Pod bodem zmrzlého psa

... aneb jak se asi tak muze citit bezecky nadsenec, bez behani ? ... mizerne. Ve stredu to jeste tu tam luplo, ale ve ctvrtek uz zase nic. Abych vsak nahodou neprisel na kacirske myslenky, stacilo dnes rano vyjit pred barak a sup, hned to zase skubne na tom "spravnem" miste. A ted cely den zase nic. Uz se to neda vydrzet, zvlaste kdyz jsou posledni dny tak krasne. Ve meste i ve vsi jsou uz vsechny stromy uplne zelene, tem v lese to bude jeste par dni trvat, vsechno co muze kvete nebo uz skoro odkveta, roji se kdejake zivocisstvo a vubec by bylo na svete krasne, nebyt spatnych zprav z politiky a treninkoveho vypadku. Jiste, pet dni neni zadna tragedie v celkovem kontextu, jenze to je pet dni sem (kdo vi jestli jich nakonec nebude jeste vic), pet dni tam, a tamhle zase cesta nekam do dalek ... o kontinuite tezko muze byt reci a po nedavne euforii prichazi ponekud prilis tvrdy dopad.
V nedeli odjizdime na tyden do Prahy, jestli budu zdrav a bude trochu casu, zkusim to na Vitkove, byl jsem tam jen parkrat na prochazce. Prislo mi to tam na behani zajimave, docela clenite, jen skoda, ze je to samy asfalt, ale treba jsem si nevsiml vsech cesticek.

Třetí den pěšákem

Od pondeli nebeham a uz-uz to zacalo vypadat slibne, ze jsem vcera uplne zapomnel ze mam nejake problemy s kolenem. Pro jistotu jsem se rozhodl vynechat jeste stredecni beh, s tim ze ve ctvrtek mozna opet pomalu ... snad ... mozna ... treba ... ale dnes ? ... dnes to vypada vsechno zase v haji. Uz kdyz jsem se probral tak jsem mel pocit, ze to neni uplne ono. Vstal jsem a sel do pekarny pro pecivo, tentokrat pesky, abych aspon trochu otestoval jak se nohy chovaji. Neni to prilis daleko (asi 300 metru), ale i tak vetsinou jezdim na kole, neb je to rychlejsi. ... a vysledek ? ... chodit se s tim da, vlastne to ani neboli, ale je to neprijemne, vim proste o tom, mam pocit jako kdyz jedno nejake male vlakynko se nekde zasprajclo, jako kdyz lano spadne z kladky a pretahuje se jen pres osu a drhne. Obcas to zataha, nejhorsi to je kdyz nohu natahnu ... jako treba na konci kroku, kdyz ji pokrcim je to lepsi. Proto mi to v nedeli tak frcelo, delal jsem mnohem kratsi kroky s vysokou frekvenci. Kdyz mi dosly sily a musel jsem zpomalit a prodlouzit krok, natahovat vice nohy, zase jsem to akorat rozdrazdil.

Dnes vecer, doufam, pujdu na karate. Kupodivu minuly tyden ani ve stredu ani v patek nemelo koleno na muj vykon sebemensi vliv, spise naopak jsem mel pocit ze me vsechny bolesti v tyhle oblasti presly. Mozna to ma neco do sebe, delame strasne hodne stretchingu a to by nemelo ublizit.

