Běh pro banánovou medaili

Byvalo mym dobrym zlozvykem, ze od okamziku kdy jsem se rozhodl pro nejaky zavod, zacal jsem se na nej silene tesit, byl jsem cely roztekany, skoro o nicem jinem jsem nechtel mluvit, peclive si vybiral stravu, kontroloval barvu moci a ... a vubec. Takovy stav trval pravidelne az do predzavodniho vecera, kdy jsem zacinal pravidelne zelenat, v nohach mi to zacalo skubat a ja nevedel roupama coby. Zacal jsem proti tomu bojovat snahou zit jako by nic, zamerne nedodrzovat zadna zivotospravna pravidla ci predzavodni ritualy. Docela to pomaha, ale stoprocentni to neni. V patek vecer uz kolem pul desate jsem se po dvou pivech a sklence cerveneho uprostred nejakeho nezazivneho filmu zvedl a sel si lehnout. Cetl jsem si ale jeste chvili po pulnoci, nez sem zacal mit pocit, ze ma vubec smysl zhasnout a zavrit oci. V noci jsem se ale stejne probouzel kazdou chvili, zda-lo se mi o behani, o tom jak kolabuji na marathonu, pak jak to davam za 3:20, nebo porazim mistni legendu BJ Pankowa, ci se hroutim vycerpanim na nejakem sedmem kilometru bezvyznamne desitky. No proste psycho, studeny pot, sucho v ustech ... hruza. Budik jsem si natocil asi na pul sedmou, ale automaticky jsem se probudil v 6:28. Takze pomalinku vstat, uvarit si caj, na talirek vybalit protejnovou tycinku, vypit pullitru redeneho dzusu, do misticky kornflejky s mlekem ... osprchovat se, naskladat na hromadku veci na prevleceni, pak posnidat ... no jeste bylo brzo, start je az v 10:15, ale klidne tam muzu dorazit na pul devatou. Poprve ve svem zivote jedu na zavody uplne sam, v cili mne nikdo cekat nebude, ani po trati mi nezamava nikdo blizky ... poprve pobezim skutecne jen sam pro sebe ... hmm ... najdu v sobe vubec nejakou silu ?
Registruji se asi jako ctvrty, teprve dorazeji dobrovolnici, staveji start, cil, odmeruji presne mile aby tam postavili digitalni hodiny. Trochu fouka a mrholi. Trat je v nadhernem parku kde jsem byl dosud jen jednou geocachovat. Dokonce pobezime podel tri cachi, mozna jsem jediny kdo o nich z bezcu vi. Mam spoustu casu, rozhoduji se ze si trat nejdrive projdu pesky. to byl docela dobry napad, zapamatoval jsem si dulezite zatacky, drobna stoupani, kilometrovy usek po lesni ceste se spoustou vystouplych korenu (kazdy oznacen fosforeskujici barvou) by bylo dobre misto zautocit ... jestli bude jeste z ceho brat. Mezi tim se rozbihaji prvni bezci, parkoviste se plni, zavodit budou i deti na pul mile a ve 100 yardovem sprintu, dohromady pres tisic lidi. Cestou zpet moknu, ale nez dojdu k autu se definitivne prevliknout tak se mraky castecne trhaji a vypada to ze by mohlo byt dost teplo. Rozhoduji se letos poprve pro trenyrky, navrch jen dve tricka. Jdu se rozbehat. Pripadam si slaby a tezkopadny, plice ne a ne se synchronizovat s nohami ... no to to teda dopadne !! Zbyva asi 20 minut, jeste zastretchuju a jdu uz smerem ke startu, nejdriv startuji prckove, aspon jim zatleskam, vetsinou je to docela roztomile. Potkavam jednoho argentinskeho studenta jmenem Alfredo od nas z ustavu, je na zavode poprve, nevi jakou se prumerne beha rychlosti, pry trenuje jen 1-2 tydne na behatku jinak hraje jen fotbal. Tempo 7:20 na mili co by stacilo na 23:00 mu pry prijde OK, to ze je jeho obvykla behatkova rychlost. Zdrzim se dalsich komentaru, je jasne, ze clovek s postavou, ze by se nad nim smilovali i hladovi Somalci je bezecky apriori jina liga nez mi bagristi co si to vsechno musime protrpet.
Mezitim prckove startuji, vystreli jak zplaseni a ja se presouvam do prostoru cile, abych jim zafandil. Tam mne ale odchytava mistni fotograf, jestli bych jim nepodrzel prapor spoluporadajiciho obchodu s bezeckymi botami, aby byl na kazde fotce dobihajicich deti. Samozrejme souhlasim, barevne take ladim a tak se stavam suverene nejfotografovanejsim bezcem celeho eventu ... namatkou 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 ... ;-))
