaj než si laskavě počuráš kolýnko jo?” 
RS: “Ha-ha-ha! Sem říkal, že to bylo až za tou občerstvovačkou až když se to rozdělilo. Najednou nikde nikdo. I stezka se vyrovnala ... tak jsem si skočil do křovíčka ...” 
: “no mě snad vomejou ... ještě že sis nepočůral I boty ...” 
RS: "... dával jsem bacha, to není tak jednoduchý. Měl by sis to zkusit."
: " To víš, že jo, kvůli tobě ... možná bysme to mohli trénovat kolektivně ..."
RS: " ještě si z toho dělej srandu, příště ti už nic neřeknu ..."

pátek, března 16, 2012

O Stínovi a o Salidě (1.díl)

Kolem půl druhé už to se mnou začíná šít. Stín nikde. S bláhovou nadějí se ohlížím, jestli jsem ho přeci jen někde nepropásl. Stojím teď těsně před mostem, do cíle je to tak sotva 200 metrů a já mám výhled na celou západní stěnu Hory Zelenáčů, po které se vlní pěšinka, kudy běžci sbíhají zpátky do Salidy. Od první serpentýny, kdy se z nenadání vynoří z poza obzoru, až po doběh za řekou u bývalé teplárny, je to necelé dva kilometry, díky čemuž lze z jednoho místa přehlédnout trať v ekvivalentu zhruba deseti běžeckých minut. Na velkých hodinách právě prokliklo 4:30. Jsem trochu zklamanej. Dalo se to čekal, ale přeci jen, někde v hloubi duše jsem věřil, že i přes tu smůlu to v sobě někde nějak najde. Počítám v duchu pořadí. Ti co právě dobíhají začínají čtvrtou desítku. Míjí mne Mark Porter z Los Alamos, na kterého má Stín dlouhodobě spadeno, dnes z toho ale už evidentně nic nebude. Zklamání z mysli pomalu vytlačují starosti, jestli si toho přeci jen nenaložil až příliš. Na startu toho nikdy moc nenamluví, ale dneska obzvlášť nevypadal v pohodě. Sice mu polevily teploty, ale mandle měl ještě nateklý. Nohy prý OK, ale v tomhle s ním člověk nikdy neví. Viditelně nepajdal a ty rány na koleně taky už vypadaly o hodně lip. Pár minut před startem se na mne otočil a jen zafuněl: "Tak dem na to.". Sotva jsme si jako obvykle plácli, zaplul do davu někde na konci startovního pole a rychle zmizel z dohledu. Ti, mezi které se zamíchal, tvarem běžce příliš nepřipomínali. No, tak snad aspoň bude mít koho předbíhat, pomyslel jsem si a odšoural se stranou abych nepřekážel až to odstartujou.
Z rozjímání mne vytrhla halekající a divoce gestikulující Daniela, Stínova "paní D.". Okamžitě začnu pátrat pohledem po kroutící se stezce nad námi. Chvilku mi to trvá, obličej ještě nerozeznám, ale podle postavy a stylu běhu není pochyb. Ani ten červenej šátek už není potřeba, aby bylo jasno kdo se to zpouští z kopce, sám tomu říká "běh valivý". Juknu na hodiny, těsně přes 4:45, no tak aspoň pod těch pět to stihne. Před ním je díra snad dvě stě metrů, to už těžko stáhne ... i když, kdyby na to dupnul ... tlačím ho pohledem ... ale zatím to na nějaký závratný finiš nevypadá. V každý zatáčce se ohlédne, jako když někoho