Dráždit hada bosou nohou

Vazy v levem koleni se prilis nezlepsuji. Nebo spise zlepsuji, ale ne dostatecne rychle. Vynechal jsem sobotu a vsechna bolest prakticky presla, jeste vecer jsem si koleno prohmataval, a skoro uz ani neslo lokalizovat, kde mne to trapilo. V nedeli rano mne tradicne cekal nejdelsi beh tydne, tentokrat 13km. Uz jsem se moc tesil, nucena bezecka pauza je na mne a me nalade opravdu znat. Do prvniho kilometru bylo vsechno uplne v pohode, pak to zacalo opet trochu tlacit. Bezel jsem na Steinrodsee, po mekke lesni pesine. I kdyz jsem mel predsevzeti prilis netlacit na pilu, rozebehlo se to samo, svizne az jsem byl sam prekvapen ... a byl to nadherny pocit, tak jsem to ani nebrzdil. Kolem jezera jsem obkrouzil tri kolecka (kazde ma 1.5km), cestou jsem doslova proletl kolem nekolika jinych bezcu a vydal se na cestu zpet. Na 7km dosly cukry a prisla obligatni krize, navic s ni i stale casteji a intenzivneji se hlasici koleno. Zpomalil jsem jeste vice, behal po trave, jehlici, sterku, sikme i rovne ceste, ... nakonec to vypadalo, ze nejmene bolestive je jakesi stredni tempo po rovnem asfaltu. Tak ale trpi trochu achylovky, protoze aby toho nebylo malo, spadlo mi v sobotu na levou (tu zatim zdravou) achylovku kolo. Darda to byla slusna, ale nastesti to vypada OK. ... ale zpatky k behu. Pocasi bylo tak akorat, jen jsem si nejspis vzal rolak zbytecne, byl jsem promoceny skrz na skrz. Posledni dva kilometry opet po rovnem betonu se rozebehly navzdory neustupujici bolesti (stale vsak mirne). Dobehl jsem neco v case hodina a jedna nebo dve minuty (podle velkych nadraznich hodin jednoho stavebniho dvora), coz bylo kupodivu velmi rychle, uprimne vsak asi ne prilis moudre.

Jeste par hodin to trvalo, nez se bolest vratila uplne, ale nakonec prisla i pres intenzivni promazavani Ibuprofenem (v podobe Dolgit gelu). Je mi z toho docela smutno, prijde mi to jako dost vysoka cena za minulou nedeli, i kdyz toho vubec nelituju. Jen je tezke poradne si rozmyslet co ted, bezecka pauza by asi bylo to nejrozumejsi co udelat ... prozatim ubiram dny s nejmensimi behy, rikam si ze ty mi budou zaverem nejmene chybet, jako je treba dnesni vynechana petka. Zaroven vsak nekde v hloubi duse mam pocit, ze se jen tak obelhavam, a behanim ob den vsechny problemy minimalne prodluzuju, ne-li primo zhorsuju. Uvidim zitra rano, jestli to dnes prejde, asi to zkusim, a jestli se to pak zase vrati, budu si muset dat skutecnou pauzu. Bylo by stale jeste lepsi zustat stat jeden tyden, nez prestat na mesic a zacinat opet od nuly.

Běžcovo promile

Koleno stale boli. Vynechal jsem stredu, ale sel jsem vecer na karate. Po bolesti ani stopy a tak jsem ve ctvrtek radostne vyrazil ke Steinrodsee na osmickovy okruh. Presne v pulce se bolest vratila, i kdyz jen neznatelne. Kdyz beham tak to neboli. Horsi to je pote, kdyz jdu do nebo ze schodu, nebo slapu na kole (do prace, na nakup etc.). Pres den se to pak trosku sklidni, takze rano muzu opet vyrazit, aby me to zase dostihlo (tentokrat uz) na prvnim kilaku.

Sli jsme behat zase se Strahinjou, mezitim uz se zacetl do knizky od Freda Lebowa a jeho pratel a vymysli sve treninkove strategie. Dnes to bylo sest a pul kilometrove kolecko. To co normalne byva odpocinkovym behem ale dnes vyzadovalo vice usili. Vcera jsem byl totiz "parit"!

No, ono se rekne parit ... prijeli dva kolegove z Cech, a protoze jsme Cesi, tak jsme vyrazili, kam jinam nez na pivo ... i kdyz, ja uz jsem trochu naturalizovany hesenec, a misto piva piju mistni Apfelwein. Je to kysele, osvezujici, redi se to castecne sodovkou, toci se to taky do pullitru z pipy, je v tom stejne alkoholu jako v pivu, ale mnohem mene kalorii. S ceskym jabcakem to nema nic spolecneho (krome jablek), je to narodni hesensky napoj. ... ale to odbocuju. Pointa je, ze jiz delsi dobu diky behani na sobe pozoruju vyrazne nizsi toleranci k alkoholu ... nebo jinak, proste mi staci mnohem min nez driv. Kdyz jsem byl jeste v Praze, chodivali jsme s kamarady na pivo kazdou chvili, a dat sest nebo sedm bylo uplne v pohode ... zadne motani, kocoviny, nic. ... ale ted, staci jedno dve dobre smerovane pivo, a mam ji skoro jak z praku. Mam pocit, ze je to o to horsi cim mam vice laktatu v tele. Nikdy nepiju hned po behani (minimalne proto, ze beham po ranu a pak jdu do prace ;-))) ... ale treba v nedeli, kdyz dam rano delsi beh a pak jdem v podvecer nekam na navstevu, jsem po 2-3 pivnich ekvivalentech v docela vtipne nalade. ... a casto me rano boli hlava, ne moc, ale dostatecne citelne na to, aby se nebehalo uplne pohodlne a nohy jsou jak z olova, coz byl dnesni pripad, nasledek vcerejsich 3 apfelweinu.