Jak patrno z obrazku, slunce opet zaslo, ale teplo uz zustalo. Po chvili jsem ze svych vlajkonosskych povinnosti propusten a vydavam se zase ke startu, kde uz vrci dalsi stado splasenych deti. Tentokrat je po vsem behem minuty, byl to jen zavod na sto yardu. Po te patri start jiz jen bezcum a chodicum na 5K. Stavim se dle meho soudu tesne k polovine startovniho pole. Odhaduji pocet ucastniku na 600, jsem tedy nekde kolem 300. mista, pocitam ze bych mel predebehnout zhruba 200 bezcu. Potud moje teoreticka spekulace ktera se zahy, po hvizdu startera meni v mensi nocni muru. Z nepochopitelnych duvodu, ac je start a prvni ctvrtmile na parkovisti, jsou auta odstranena jenom pred startovni carou, tedy pri prubehu startem se dav vyrazne zuzuje a snazi se nacpat do vyrazne uzsiho prostoru lemovaneho radami vice ci mene vycuhujicich automobilu. Chvili jdu krokem, po te se to rozbiha, ale silene pomalu, a neni kudy predbihat. Pri pohledu na celo startovniho pole, ktere uz v dalce zataci kolem jezera mne jima hruza a zacinam trochu panikarit. Preci jen mam ambice na rychlejsi cas nez se tady takhle postuchovat. Beru to po kraji a napul preskakuji pres narazniky a oje tech plechovych potvor. Doufam ze do mne nikdo pri nejakem preskoku nestrci a ja si nezlamu hnaty o nejaky nakladak. Preci jen se pole zacina casem trhat, ale ja se ritim dopredu rychleji nez bych si pral. Alfredo je mi v patach a kolem prvniho kilometru jde prese mne. Nevadi, tucnaky tady dneska honit nebudu !! ... i tak predbiham dalsi bezce po dvojicich i trojicich. Na prvni mili jsem za 7:30, z toho mi trvalo deset vterin se dostat na startovni caru. Hmm ... a co to znamena ? ... vubec si to nejsem schopen srovnat v hlave, jestli to je rychle nebo ne. Soustredim se jenom na sebe. Vsude okolo sebe slysim zurive pipani sporttesteru, neklamne znameni, ze to mnoho lidi prepalilo. Neva, podrzim si to svoje, zatim to jde. Prida se ke mne jeste jeden kluk s kterym se pretahujeme o pozici a soustavne se posouvame kupredu. Prichazi zatacka a vbihame na lesni cesticku s fosforeskujicimi koreny. Cesta je uzsi, s predbihanim vyckavam do pristich par stoupani. Jsou to jen male 3-5 metrove vlny, ale vetsinu lidi vyhodi z rytmu. Ja o nich nastesti vim, a vim take ze hned za tou rovinkou po vlnach je delsi sebeh. A tak se prozenu kolem asi deseti lidi a nadobro zmizim i memu souperi. V miste sebehu je obcerstvovaci stanice ... no nevim, do cile jsou to jen 2km ... kaslu na to, predbiham pani v roztomilem uboru a snazim se drzet tempo. Hucim jak lokomotiva, ale krok neni tak hrozive tezkopadny jako pri unorovem Icemanovi. Pribiham na druhou mili a casomira ukazuje 14:44. Opet nejsem schopen spocitat jestli je to malo nebo hodne, mlhave si uvedomuji ze by to mohlo byt rychleji nez na zacatku, ale nejsem si jisty. Myslim, ze bezim "co to da", a jen stezi vnimam okoli. Spojujeme se opet s puvodni cestou, proti nam joguji nejpomalejsi bezci, ci straduji rychlejsi chodci. Je to zajimave, ale prave tito nas vehementne povzbuzuji. Zbyva asi kilometrova rovinka podel jezera, pak jen dlouha tahla zatacka a cil. Prede mnou ted mnoho lidi neni. Nejblizsi skupinka je asi 30 metru, je tam sedm lidi. Nekdo me prevalcuje ze zadu a pripoji se k ni. Ja je pomalicku stahuju, uz jsou skoro jen deset metru prede mnou, ale najednou jsem jak na ksande, opet pet metru ztracim. Premyslim, jestli je to tedy konec, jestli to ted zabalim, nebo jestli to jeste pujde. Minutku si pockam, snazim se odpocivat a pak opet pridam. Pomalicku se priblizuji, timhle tempem je nikdy nedostanu. Ale ouha ... v nabehu do cilove rovinky (jeste asi 600 metru) to jde trochu do kopce, ne moc, ale vodovaha by to poznala a ostatni jsou najednou jako v medu ... uplne nechtic se kolem nich proritim a najednou jsou fuc. Po chvili se privali zase nekdo ze zadu, finishuje jako by zbyvalo poslednich 50 metru, je to bagrista jako ja, jde prese mne, ale dlouho mu to nevydrzi. Stupnuji tempo, cil mam uz na dohled, a jeste dostavam dva tri bezce co to psychicky neustali. Profrcim i kolem toho predcasneho finishmana ... chyti se mne a na poslednich 50 metrech mi to jeste nanda. To mne moc nebere, zaslouzi si to, ja mam se sprintem v cili spatne zkusenosti, radsi natahnu krok na posledniho pul kilometru, tentokrat je na nem skore asi 10:1 tak taky dobry ... vritim se do ciloveho koridoru a trochu nevericne ziram na zlute cislice digitalnich hodin ... akorat na nich prekliklo 22:36. ... jeste mi to nedochazi ... uricene se plizim koridorem, do ruky mi nekdo vrazi lahev vody a na krk mi nekdo navesi medaili. ... jeste chvilku se potacim nazdarbuh, az se trochu uklidnim prohlizim si medaili ... je na ni nove logo zavodu ... rozesmaty banan. Nevim jestli jsem si zaslouzil za svuj vykon zrovna medaili, tu samou samozrejme dostali vsichni ucastnici, ale na svuj cas jsem sam za sebe hrdy ... posunul jsem si letosni maximum o 79 vterin a cely zavod jsem dokazal stupnovat tempo (mile real: 7:20, 7:14, 7:00), coz je velky prislib na priste, ktere bude uz hned dalsi nedeli, tentokrat beh na 10 tisic meteoru ;-) !!