čeká ... a taky jo, po minutce se z poza obzoru vyřítí bílá postava. Na Stíná ztrácí snad 150 metrů, ale je vidět, že má našlápnuto a rozestup se rychle zkracuje. Mrknu na Danielu, moc dobře se neslyšíme, ale posunky se domlouváme, že budem ještě držet palce. Chce se mi křičet a belaj mi prsty jak je zatínám do dlaní. Asi to pomáhá. Po jedné zákrutě viditelně prodlužuje krok, snaží se trochu machrovat rukama a i od nás je vidět že zrychluje. Bohužel tenhle nástup nemá dlouhého trvání. Ani ne po minutě se stezka trochu zakroutí, rychle propadne a zase začne zvedat. Snad jen pár metrů převýšení však funguje jako když vběhne do medu. Rychlost v tahu, skoro se zastaví. Je vidět, že se snaží, ale už to nejde jako na začátku. Poslední sešup dolů na nádraží, pak přes koleje ke mně a přes most. Bílý běžec si nebere servítky. Někde na kolejích Stína předbíhá. Jsou daleko a tak neslyším, ale evidentně spolu prohodí pár slov, mávnou na sebe a bílý běžec uhání vpřed. Stín se proti němu šourá. Ještě pár metrů a konečně si mne všimne. Měl jsem připraveny všechny možný srandičky, nebo v případě nouze nějaký vážný a děsně intelektuální povzbuzení, ale najednou nevím co říct. Nevypadá nijak zoufale, ani se nezdá že by trpěl, k pohodě nebo nějakým extatickým stavům má ale taky daleko. Tak jen prohodím něco jako "Rád tě zase vidím!" a zvednu palec jako že fakt dobrý, ale jen obrátí oči v sloup, odfrkne si, mávne rukou a běží dál. V ten moment si všimnu těch zmalovanejch kolen, levá není tak hrozná, ale na pravý má zaschlý proudy krve až do ponožky. Chvilku si připadám jak blbec, že jsem na něj nezavolal něco chytřejšího, ale pak mi dojde, že mu to je buď stejně jedno nebo se rovnou těší, že bude moct před Danielou dělat lazara a nechat se obskakovat ... a navíc, aspoň bude mít u piva o čem povídat.
Stína ještě navádějí zákrutou přes park pod most, no je to tam fakt nízký, snad si nerozbije hlavu, já spěchám zkratkou k teplárně. I tak jsem pomalejší a už jen zahlídnu jak mu těsně před cílem do cesty vbíhá Olíšek. Bere ho do náruče a společně prohopkaj cílem. Když dorazím, už se objímají s Danielou, Olíšek mu do toho ukazuje dvě mašinky co mu koupila babička, ta tady sice ještě není, ale brzo dorazí i s kočárkem. Nechci se jim moc plést do rodinejch záležitostí, ale strašně moc chci říct něco aby poznal, že mi to nakonec přijde jako dost dobrej výkon s těma všema trablema. Vypadne ze mne ale jenom: "Tak co?", na čež se mi dostane jen strohé odpovědi: "Nářez, vole." Víc ze sebe už nevytlačí. Těžce oddechuje a tak se musím domluvit s Danielou. Nechám je tam, ať si to užijou a ještě se půjdu mrknout jak dobíhají ostatní. Mám dorazit až děti půjdou spát, půjčí mi ho na pivo, ale nesmíme se moc ožrat, pofrčej už zítra domů a čeká je dlouhá cesta.


