Hledám sponzory

... i kdyz v duchu klasikova rceni by se dalo spise rici "... ja tu slevu ale nechci zadarmo!". Sponzory totiz samozrejme nehledam pro sebe. Ale nejdriv trochu odjinud. “Ultra komunita” je pro mnoho lidi velmi dulezity pojem a sounalezitost s ni je vetsinou pak stredobodem jejich vesmiru. Zit a byt “ultra” nemusi znamenat jen “behat daleko”. Pro mnohe je skoro dulezitejsi proste patrit do rodiny s temi ostatnimi, podobne postizenymi i kdyz sami toho prilis nenabehaji. Krome aktivni ucasti na zavodech pak mnoho lidi travi sve volne vikendy na obcerstvovackach, at uz jen povzbuzuji nebo primo pomahaji, ci se ucastni jako vodici nebo doprovodna posadka tech, kteri zrovna zavodi. Priste si sve role zase vetsinou prohodi.

A tak neni nic neobvykleho pokud vam na nejake obcerstvovacce bude vodu a kolu podavat treba Karl Meltzer, nebo vas z povzdali bude povzbuzovat Nick Clark, Tony K ci Joe Grant. Tihle elitni bezci se mezi sebou pravidlene stridaji kdo zavodi, a kdo dela vodice, protoze uprimne, nikdo jiny by jim ani za cerstva nestacil, a jeste k tomu si odkrouti sve na obcerstvovackach ci pri opravach horskych stezek.  Ani tim ale zapojeni mnohych do chodu ultra komunity nekonci, a stale vetsi mnozstvi z nich organizuje vlastni zavody. Nick Clark zkousi letos poprve padesati milovy Quad Rock 50, Karl Meltzer se uz proslavil se svym zabijackym padesati kilakovym SpeedGoat 50K, Hal Koerner ma svoji vlastni stovku “Od jedle k palme”, Jared Campbell tezke Pocatello 50M a nase mistni legenda Blake Wood pomaha kazdy rok dat dohromady Hardrock. A pak tu jsou samozrejme cele zastupy stovek ci tisicu vice ci mene znamych, az samozrejme po ty zcela bezejmene, kteri temer kazdy vikend, kdy sami nazavodi, vyrazi nekam pomahat, organizovat ci povzbuzovat, proste jen aby byli pri tom. Bohuzel, mezi takove lidi ja nepatrim. Zatim. Uprimne to ale citim jako svuj velky dluh vuci ostatnim, kteri se vetsi ci mensi merou podileli na vsech tech zavodech kterych jsem se kdy ucastnil a ktere tak vyznamne pomohly zformovat kym jsem se v tech poslednich letech stal.

Za svou bezeckou karieru jsem se jen jedinkrat prihlasil na vypomoc pri zavode. Obsluhoval jsem v roce 2007 obcerstvovacku v puli trailoveho maratonu v Pekle v Michiganu, a uprimne, z toho zazitku ziju dodnes, neb pohodovy pristup a absolutni pokora trailovych bezcu v kontrastu s vecne uhonenou a ambiciozni silnici na mne zanechala tezkou stopu … ale o tom zase nekdy jindy.

Zpet k hlavnimu tematu – muj dluh vuci ultra komunite s pribivajicimi kilometry spise jen narusta. Jiste, chvilku trva nez se clovek na novem miste usadi, ted dve male deti, nebehajici zena, barak, nova prace, ne zrovna extrovertni povaha … ale i tak, myslim, ze je na case trosku se s tim popasovat. A nase Jemezske Behy jsou pro to idealni prilezitost, zvlaste kdyz reditel zavodu, Bill Geist, pracuje ve stejne skupine, jen ve vedlejsi budove.

V principu se mire zapojeni meze nekladou, na druhou stranu po tech letech uz se utvorila pomerne stabilni parta co beh spolecne pripravuje a nektere funce jsou jiz “rozebrany”.  Nejakcnejsi je samozrejme prace na obcerstvovackach, ale to by mne z ucasti na zavode samotnem vyautovalo. Vzal jsem pro za vdek jinak ne prilis popularni funkci “sponsor relations”, tedy shaneni a nasledne starani se o sponzory. Nepredstavujte si ale zadne VIP loze ci limuziny a cervene koberce, na druhou stranu tim ktere spolecnosti se mi podari “ulovit” mohu cele akci dodat urcity osobity raz. I kdyz ultra bezci jsou vetsinou povahy skromne, nic jim nerozzari usmev na tvari vice nez taska plan uzitecnych (!!!) darku od sponzoru pri registraci a grilovaci party v cili. Me osobne zapojeni do organizace Jemezskych Behu pomaha poznat nejen obrovske mnozstvi mistnich bezeckych ikon a zakulisi prestizniho zavodu, ale i spoustu zajimavych charakteru tvoricich kostru naseho rodneho Los Alamos – od hotelieru a restaurateru, az po cinovniky mistni obchodni komory a okresniho narodniho vyboru.

Me vlastni behani tak ziskava dosud neznamy, o to vsak zajimavejsi impuls. Jako clovek jesitny si pripadam najednou strasne dulezity, ze jsem si prorazil dalsi tri kilometry a misto obeda mne ted pravidelne ceka 12km snehu a ledu, 200 nastoupanych metru a 24 preskocenych popadanych stromu. Prumerne mi to trva hodinu dvacet a ve stredu uz toho mivam plny zuby. Az se ale v Arizone budu v dubnu skvarit na slunci, jeste rad si na to snehove klopytani vzpomenu, a za kazdy den, kdy jsem nevymneknul si v duchu podekuju.