Food and Fitness 5K aneb "Běhám abych jedl !!!"

... jak by se dal velmi volne a zavadejicim zpusobem prelozit nazev dalsiho behu, ktery mne ceka jiz zitra v sobotu v 10:15. Zatimco se ostatni budou morit na 1/2PIMu, me po dvanacti tydnech relativniho klidu moje vlastni bezecka sezona teprve zacina. Nejprve tedy tento petikilometrovy test v jednom Lansingskem lesoparku, jehoz charitativnim podtextem je ziskani penez pro mistni potravinovou banku, tedy potraviny pro socialne slabe. Na startu by se melo sejit neco kolem 600 bezcu, ale vzhledem k doprovodnym detskym behum pujde o solidni akci s par tisici lidmi. Po unorovem Icemanovi se mi podarilo nabehat nekolik set kilometru s par vice jak dvacetikilometrovymi behy a i na vsech ostatnich kratsich tratich je znat citelne zlepseni. Navic se mi podarilo shodit 2 kila ciste vahy a snad i trocha tuku byla pretavena ve svalstvo. Nebylo by proto poctive zakryvat ambice, ze bych rad vylepsil svuj unorovy cas a zabehl nekde kolem 23:30. Pocasi by melo byt spise oblacne s moznosti srazek a teplotami kolem 10C. To by mi mohlo vyhovovat. Bude-li tepleji pobezim v trenyrkach, na vrch jen thermo triko s dlouhym rukavem a pres to sve tradicni vinove rude tricko se znakem sveho skolniho cross-country tymu. To samo o sobe by melo pridat na rychlosti neb dosud se vsude plahocim v teplakach, trech nebo ctyrech svrscich, rukavicich a kulichu. Ze takove zadekovani vytvari pro telo dodatecny odpor asi neni treba zminovat. Jako jiz temer tradicne bych chtel vybihat spise z hloubi pole ... sroceny dav me snad uchrani od prepaleni zacatku a kdyz se podari pozdeji postupne zrychlovat, mohl bych mit pred sebou navic dostatek "vodicu". Co se tyce umisteni, chtel bych atakovat prvnich 15%, ale to je jen takove vesteni z koule na zaklade vysledku z lonskeho roku. Kdyz se zavod povede, koupim si radosti nove boty, kdyz ne, koupim si je taky ;-)