pondělí, března 12, 2012

3.pád - komu?, čemu?, proč?

Krasny a epicky boj od zacatku az do konce. Pad na patem kilometru, krev zase vsude. V cili tesne pod pet hodin, v celkovem poradi nekde kolem pulky. Vice behem tydne, bohuzel v tesnem sledu sluzebni cesta. Moc dekuji vsem kdo drzeli palce, bez toho by to tentokrat fakt neslo.  

čtvrtek, března 08, 2012

Na obzoru Salida


Jeste dnes to musim v praci nejak doklepat, pak domu, zabalit, pouklidit a trochu driv spat. Zitra nasleduje presun do Colorada. V sobotu rano si vyzvednu startovni cislo, ktere si uhledne slozim do ctverecku a pripnu na pravou nohavicku sortek, dosouram se na start, a pak … pak bude devet rano … a nekdo neco zakrici, nebo mozna tleskne, nebo vystreli z brokovnice … kolem me to zahuci, a dav se da do pohybu, a zeme se zachveje dusotem nohou tohohle podivnyho trisethlavyho stada. Ja v te dobe budu asi nekde na chvostu a budu intenzivne premyslet jestli jsem fakt bjbej nebo jenom navedenej. Bude mne cekat neco malo pres 42 kilometru do dalky, skoro kilak a pul do vysky a to same pak do hloubky, vetsinou po jednokolejnych stezkach, casto po snehu nebo blate v prumerne vysce 2500 metru nad morem.
Rozhodl jsem se tedy vyuzit posledni prilezitosti jak verejne (a hlavne barvite) popsat obtiznost behu ktery me ceka a v jakem kontrastu s tim je ma soucasna forma, v jakem zubozenem stavu jsou obe moje nohy, kolik na mne leze bacilu a na jak malou kilometraz z poslednich mesicu se mohu spolehnout, doufajice, ze si tak vybuduji pomyslne predmosti v pripade neuspechu v podobe DNF. Jinymi slovy, abych se proste mel na co vymluvit, kdyz to srabacky zabalim.
Kdyz se naskytla prilezitost bezet tenhle jiz temer ikonicky marathon a oficialne jsem ziskal posveceni i z nejvyssich mist (cti “od pani D.”) byl jsem absolutne nadsen. Vyskovy profil typu zelva, snezny ci blativy podklad, identicka koncentrace kysliku jako u nas doma a hlavne prima parta tvorena ostrilenymi horskymi ultramaratonci kteri zavod berou jako svuj rychlostni test pro sezonu by mi mel vyhovovat fyzicky i psychicky. Za normalnich okolnosti mne pulmaraton do kopce asi docela zapoti, ale neslozi. Druha pulka z kopce pak slibuje extatickou jizdu, ktera by mela prebyt i bolest obitych nohou, hlad, zizen a touhu si nekde cestou na louce schrupnout. Zadnej krvavej stoupak tesne pred koncem, zadna ubijejici a nekonecna cilova rovinka … spanila jizda az do cile … zastavim se az o stolek s obcerstvenim … a mozna, fakt ale jenom mozna, ze cestou zadycham zada i nekomu z tech obvykle rychlejsich. Alespon tak jsem si to do nedavna maloval …
... jenze objektivne vzato, moje kilometraz z poslednich mesicu prilis duvodu k optimismu nedava. Pravda, stihl jsem za pul roku od Deadmana spousty jinych veci. Prezil jsem Vanoce, narodil se mi syn, zrekonstruoval jsem pulku baraku, nohy zlamal, kotniky vyvrknul, koleno obrousil a dokonce obcas i do prace zasel … to vse mi ale nebude mnoho platne, az budu marne lapat po dechu deklasovan Skalistymi Horami kdesi uprosted Colorada. Muj nejdelsi beh byl teprve minulou nedeli (ano, den po te co jsem zjistil ze kolena jsou obalena kuzi a masem k behu nepotrebnym), i kdyz tezko rici jestli beh je to prave slovo. Vydal jsem se do hor, naivne myslejic, ze snih na Guaje hrebenu jiz roztal, jen abych si pripomenul jake to je prodirat se po pas ve snehu dvoumetrovymi zavejemi. Tri kilometrovy usek prekonaval jsem hodne pres hodinu a celkove si pripsal zalostnych 19. Navic dnes rano, do krku vplizil se mi bacil …
Ac pro mnohe bude Salida testem rychlosti, pro mne to bude holy boj o preziti s taktikou bezet co nejpomaleji, pravdepodobne v pomerne blahove nadeji, ze bych to preci jen mohl ubehnout v jednom kuse. Na startu si stoupnu dozadu, v kopcich se budu divat do zeme a moji tradicni souperi ze mne strach mit rozhodne nemusi … opravdu netusim jak tohle v sobotu dopadne, jsem si ale jist, ze nezastavim, dokud mne nohy unesou.

