Bayshore marathon - 3.díl "Když si tělo rozvzpomene"

Prvnich par kroku se nechavam vlacet davem, jiz zahy vsak pred sebou poznavam nekolik bezcu, ktere znam ze svych petikilometrovych eskapad, a kterym jiz pravidelne o nekolik minut utikam. To mne tak trochu probouzi z letargie, a zacinam si vzpominat proc jsem se na tento beh vubec prihlasil. Posledni dny jsem se snazil trochu uvazovat o taktice, o rozlozeni sil, o spravnem tempu. Googloval jsem sve zname soupere a dohledaval jak moc jejich petkove ci pulmaratonske casy souhlasi s McMilanovou kalkulackou, ktera mne neuproste hnala dopredu rychleji nez se mi zdalo verohodne ... no nic, bude cas se poposunout.

Prvni mile se pomerne klikati. Dav po siroke silnici ladne proplouva kampusem mistni university. Pomalu pridavam na rychlosti a propletam se kupredu, obcas po trave, obcas proskokem mezi dvema bezci, neni-li misto jinde. Me odhodlani je zacit na 7:50-8:00 na mili. Pomalejsi limit odpovida 3:30 v cili, tedy McMillanova konzervativni predpovedi meho bezeckeho osudu. Dle pulmaratonu bych ale mel zvladnout 3:27, podle cerstveho osobaku na petce mam jit na 3:22. Par minut sem-tam, s mym dosavadnim casem 4:43 z Fuessenu mi jsou nejake minutky ukradene, jeste pred mesicem jsem tajne doufal v prolomeni 4 hodin ... no i kdyz, probouzeji se ve mne ambice ... lakaji mne ty dvojky za trojkou ... uvidime jak to pujde.

Zhruba na prvni mili dav dostatecne proridne a ja se mohu polozit do pohodlneho strojoveho tempa. Bezi se mi zlehka, skoro ladne, boty nikde netlaci, satek pevne sedi, dva gely po kapsach prilis nepleskaji. Je par minut po sedme, slunicko zacina prosvitat skrz stromy, je absolutni bezvetri, zhruba 9-10 stupnu Celsia a ja probiham podel prvniho milovniku. Na hodinkach mam 7:48. No, to neni spatne, ale zrejme jsem ted rychlejsi, nez na zacatku, lepsi by bylo trochu zpomalit. A tak zpomaluji, nebo spise trochu polevuji, alespon si to myslim a beh mi pripada opet lehci.

Zatacime konecne na silnici vedouci po pobrezi a mne se naskyta nadherny pohled na azurovou hladinu Michiganskeho jezera, jen mirne zvlnenou rannim vankem. Cesta, kterou je nyni uzka asfaltka, se povine jako liny had nanejvyse par desitek metru od vody, nad jejiz hladinu obcas o par metru vystoupa, aby se ale hned zahy zkroutil opet dolu k nejake nadherne plazi. Vidim nejvice dveste trista metru pred sebe, a tak ani me oci ani mou dusi nikdy nebude tryznit pohled do dali pres nekonecnou rovinku, na ktere nezbyva nez zatnout zuby a odpocitavat kazdy krok. To ale jeste nevim. Po chvilce kochani se zaobiram prizemnejsimi vecmi, kterymi je protivne nasladla chut po gelu co jsem do sebe nasoukal pred startem, a i pres vsechny vyprazdnovaci ukony i ponekud syty pocit meho zaludku ... asi to bude tim dzusem, obcas mi nalacno nesedne.

Druhou mili i pres subjektivni spomaleni probiham za 7:35. To je vyrazne rychlejsi nez jsem predpokladal. Tempo se mi ale libi. V duchu pocitam jakemu cilovemu casu odpovida, a dopoustim se zasadniho omylu. V pameti mam vyryt cas 7:38/mili coby magickou hranici hodnou prekonani, nemohu si vsak presne uvedomit, kteremu vyslednemu casu odpovida. Zkousim z hlavy pocitat 26 celych 2 krat 7 minut a 38 vterin ... ale moc mi to nejde. Neco zaokrouhlim, neco zanedbam, ... no zkratka vychazi mi to k 3:25, rikam si ze to urcite bude ono. No proc tedy ne, papirove na to mam, bezi se mi dobre, ted jen drzet rytmus, obcerstvovat se a ono to nejak dopadne.