P.S. Kdyby mne nekdo nemohl poznat, na obrazku jsem ten druhy zleva ;-)

Duše a nohy zaprodány marathonskému démonu

... a to doslova, presne za 59 dolaru a 8 centu !!! Jinymi slovy: zaregistroval jsem se na drive zminovany Bayshore marathon v Traverse City. Sam jsem byl jiz znacne nahlodan, a tragedi "podpora" (proc by meli hosi v Praze nebo Linci trpet sami, ze ?) me preci jen primela porusit veskera ma vlastni predsevzeti a zaregistrovat se vice jak dva mesice dopredu. Pravda, mam jistotu startovniho cisla a tricka, ale o sve forme a zdravi 26.kvetna nevim zatim nic. Misto poklidnych behu po Okemosu me nyni pri kazdem o milimetr krivem doslapu bude mrazit v zadech, jestli si nezlomim nohu, pichani v boku bude jiste akutni zanet slepeho streva, tlak na prsou minimalne unavova zlomenina zeber a neschopnost popadnout dech zrejme pocinajici infarkt...

Králem pětsetdesítky aneb běh za bludičkou

Diky rozstonani se me lepsi polovicky jsme misto minuleho vikendu mohli za oslavou naseho desateho vyroci vyrazit az tento tyden. Samozrejme jsme si chteli najit neco neobvykleho, originalniho ci jinak zajimaveho, abychom i po dalsich desiti letech meli na co vzpominat. Kdyz jsme pak objevili moznost romantickeho ubytovani v majaku na utesu u Velkeho zalivu na Hornim michiganskem poloostrove byli jsme v silnem pokuseni. Vzdalenost od nas priblizne 430 mil, tedy zhruba 8 hodin kdyz pocitam i pauzy na curani a dotankovani paliva, sice neni pro stredoevropana typicka vyletnicka distance, ale my uz jsme si po americku tak nejak zvykli. Kdyz se navic v upoutavce na onen majakovy penzion nabizi i moznost zabavy (= "entertainment") v osm kilometru vzdalenem mestecku Big Bay se 320 obyvateli nebylo co resit. Dale netreba zachazet do nudnych (pro ctenare) intimnich detailu naseho pobytu, a spise se budu soustredit na bezeckou cast tohoto vyletu. Vzhledem k nasim cestovnim planum a vcasnemu odjezdu z Okemosu jsem se nemohl ucastnit dlouho planovaneho sobotniho zavodu na 5K, v kterem jsem si i pres cas v oblasti 23 minut delal ambice (diky tradicne slabsi konkurencei) i na medailova umisteni ve sve vekove kategorii. To mne obzvlaste mrzelo a trasu odjezdu jsem naplanoval podel trasy onoho zavodu. Kdyz jsme pak mijeli had bezcu stacici se smerem k cili hlasite jsem mlcel a pootevrenym okenkem si nechal chladny vzduch foukat do oci, kteraz dle planu okamzite zavlhla, coz samozrejme neuslo pozornosti me zeny. Ta se na oplatku zacala empaticky zajimat o nejblizsi terminy vsech ostatnich zavodu v okoli, div mne hned nekam neprihlasila ... ale to uz zase odbiham ... nicmene chut nebo spise hlad po behani se vezl celou cestu s nami a nevystoupil ani kdyz jsme po sesti hodinach museli dotankovat v Munisingu.
Jestli to byl jeste vysledek ranniho sentimentu, nebo spise uz produkt nahlodaneho svedomi, ze by mi opet vypadl treninkovy beh, byl jsem hned po zabydleni v opravdu nadhernem majaku (zvenci i zevnitr), propusten se slovy: " ... at ten tvuj hodinovy beh ale netrva moc dlouho !!", a vyrazil jsem ven. Prvni vybeh byl tak spise nazdarbuh, proste smerem kudy vedla cesta. Jak jsem byl z te dlouhe jizdy zkrouceny jak paragraf, najednou jsem mel pocit ze se mi chce telo proste volbe rozbehnout, kdyby mohlo, snad i rozletet po lese, a s hruzou v ocich jsem si uvedomoval ze svuj lehky vyklus frcim pravdepodobne nekde kolem 5:00/km, coz je pro mne solidni tempo beh. Cesta byla mekka a krasne tlumila, neb byla z ujezdeneho mokreho pisku. Podel ni priblizne 40 centimetru hluboky snih k nejakemu sebehu na lesni pesinu ale nelak. A tak jsem proste pokracoval dal dokud jsem nenarazil na ceduli "DEAD END", kde jsem se vzorne otocil a nasledujice losi stopy v pisku vydal jsem se zpet k majaku. Zacinalo se pomalu smrakat, ale cas na hodinkach ukazoval teprve kolem 30 minut behu, stocil jsem to tedy jeste na jedine mozne krizovatce smerem k mistni metropoli Big Bay. Po ctvrthodine jsem se opet obratil k jiz do dali blikajicimu "domovu". Bylo z toho nakonec hezkych 11 a 1/4 km za 57:44. Po umorne ceste autem jsem se znovu narodil.
