O Stínovi a o Salidě (1.díl)

Kolem půl druhé už to se mnou začíná šít. Stín nikde. S bláhovou nadějí se ohlížím, jestli jsem ho přeci jen někde nepropásl. Stojím teď těsně před mostem, do cíle je to tak sotva 200 metrů a já mám výhled na celou západní stěnu Hory Zelenáčů, po které se vlní pěšinka, kudy běžci sbíhají zpátky do Salidy. Od první serpentýny, kdy se z nenadání vynoří z poza obzoru, až po doběh za řekou u bývalé teplárny, je to necelé dva kilometry, díky čemuž lze z jednoho místa přehlédnout trať v ekvivalentu zhruba deseti běžeckých minut. Na velkých hodinách právě prokliklo 4:30. Jsem trochu zklamanej. Dalo se to čekal, ale přeci jen, někde v hloubi duše jsem věřil, že i přes tu smůlu to v sobě někde nějak najde. Počítám v duchu pořadí. Ti co právě dobíhají začínají čtvrtou desítku. Míjí mne Mark Porter z Los Alamos, na kterého má Stín dlouhodobě spadeno, dnes z toho ale už evidentně nic nebude. Zklamání z mysli pomalu vytlačují starosti, jestli si toho přeci jen nenaložil až příliš. Na startu toho nikdy moc nenamluví, ale dneska obzvlášť nevypadal v pohodě. Sice mu polevily teploty, ale mandle měl ještě nateklý. Nohy prý OK, ale v tomhle s ním člověk nikdy neví. Viditelně nepajdal a ty rány na koleně taky už vypadaly o hodně lip. Pár minut před startem se na mne otočil a jen zafuněl: "Tak dem na to.". Sotva jsme si jako obvykle plácli, zaplul do davu někde na konci startovního pole a rychle zmizel z dohledu. Ti, mezi které se zamíchal, tvarem běžce příliš nepřipomínali. No, tak snad aspoň bude mít koho předbíhat, pomyslel jsem si a odšoural se stranou abych nepřekážel až to odstartujou.

Z rozjímání mne vytrhla halekající a divoce gestikulující Daniela, Stínova "paní D.". Okamžitě začnu pátrat pohledem po kroutící se stezce nad námi. Chvilku mi to trvá, obličej ještě nerozeznám, ale podle postavy a stylu běhu není pochyb. Ani ten červenej šátek už není potřeba, aby bylo jasno kdo se to zpouští z kopce, sám tomu říká "běh valivý". Juknu na hodiny, těsně přes 4:45, no tak aspoň pod těch pět to stihne. Před ním je díra snad dvě stě metrů, to už těžko stáhne ... i když, kdyby na to dupnul ... tlačím ho pohledem ... ale zatím to na nějaký závratný finiš nevypadá. V každý zatáčce se ohlédne, jako když někoho čeká ... a taky jo, po minutce se z poza obzoru vyřítí bílá postava. Na Stíná ztrácí snad 150 metrů, ale je vidět, že má našlápnuto a rozestup se rychle zkracuje. Mrknu na Danielu, moc dobře se neslyšíme, ale posunky se domlouváme, že budem ještě držet palce. Chce se mi křičet a belaj mi prsty jak je zatínám do dlaní. Asi to pomáhá. Po jedné zákrutě viditelně prodlužuje krok, snaží se trochu machrovat rukama a i od nás je vidět že zrychluje. Bohužel tenhle nástup nemá dlouhého trvání. Ani ne po minutě se stezka trochu zakroutí, rychle propadne a zase začne zvedat. Snad jen pár metrů převýšení však funguje jako když vběhne do medu. Rychlost v tahu, skoro se zastaví. Je vidět, že se snaží, ale už to nejde jako na začátku. Poslední sešup dolů na nádraží, pak přes koleje ke mně a přes most. Bílý běžec si nebere servítky. Někde na kolejích Stína předbíhá. Jsou daleko a tak neslyším, ale evidentně spolu prohodí pár slov, mávnou na sebe a bílý běžec uhání vpřed. Stín se proti němu šourá. Ještě pár metrů a konečně si mne všimne. Měl jsem připraveny všechny možný srandičky, nebo v případě nouze nějaký vážný a děsně intelektuální povzbuzení, ale najednou nevím co říct. Nevypadá nijak zoufale, ani se nezdá že by trpěl, k pohodě nebo nějakým extatickým stavům má ale taky daleko. Tak jen prohodím něco jako "Rád tě zase vidím!" a zvednu palec jako že fakt dobrý, ale jen obrátí oči v sloup, odfrkne si, mávne rukou a běží dál. V ten moment si všimnu těch zmalovanejch kolen, levá není tak hrozná, ale na pravý má zaschlý proudy krve až do ponožky. Chvilku si připadám jak blbec, že jsem na něj nezavolal něco chytřejšího, ale pak mi dojde, že mu to je buď stejně jedno nebo se rovnou těší, že bude moct před Danielou dělat lazara a nechat se obskakovat ... a navíc, aspoň bude mít u piva o čem povídat.

Stína ještě navádějí zákrutou přes park pod most, no je to tam fakt nízký, snad si nerozbije hlavu, já spěchám zkratkou k teplárně. I tak jsem pomalejší a už jen zahlídnu jak mu těsně před cílem do cesty vbíhá Olíšek. Bere ho do náruče a společně prohopkaj cílem. Když dorazím, už se objímají s Danielou, Olíšek mu do toho ukazuje dvě mašinky co mu koupila babička, ta tady sice ještě není, ale brzo dorazí i s kočárkem. Nechci se jim moc plést do rodinejch záležitostí, ale strašně moc chci říct něco aby poznal, že mi to nakonec přijde jako dost dobrej výkon s těma všema trablema. Vypadne ze mne ale jenom: "Tak co?", na čež se mi dostane jen strohé odpovědi: "Nářez, vole." Víc ze sebe už nevytlačí. Těžce oddechuje a tak se musím domluvit s Danielou. Nechám je tam, ať si to užijou a ještě se půjdu mrknout jak dobíhají ostatní. Mám dorazit až děti půjdou spát, půjčí mi ho na pivo, ale nesmíme se moc ožrat, pofrčej už zítra domů a čeká je dlouhá cesta.