Vyskovy profil - zelva.

pondělí, března 05, 2012

Furt něco


Tyden pred marathonem by to clovek nemel s dlouhymi behy prilis prehanet. Ani v sobotu jsem tedy nemel v planu nic drastickeho, ale pritomnosti babicky typu E je treba vyuzit. Po chronickych vypadcich provazejicich mne celou zimu mi v Salide jeden, dva behy navic uz nepomohou, ale podle teorie, ze se vse stejne nascita uz beru kazdy kilometr jako vklad pro dubnovy Zane Gray.
Zamyslel jsem vydat se po perimetru az do Bayo kanyonu smerem k Sherifove srubu, kde obvykle zacina a konci nase Jemezska padesatka. Tam a zpatky by to dalo dohromady za 18, a do dvou hodin bych byl doma. Oba kotniky uz uplne dobry, jen ten narazeny palec porad ne a ne pochopit, ze uz k ortopedovi stejne nepujdem. Navic jsem cele dopoledne pokracoval v instalaci podlahy ve sve nove pivovarne, a tim klecenim se bolavy kloub hodne podrazdil, ze se mu do uzke boty opravdu nechtelo. Ale musel …
Zacatek spojovacky k perimetru je pomerne technicky s mnoha kameny a ostryma zatackama, zacal jsem tedy subjektivne mirumilovnym tempem s cilem si ten palec uplne neodrovnat.  K velkemu prekvapeni po necele minute prestal bolet a slo se o nej i dost solidne oprit, nemluve o jiz temer kompletne obnovene stabilite. Jako jiz mnohokrat v minulosti, i tahle narazenina dela vetsi problem pri chuzi nez pri behu. Na perimeter nabiham v klidu telesnem i dusevnim s prakticky identickym mezicasem jako v dobe nejvetsi formy tesne pred Deadmanem. No to me pos..!, kdo by to byl rekl. Pokracuji dal, mam pocit ze se nikam nehrnu, obcas pridam plyn do kopce nebo v zatackach aby me to hezky vyneslo, odpocivam na rovinkach (ty mi stejne nikdy moc nesly) a v sebezich se oddavam gravitaci. Druhy segment stezky je uz oschly a az na par blativych kaluzi lze bezet naplno. Stale se drzim par setinek od osobaku, kdyz probiham krizovatkou s Mitchell trail a zahybam dolu smerem ke hrbitovu. Velke kusy tretiho segment jsou ve stinu a zacinaji se stridat ledove plotny a baheni useky, kdy clovek snadno zapadne az po kotnik a botu taha ven patou. Trochu to klouze, ale vzdy jde najit rovnejsi misto, na kterem se da jakz takz udrzet rychlost. Proti osobaku ale na tehle dvou kilometrech ztracim asi 20 vterin, coz mi vzhledem ke kvalite podkladu prijde pomerne malo. Dalsi kus stezky opet proschly a uz zase zaostavam jen  o pul vteriny na kilometr. Mam radost a je mi dobre na svete, bezim nad ocekavani a tesim se ze uz to pujde jenom lip. Ted me ceka vystup z kanyonu zpet do Los Alamos, a pak tunelem proklouznu do Baya. Vystup je hodne ledovaty, ale dari se mi bezet po hrane stezky, trosku to podkluzuje, nic dramatickeho, hodne se predklonim, aby kdybych padl, nemel to k zemi tak daleko. V tunelo opet mirne zaostavam za nejlepsimi casy, ale ty dnesni podminky … no to se musim pochvalit.