Druhy den jsme bezkovali jako o zivot a na behani nezbyl vubec cas. Pripsal jsem si druhe breznove UOFF, ale za to se mi zrodil napad na krasny dlouhy beh, jiz podruhe presunuty nouzove na pondeli. Projeli jsme si totiz mistni "atrakci" okresni silnici cislo 510. Jde o asi 60km dlouhou prasnou cestu vinouci a kroutici se lesy a kopci na severo zapad od Marquette (sousedni mestecko Big Baye vzdalene pres 40km a zaroven nejvetsi mesto Horniho poloostrova s 19.5tisici obyvateli) v podstate od nikud nikam, neb nevede pres zadnou vesnici, jen podel srubu a chysi mistnich lovcu a samorostu. Je predevsim znama zvysenou moznosti potkat medvedy, soby a vlky a panenskou prirodou kolem. Krome par rovnejsich mist se vlni neustale nahoru a dolu, doleva a doprava pres horske potoky a bystrinky ... jednim slovem nadhera. No a me nenapadlo nic lepsiho nez se nechat po vzoru ruznych pohadek nechat zavest svou milou zenou 22km do temneho hvozdu, kde se se mnou se slzou v oku rozloucila, s tim, ze nesezere-li mne nejake zvire setkame se opet po nekolika hodinach, a zbloudim-li na scesti, nejpozdeji po setmeni me svetlo majaku za mou milou opet dovede. Jeste polibek na rozloucenou, utahnout satek, zkontrolovat tkanicky a hura ... jenze ouha ... byl jsem vysazen v udoli a prvni 2 km se musim drapat nahoru. Sice jeste sviti slunicko, ale fuci z boku ze by elektrina mohla byt opet zadarmo. Za hodinu se zatahne, vitr nabere silu vichrice, a tesne nez dobehnu domu zacne vanice ... ale to jest nevim. Sunu si to kupredu, zpatky ni krok, a po ocku smiruju zda-li si mne uz nevycihal nejaky hladovy medved, pripadne smecka vlku. Hrozba vsak prichazi ze shora, kdyz nade mnou chvili krouzi hejno krkavcu. V tu chvili se nastesti prehoupnu pres jeden kopec a tempo trochu zrychluje, asi vypadam preci jen ziveji, a krkavci se vzdaluji, zrejme si vyhledli snadnejsi obet. Cesta je dnes rozblacena, na mnoha mistech jsou vyjete koleje, prebiham ze strany na stranu, obcas hopkam jako kralik ... cvachta to a blato lita do vsech stran. Cas od casu (jednou za deset minut) mne mine nejaky starousedlik s rozhrkanym a zrezivelym nakladakem. Ziraji na mne jako na zjeveni, ale vrozena slusnost jim neda a vsichni mi zamavaji. Odpovidam mirne zvednutou pravici jako bych sem patril od jakziva a slo o me stare zname s kterymi se za chvili sejdeme v hospode "U drevorubce". Cesta ubiha rychleji nez bych cekal, druha polovina je vicemene z kopce a musim se trochu brzdit, i kdyz nekdy brzdeni netreba, to kdyz vitr zaduje v protismeru a ja se de facto zastavim. Jeste ze je cesta mokra, to by byla mracna pisku ... zuby by mi skripaly jeste v Okemosu ! ... Ke svemu zklamani ale i uleve nepotkavam, zadne zviratko vetsi nez chipmunk ... o to vice si vsak uzivam huceni temneho hvozdu a cesty ktera dnes vecer patri jenom mne. Napada mne ze asi takhle bych si predstavoval reklamu, ktera by mne zarucene dostala ... aspon na par chvil byt kralem naprosto bezvyznamne silnice.
Dobiham svych pribliznych 22km zcela vycerpan, poslednich deset minut melu z posledniho, vichrice mrazi, ale svetlo majaku mne hypnotizuje jako bludicka, bez ktere jsem proklet a s kterouz jsem zatracen. Dobiham presne po dvou hodinach a par sekundach promrzly na kost v blaznive vanici a dole pod utesy buraci dvoumetrove vlny rozboureneho Horejsiho jezera.