Priblizuji se k prvni obcerstvovacce, zizen nemam, chci ale splachnout zbytky gelu. Vyhlednu si mladika s vodou, posledniho v rade asi 15 dobrovolniku rozesetych podel trati. Profesionalne na nej z dalky ukazi, pro jistotu na nej jeste kyvnu a stale jej hypnotizuji uprenym zrakem. Mladik pochopil, kelimek mi nastavuje presne do cesty ... ma ruka se blizi pod idealnim uhlem ... ucebnicova predavka ... lec z nenadani proti obliceji vytryskne gejzir vody, jsem pohlcen v mraku vodni triste ... to kdyz jsem nebohemu mladenci efektne vyrazil kelimek z ruky. Jsem externe hydratovan, lec pachut v ustech zustava. Kde asi soudruzi z Okemosu udelali chybu ...
Snazim se nemyslet na nevydarenou predavku a soustredim se na sve spolubezce. Stale se posouvam dopredu ... dotahuji jednu skupinku za druhou, obcas se prede mnou vytvori dira, ale brzy se pres ni prenesu ... rikam, si tak co ... stejne mi rupne koleno, tak at to do te doby stoji za to.
Presne mezicasy z jednotlivych mil si bohuzel jiz nepamatuji, jen ten obecny dojem, ze jsem i na treti a ctvrte mili pokracoval stejnym tempem. Vzdy jsem si jen spocital mezicas na posledni usek, absolutni cas jsem prilis nevnimal. Nekde za ctvrtou mili byla druha obcerstvovacka. Byl cas na prvni iontak a jeste jsem to chtel konecne splachnout vodou. Poucen z posledni nezdarene predavky jsem si vyhledl hned prvni kelimek v rade. Slava ... vyslo to, uz to mam v ruce, ted jen rychle vypit, at stihnu jeste vodu bez brzdeni. Je mi trapne to rozpytvavat, ale prvnim douskem jsem se malem utopil. Druhy pro zmenu neomylne trefil me prave oko. Zbytek kelimku jsem nastvane rozmazl o silnici. Otrel jsem si pravou rukou oblicej a chtel si ji pak osusit o tricko, at nebezim oblemcany hned od zacatku. Misto toho jsem si ale ladnym pohybem ruky vyrval cislo z vrchnich dvou spendliku. Prepadlo dolu, plandajice mi o rozkrok, visice jen za spodni dva ruzky. Byl jsem zraly to akorat otocit, uz jsem mel dost vlastni hlouposti. Trochu se pripomnelo i koleno ... jen tak pro formu ... dvakrat trikrat jako kdyz stisknete modrinu. Bezel jsem nevericne dal, asi mi ani nic jineho nezbyvalo. Cislo jsem otocil opet nahoru do puvodni pozice, kupodivu se samo priplaclo na zpocene tricko, ani nebylo treba jej znovu prispendlit ... muzu uz tedy laskave bezet ? ... chtelo se mi kricet, ale asi by mi stejne nikdo neodpovedel. Srovnal jsem si trochu krok a synchronizoval dychani, rozhodl jsem se opet radsi kochat, do dalsi obcerstvovacky mam cas si odpocinout. Cesta se stale krasne vinula po pobrezi s malymi lec krasnymi residencemi mistnich, mnozi z nichz posedavali v kresilkach podel silnice, mavali a tleskali, tu tam se objevil transparent ci cedule pro nekoho konkretniho. A ja se posouval stale dopredu ... plizive jako stin kolem ostatnich ... kdyz tu najednou se ze zatacky vyriti policejni auto ... chvilku po nem dva cykliste a pak ... no to snad neni .... ale je ... bezci !!! ... trva mi to par vterin, ale pak pochopim, mijime se s prvnimi pulmaratonci. Na cele je stary znamy Jake Crowe, svisti mu to jen co je pravda, nekdo jej s odstupem stiha, ale pak je obrovska dira. Bavim se sledovanim techto skvelych borcu a touzim byt rychli jako oni. Mnoho mych soubezcu mijejici pulmaratonce hlasite povzbuzuje, placaji si rukama, nekteri poznavaji sve zname, zastavi se i na kus reci ... krasne se na to kouka a cesta mezitim sama ubyha nekde tady byla dalsi mile, trochu nad 7:40 ... to bylo tim obcerstvovanim, a dalsi hned zase za 7:32. Chvilku pote si o nekolik minut vytvarim osobak na 10kilometru, tenhle bych opravdu bral, narozdil od pulmarathonu nemam za sebou negativni prevyseni. Probihame prvnim mistem kam se svazi divaci autobusy, cesta se davem podel trati vyrazne suzuje, neni to sice zadny Alpe d'Huez, ale i tak je to skvele, vsichni krici a povzbuzuji bezce v obou smerech. Hledam znamou tvar, ale bohuzel ji nikde nepoznavam ... snad je vse v poradku, preci jen jsem zde ale rychleji nez jsem D puvodne oznamoval. Na dohled je dalsi obcerstvovacka, a s ni prichazi zatim nejkomplikovanejsi operace ... nacpat do sebe gel a konecne se poprve napit.
Prekvapuji sam sebe, kdyz jidlo i piti stiham bez sebemensich problemu, nutricni disipaci ci vyraznejsiho zpomaleni. Cesta se ted staci z kopce ... bezi se opravdu lehce a rychle ... zvlastni, vubec jsem si nevsiml, ze bychom neco nekde nastoupali ... nevadi, protestovat nebudu. Je tu dalsi mile, ted uz sedma, sekam to tam opet skoro na vterinu presne ... bezi mi to jako podle jizdniho radu ... koleno drzi ... bavim se pozorovanim pulmaratoncu, roztrousene elitni pole plynule preslo na smes tragedu a tragedek vsech roztodivnych tvaru a barev ... na svete je krasne.