Snazim se dal drzet ostre tempo, necela mile a budu u Serifova srubu, tam si odpocinu, tesim se na iontak co si nesu v ruce sebou. Na dne Bayo kanyonu je take spousta snehu … neni divu, slunce sem sviti jen par hodin denne, ale zase diky velkemu provozu jsou stezky dobre proslapane. Sem tam trochu ledu, kdyz to je rovne probiham, sikme plochy se nestydim obehnout. V jednom miste se stezka rozdvojuje, obiha se parez. Zkracuji to po prave strane, mirnou prohlubni, kterou ocividne nikdo nepouziva, je tu vrstva neporuseneho snehu … jen par stop od mensich zvirat … ale ksakru … jeste si stacim vsimnout ze ty mensi stopy nejsou ani trochu hluboke, ze podklad pod snehem je ledovy, asi jak to pred par dny odtavalo z remizku, a uz sem dole …
Doslap byl pravou nohou na mirne zkosenou rovinu, ustrelila mi doleva a jak podtatej, zkacel jsem se na pravy bok. Ve snaze mirnit pad jsem se snazil jeste zaprit rukama. To se z casti podarilo, jen lahev s pitim to odnesla, dopadl jsem na ni plnou vahou. Vytrisk na vsechny strany jako by ji prejel nakladak. Vicko v cudu, hledal jsem ho snad deset minut.
Kdyz se sbiram, uz samozrejme premyslim co to bude tentokrat. Byla to docela d’aha, vstavam ale v pohode. Jeste, ze beham v tech polstrovanych rukavicich, blato a jehlici je v nich hodne zadrene, prsty vsak bez uhony. Zacinam oprasovat sortky kdyz ucitim teply praminek krve stekajici mi po holeni … staci dve tri vteriny a uz mi to zatejka do ponozky a do bot. Koleno moc nepoznavam. Nic neboli, ale je tam dira jak pro petikorunu, snad to bude jen kuze, prave lytko jako by prejel struhadlem.  Jeste par vterin se oddavam zmaru, pak preci jen vitezi rozum. Nabiram si hrste snehu a zacinam si to omyvat. Krve jak z vola, ale nastesti je to docela cista rana. Rukavice sice prosly blatem, koleno se ale sklouzlo jenom po ledu. Kdyz akutni krvaceni konecne polevi, jsou kolem mne rozhazeny hrste cervene ledove hmoty … scena jak z hororu … no nastesti vlky tady nemame, kojoti se vetsinou boji, kdyz se neboji, beru na ne klacek, to zatim vzdy pomohlo.
Do obratky mi zbyva asi kilometr. Pokud nevylezu na silnici a nepojedu stopem, mam to domu neco pres sedm. Sundavam z hlavy satek a snazim se ranu obvazat. Moc to ale nedrzi. Jeste chvili leduju, hodne to pomaha. Jsem v pokuseni dobehnout na obratku, ale kdyz ted nemam piti, bojim se dehydratace. Dnes jsem opravdu nevyhral, otacim smerem k domovu. Da se s tim bezet. Evidentne bylo zasazeno jenom mrtve maso. Jeste, ze tak. Sbiham zpatky na perimeter, radost z behu ale v tahu a moralka jen tesne nad nulou. Mirne kopce uz jdu pesky, s ledovymi plotnami uz nebojuju … prekonavam pozvolna jen co noha nohu mine. Rana samozrejme jeste pomerne prosakuje … no to zas bude doma elent !
Kdyz se dostanu zpatky na suchou stezku zase to trochu rozbiham, zadna divocina, jen si tak klusu, premitam co bude dal, jestli bych se nemal dat spis na gorodky … posledni segment k baraku to ale nevydrzim a zase to napalim co to da. Koleno je sice pomlaceny ale jinak dobry, musim se jen presvedcit ze i ten palec porad drzi. Drzi, a i pres tu mizerii si aspon trochu spravuji chut dalsim segmentem na hranici osobniho maxima.
Prekvapive doma nikdo, vsichni vyrazili na prochazku. Jeste rychle porizuji fotodokumentaci a pak hned hup do vany a obvazat. Na tohle budu muset pani D. trochu pripravit … 