Blízká rozhodnutí třetího druhu

Jsou to temer presne dva mesice od meho bezeckeho zmrtvychvstani, a se mnou to uz zacina cloumat smerem k maratonu. Nejsem vubec zastancem presneho planovani, tedy vyhlednuti si daneho zavodu v terminovce a pak na dane datum nasroubovat podrobny harmonogram pul roku dopredu. Spise mam rad flexibilnejsi pripravu, kdy se da nejaky tyden snadno zopakovat, nebo treba sebrat, proste podle chuti a potreby. Take je mi jasne ze rozumne rozbehani na maraton by urcite melo zabrat par solidnich mesicu s velmi dlouhymi behy, ktere mi zoufale chybely pri mem prvnim a zatim jedinem maratonu. Jenze tentokrat je situace ponekud jina. Maraton o ktery mam nejvetsi zajem je na konci rijna v Grand Rapids, tedy v podstate za humny na domaci pude. Do te doby se mi ale jenom cekat nechce a sije to se mnou abych nabral vice zkusenosti a zabehl si nejaky maraton jeste pred tim. Zajimavou moznosti se jevi Bayshore Marathon v Traverse City na konci kvetna. Tou dobou bych mel mit odbehano 4 a pul mesice. To neni mnoho, ale vzhledem k mym ambicim (ubehnout, nikoliv ubelhat) a preci jen uz ne tak jalovym zkusenostem to neni zas tak malo. Za obvyklych okolnosti bych si rekl ... "budeme uvidet" a rozhodoval bych se podle aktualni formy az nekdy v pulce kvetna. Problem ale je ze tento krasny maraton ma omezenou kapacitu 1700 ucastniku. Doprovodny pulmarathon ma kapacitu dokonce jen 1000 lidi a ta byla naplnena jiz 15.unora. Nyni organizatori vyhrozuji, ze i ucastnicka kvota marathonu bude naplnena na prelomu brezna a dubna. Tak opravdu nevim co ted ... moje baba radi jit do toho, ale i tak je to proti memu presvedceni, kdyz nevim co a jak bude nebo nebude ... na druhou stranu me to bude lakat cim dal vic, a kdybych to v kvetnu propasl a byl pri tom v rozumne forme, tak by me to asi zralo cele leto. Myslim, ze mam asi tak jeden az dva tydny na rozhodnuti.