Bayshore marathon - 2.díl "Bez odporu"

Probouzim se asi po sto padesate, na budiku vsak jiz vysvobozujicich 4:57. Hmm ... nema smysl znovu usinat, vyvalim se ven. Od prvnich vterin jsem dokonale probuzeny, jen startovat na prvni slapnuti ... no jen to zase neuspechat. Ranni hygienicka rutina je nasledovana peclivym balenim, vybalovanim a prebalovanim veskere bezecke vybavy. Mezitim zjistuji, ze zaplatpanbuh koleno neboli, a i kdyz urcite brzy zase zacne, aspon chvilku mi to nemusi pripominat. Pristup mych strev ke vcerejsi strave je vyjadren v nazvu dnesniho prispevku. Kdyz se z pod perin vyklube i D, dojidam snidani sampionu v podobe pinty pomerancoveho dzusu a dvou musli tycinek, jedne kavove a jedne bananove. Tahne na sestou, je cas vyrazit.
Venku kosa, ale uz svetlo, od ust jde para, nejspise kolem 6-7 C. Nebe ciste, odpoledne bude parak. Na start to mame z hotelu asi 300 metru, jdeme pesky. Traverse City spi, nikde nikdo, jen po jedne ulici se tahne kolona automobilu s dojizdejicimi bezci. Obhlizime start. Vsude plno rozjarenych bezcu a bezkyn, vsichni jsou ohromne fit, rozcvicuji se, oci jim sviti vzrusenim a zacinaji svym enthusiasmem nakazovat i moji zenu. Ta mne neustale burcuje, macka ruku, hladi po zadech ... jen ja, nevim proc, si pripadam jako dobytce vedene na porazku. Uchyluji se do relativniho klidu vehlasneho modreho domecku. Je cas se rozcvicit, i kdyz mi to pripada zbytecne, stejne to zazdim po deseti kilometrech, ani to nema cenu, rozehrat se a rozdychat, .... no tak aby se nereklo. Vybiham smerem po trati, otacim to po jednom kilometru. Rozcvicuji se v ustrani, klasickym cvikem se snazim vyvratit lampu verejneho osvetleni. Start je na silnici pred stadionkem mistni skoly, kde na draze bude cil. Je tu mistni radio, vyhrava jednu rozpalovacku za druhou. Maratonci se misi s temi co pobezi pozdeji desitku, pulmaratonci uz odjeli na svuj start o 21 kilaku dale (pobezi to same co my v druhe pulce zavodu ... jake my?). Boli mne bricho a chce se mi zvracet. Moje streva to uz zrejme zabalila definitivne. Znovu se stavim do fronty v modre ctvrti. Dokonce nas maratonce pousteji pred sebe desitkari, jak laskave. V okamziku kdy za sebou zaviram dvirka a odavam se nevyhnutelnemu, ze vsech repraku zazni americka hymna. Pomerne pateticke a kycovite, ale dokonale synchronizovane. Trochu se mi lepsi nalada.
Zbyva deset minut do startu, loucim se s D, vyrazi poradatelskymi autobusy co rozvazeji divaky kyvadlove podel trati. Dostava posledni instrukce, fotka a polibek na rozloucenou a ja zaplouvam do davu ktery se jiz rovna na startu. Zadne startovni koridory, kazdy kam chce. Asi budu nekde tesne pred pulkou, na zacatek trinactisethlaveho davu ani nedohlednu. Nejaci dedeckove co by byli opticky skvelymi klienty v dome pro seniory se bavi jestli se jim dneska tech 3:30 podari nebo ne. Jini lide se necekane potkavaji ... pote co se pred par tydny seznamili na maratonu v nejakych Kotehulkach. Holky prede mnou pocitaji na prstech kolik dali letos maratonu, a kolik maji jeste v planu. Nevim co tu delam, musi byt kazdemu jasne, ze jsem tu jen omylem. Odpocitavaji se vteriny do startu, jeste klepu nohama, abych nevypadal, ze je mi to jedno. Dycham zhluboka a oci upiram za horizont. Ostatni se smeji, placaji se po zadech, dlanemi o sebe, louci se, dohaduji se kde se sejdou v cili ... a hlavne v kolik ... a uz se to sune kupredu, zadny vystrel jsem neslysel ... kdyz jdou vsichni pujdu take ... lide postupne umlkaji, stale se suneme co noha nohu mine ... jiz slysime zbesile pipani chipu rozbihajicich se pres koberec ... na krku mi vyrazi studeny pot ... a najednou se dav prede mnou rozestoupi ... tri ctyri metry nikde nikdo, na zemi dva tmave rude koberce, vim co mam ted udelat, ale preci jen vaham, je to jen okamzik, citim v zadech ten dav, vsichni chteji preskocit ... musim take ... tak jo, jdu do toho take ... bez odporu. (pokracovani priste)