P.S. … pozde vecer, kdyz uz musim s pravdou ven je vyslech zavrsen slovy “ … ty se mi chces asi zmrzacit … a jeste se u toho budes blbe hihnat!

Primy dukaz, ze nejsem slechtickeho rodu.

čtvrtek, března 01, 2012

Klíny klíny vytloukám


Unor rozhodne nedopadl podle ocekavani, zapisuju neco pres 170. Prvni pulka docela dobry, pak ale prisel nestastny pad, berle, hopkani po jedne noze a straseni sadrou. Nastesti jsem si nohu nechal zrentgenovat drive nez se k ni dostal opravdovy ortoped. Lecive ucinky paprsku X jsme probirali minule, nikoho tedy neprekvapi ze zlomenina diagnostikavana ve stredu byla jiz ve ctvrtek zahojena. Do konce vikendu mi ale byly jeste narizeny berle, a dalsich deset dni “v klidu”. Kdyz se k nim ale prida uslovi, ze jsem mlady, ze se to urcite bude hojit rychle, pochopil jsem to tak, ze dvou tydeni doba leceni je stanovena universalne aby bylo zaruceno uzdraveni jakehokoliv pacienta. Prekladam si to jako sest sigma (nematfyzak promine), pricemz me staci tak ctyri, a dobu klidu zkracuji na dve tretiny. Ve stredu a ve ctvrtek poprve vybiham. Je to klasicka pracovni dvanactka, prvni kam zamirim je misto kde jsem sebou seknul. Led uz je zapadan novym snehem. Zkousim jestli to zase tak klouze … uz je to lepsi, bylo par horkych dni, led trochu natal a je hrbolaty. Tak OK, bezim dal. Jeste se mi nedari prechod pres spicku a nohu hodne vytacim do strany. Navic chybi asi 80% stability, tak se opravdu sunu sneci rychlosti a nektere technicke useky ktere obvykle prebiham jdu tyhle dny pesky. Behem se pohmozdene misto trochu rozdrazdi, to je dobre, aspon se to prokrvi. Bohuzel nasledkem vytaceni leve do strany si natahuji lytko a temer vsechny upony kolem paty krome achilovky.
V patek odpocivam a vse je opet dobre. Zacinam chodit rovne, bolave misto se presunulo trochu do strany, uz neni na doslapu. V sobotu se ven bohuzel nedostanu. V nedeli me ceka “dlouhy” beh. Vydam se nahoru do kopcu. Povrch se pomerne rovnomerne strida snih-blato-kameni a sucha udusana cesta. Snih a blato jsou nejhorsi. Borim se po kotniky a tlaci mi to ze strany do bolaveho mista. Vydrzet se to da, ale moc velkou radost z toho nemam. Na pevnem povrchu i kamenech vse OK, jen kdyz se stoupa nad 20% ze clovek musi bezet po spickach tak to docela taha a hodne se to vrkla. Nastoupam asi 700 metru a vydam se dolu jinou cestou. Frcim asi ctyri kilometry z kopce, leva dobra. Odbocim na svuj oblibeny technicky usek zvany “nature trail”. Fouka mi protivitr, za brylemi se tvori vzdusne turbulence a zacina mi hodne slzet prave oko. Asi ztracim hloubkove vnimani a behem minuty si zvrknu kotnik. Levy. Vypada to dost hruzostrasne, ale udrzim se na nohou. Hodne to stiplo, ale zatim OK. Otru oko, bezim dal. Trochu mne to ale rozhodilo a asi se prestavam koncentrovat. Za par minut si zvrknu ten druhy … adrenalin ted az v krku, jsem na sebe nazlobeny, takovy hloupy chyby … to uz se nesmi stat. Bezim dal, kamenu zatim neubyva. Snazim se trochu zrychlit abych vedel jak na tom jsou ty kotniky. Pravej bude dobrej, levej zacina otekat. Domu urcite vydrzi, hlavne nezastavovat. Kdyz dobehnu zpatky na rozcesti neda mi to a otocim to zase do kopce. Proste tenhle usek musim dat jeste jednou, abych se tady priste nebal. Na necelem kilometru stoupani kolem 150m, pak oklikou necele dva dolu. Tentokrat pres kameny plavu bez zavahani, jen v jedne serpentyne se necham trochu moc vynest a dostanu borovou vetvickou pres usta. Nic dalsiho zaznamu vhodneho se cestou jiz nestalo a tak zvolnim pokracuji smerem k domovu, zapisuju za dnesek 16 ubehnutych a jeden nastoupany ... zrejme posledni “dlouhy”beh pred marathonem v Salide.
Druhy den zase hopkam po prave. Levy kotnik otekl, ale neni to nic hrozneho. Pondeli, utery klid, ve stredu (t.j. vcera) zase vyrazim misto obeda ven na jednu dvanactku. Na rovince i z kopce dobry, jen v tom snehu to neni buhvico … ale i tak, se sadrou by to bylo horsi ;)

Vysledky metody "vytloukani klinu klinem" v praxi.