Kilometry přibývající a ubývající

Prvni zprava je dobra. Od pondeli do nedele jsem si splnil plan na 112%. Vybehl jsem behem vsech sesti behacich dni a navic v pondeli jsem castecne nahrazoval za promarnenou nedeli a misto obvyklych 9km dal aspon stredne dlouhy beh o 17 kilometrech. Zacinam take vyrazne zrychlovat, ne ze bych se to snazil totalne hrotit, ale preci jen se mi beha lehceji a ty posledni dva mesice zacinaji byt znat. Do konkurence schopneho tempa to ma sice stale jeste daleko, ale pri subjektivne stejnem vynalozenem usili jsem si pondelni cas na merenych 16K zlepsil o vice jak sedm minut oproti stejnemu behu pred mesicem. Vcerejsi dlouhy beh tento trend opet potvrdil a merenych 19K z celkovych 20 bylo za 1:38:34, tedy opet presne o sedm minut rychlejsi nez totozny beh pred tremi tydny. Samzorejme by bylo skvele kdyby to vsechno bylo jen na vrub lepsici se kondice, ale musim ferove uznat, ze oproti tem drivejsim behum je nyni zhruba o 15 stupnu tepleji, cesty jsou vetsinou suche a ledu zbyva jiz jen na par poslednich mistech ve stinu. Suma sumarum celkovy tyden za 73km neni pro mne vubec spatny, dokonce je to asi nejvice co jsem kdy behem jednoho tydne nabehal, a to je teprve zacatek, alepson doufam ...... jenze pak v teple rodinneho krbu, ja, coby zarputily a konzervativni odpurce technologickych cajku typu sportesteru, mericu tepove frekvence, pocitacem rizenych treninku a neznaly vsech moznych tajemne znejicich kvocijentu s malinkatymi indexy jsem podlehl modni vlne a rozhodl se zmerit si delku svych behu podle MapMyRun.com ... nevim co mne to popadlo, jestli jsem snad tajne doufal ze me trate jsou ve skutecnosti dvakrat delsi, nebo jestli jsem se chtel jen narcisticky pokochat pohledem na svou trat jak ji vidi astronaute ... no kazdopadne ... poznani boli. Moje trate jsou prakticky bez vyjimky kratsi ... vsechny Okemosske, ktere jsem si vymeril podle papirovych map, projezdil autem dokola mola a rucne progoogloval, nemluve dokonce ani o tratich nemeckych, ktere jsem si projel nekolikrat na kole s ruzne nahustenymi pneumatikami abych urcil moznou systematickou chybu mereni. No pro ultrase by to asi nebylo tak dulezite, ale kdyz se retrospektivne dovite ze misto 9.7km v Nemecku to bylo celou dobu jen 9.4km, ze tady v Okemosu muj standardni 8 kilometrovy ctverecek je osizeny jak za totace o dveste metru a to nepocitam ze jeste jeden ruzek rezu pres travu a ofixluji si to o dalsi dva metry ... a ze muj velky Okemossky obdelnik je misto 11 kilometru o 310 metru kratsi ... no tak to tedy zaboli, zamrzi, nastve, odradi, demotivuje a vubec vam to skazi cely den. Oprava v celkove kilometrazi nastesti neni tak drasticka, neb si v ni pocitam v hodnote 1km pribeh (?) a dobeh z domova a zpet, ktery je cca 1200 metru, ale horsi je to s rychlosti, kde chybejicich 200 metru je v merenem useku neco kolem 12-15 sekund na kilometr. Administrativne se tak "vracim" s vykonosti o par tydnu zpet ... coz je sice poctive uznat, ale nijak to nesnizuje emocionalni zatizeni meho bezeckeho ega.

Trpký život ve vyhnanství

Nevim zda-li je nutne nejak komentovat mapu zobrazujici geografickou koncentraci bezcu z fora behej.com ... pohled je z me strany dosti trystni, a musim priznat, ze pri cteni o vsech moznych setkanich na ruznych zavodech a akcich jen nostalgicky zavidim. Vypada to ze se po letech spanku amaterska bezecka scena v Cechach neuveritelne probouzi a soude podle lamanych ucastnickych rekordu at uz na internetovych strankach ci na jednotlivych zavodech to je zrejme teprve zacatek. Vsechno to z povzdali sleduji a premyslim, co by kdyby ... ale na to asi jen tak nedojde, jestli vubec nekdy. Mozna ze vzhledem ke geograficke poloze jsem si pro svuj blog o mem bezeckem trmaceni vybral spatny jazyk, na druhou stranu kdyz jsem zacal pokusne prispivat do bezeckych sekci na strance 43things.com nasel jsem si virtualniho sparing partnera na Novem Zelandu ...

... anyway, jak by rekli domorodci ... kdyz kdysi zacinal prulomovy Trageduv blog, trvalo to hezkych par mesicu, nez se prvni poztraceni tragedi vzajemne nasli. Kazdopadne kdyby se nekdo chystal treba do Chicaga, nebo vubec za velkou louzi na zapad od Evropy, a meli-li byste chut, dejte klidne vedet, sebehnout se da skoro vsude.

Chaotický únor a trocha (snad) užitečné sebereflexe

I kdyz byl unor pomerne kratkym mesicem, byl pro mne na bezecke udalosti pomerne bohaty. Nevim, jestli mam dodat "bohuzel", ci "bohudik"... asi zavisi na uhlu pohledu, ambicich a mire umirnene sebereflexe. Preci jen jsem si stanovil pro pocatecni rozbehani po pulrocni pauze velmi narocny program, tedy behat 6krat tydne minimalne 9km s tim, ze nedelni beh se bude prodluzovat. Tempo jsem nechtel nijak hrotit, ale zcela zamerne jsem chtel hned od pocatku tocit vetsi kilometry, neb zimni zasoby podkozniho tuku dosahovaly jiz alarmujici tloustky. V pulce ledna zacinal moje behaci vaha na 198 librach a musim priznat sve zdeseni kdyz na zacatku unora i pres dost solidni behani vystoupala dokonce na 202 liber. Pred totalni panikou mne zachranila zasvecena ujisteni Milose Skorpila, i kdyz puvodne adresovane v poradne nejakemu jinemu zoufalci, ze pri zacatku behani muze hmotnost prechodne i stoupnout tim, ze aktivovane svalstvo zacne rust a zadrzovat vice vody (alespon tak nejak jsem si to vylozil). Dukazem toho bylo, ze i pres narustajici vahu jsme byl schopen (zatim jen obcas) stahnout pasek u kalhot o jednu dirku. A tak jsem si rikal "Vydrzat, priatelja, vydrzat !!" ... a skutecne ... nejdrive pozvolna, a nyni s akcelerujici rychlosti se posouvaji dirky nejen na pasku, ale i digitalni cislice na vaze. Pasek je stazen o dve az tri dirky v zavislosti na denni dobe a dnesni vazeni za standartnich ranninch podminek ukazalo 192 liber !Ale zpet k behani ... musim si priznat, ze tech 6 dni a minimalnich 6x9 = 54km tydne je opravdu moc, a proste na to v tuhle chvili nemam. Sice to je jakysi ideal ktereho se snazim bezecky dosahnout, ale z poslednich 8 bezeckych tydnu jsem plny pocet behacich dni zaznamenal pouze trikrat. Vetsinou beham 4-5krat tydne. Nevim jak moc jsou ruzne omluvy a vymluvy adekvatni, nekdy to jsou problemy se zady, jindy zanet v krku, ale casto tez podezrele bolesti v oblasti prave achylovky nebo paty, ale celkove si myslim, ze proste moje telo protestuje proti prehnane zatezi. Vetsinou se ale po jednom, nejvice dvou dnech, oklepe a chce se mu opet behat. A to je dobre, protoze to pak jde skoro samo. Ale take si tak nejak myslim, ze to moje "ulejvani" me zatim uchranilo pred zranenimi, vetsinou to v serii nekolika dni dotahnu tak, ze uz-uz se zacne nejaka zakerna cast tela chystat jak me podrazi, ale nastesti se mi to nahrazenim ranniho behu perinovou terapii (aneb "zachumlej se co muzes") podari odvratit.Neni tedy zadne prekvapeni, ze za unor jsem nabehal jen 194km a dvoustovka mi unikla v poslednich dvou dnech, kdy mne odradil nabeh na slusnou anginu. Na druhou stranu se mi ale v pulce unora podarilo zabehnout docela solidne prvnich 5 zavodnich kilometru, tempo behy v prostred tydne se neustale zrychluji a navic minuly tyden jsem se behem jedineho behu doplahocil az na znacku 25km. Takze zatim dobry. Hlavnim ukolem pro brezen je tedy ustalit ponekud rozharany behaci rytmus. Myslim, ze neni nutne nejak markantneji prodluzovat nedelni dlouhy beh, ci vice tlacit pri tempo bezich, spise by to chtelo zacelit diry v treninkovem kalendari, kam si pokazde kdyz neplanovane nevybehnu dopisu smutne "UOFF", tedy "unscheduled off". V unoru takovychto dnu bylo 7, za brezen uz je tam jeden bohuzel take.