Tak nevim. V Nemecku a z dosahu vecne ziznivych kamaradu jsem jiz delsi dobu, a samozrejme si clovek casem odvyka, ale od ledna kdy jsem zacal znovu intenzive behat to nabralo opravdu spad. Zajimalo by mne jestli s tim nekdo mate podobne zkusenosti, nebo jestli existuji nejake seriozni vedecke studie dokladajici jak se dari ethanolu ve spolecnosti laktatu. ... treba ze mne jeste bude jednou abstinent ;-))

Nedělní dozvuky

Nejdrive bych chtel podekovat vsem, kdo mi drzeli palce, napsali povzbuzujici komentar nebo mail pred nedelnim behem i po nem. Samozrejme, ze pokud pisete blog, jsou reakce ctenaru obrovskou motivaci a povzbuzenim, nejen pri psani, ale samozrejme i pri behani.

Jeste na chvilku zpatky k nedeli ... po behu jsme zasli do mistni restaurace kde se vyhlasovali vysledky. Strahinja si pochvaloval jak skvele mu chutna prvni pivo, jaky ma bajecny pocit ze si jej zaslouzil. Neni divu, myslim ze na sebe mohl byt opravnene hrdy. Od te doby se kazdy den stavi a pta se jestli se zitra sejdem na spolecny beh. A tak jsme vyrazili opet v pondeli na regeneracni rozklusani na sest kilometru. Myslim, ze i to je pro nej porad prilis, preci jen mam toho nabehano mnohem vice, a tezko muze drzet stejne objemy jako ja. Na utery se chtel domluvit znovu, ale uz bylo treba jej trochu brzdit, az si to radsi rozmyslel, ze bude odpocivat. Na programu jsem mel osmu. Rano jsem se opravdu musel premahat, teprve nyni na mne dolehla unava z nedele. Kdyz jsem vstaval snazil jsem se najit na tele nejakou dostatecne vyraznou bolest, kvuli ktere bych mohl ranni beh vynechat. Je to takove rouhani, ale asi to obcas take znate. Nakonec jsem se z postele vykulil, prevlekl, bohuzel opet do teplaku (rana jsou nejaka chladnejsi) a vyrazil jsem. Prvni kilometr byl opravdu tragicky, pak se to rozebehlo, ale bylo to pomaloucke, co noha nohu mine. Aspon jsem nechal mysl bloudit kudy si chtela ... a premyslel jak pokracovat dal podle planu, na jehoz konci snad bude Fussen. Mam ted vsechny treninkove tydny zprehazene diky cestovani, a nejspise se to jeste dale zamota, na obzoru je cesta do Prahy posledni dubnovy tyden, a pak vikend k 13.kvetnu sluzebne do Drazdan. ... ale ono se to podda.

Kdyz jsem v uteri dobehl, bylo vsechno jeste dobre, poctive jsem protahoval co se da. Po sprse pred snidani jsem si ale poprve vsiml bolesti na vnitrni strane leveho kolene, a zalitoval kacirskych myslenek pri vstavani. Nevim jestli tam jsou nejake vazy, mam pocit ze by to mohl byt upon stehenniho svalu ctyrhlaveho, ale nejsem zadny expert. Boli to na omak jako modrina, pri chuzi to neni ani moc citit. Skoro bych rekl, ze to boli i vice na kole, kdyz jsem jel do prace a hlavne na vecer cestou domu. Snazim se vzpomenout, jestli to je nejake obnovene zraneni, nebo neco noveho, spise ale jde o druhou variantu. Radsi jsem odrekl i Strahinju na stredecni (dnesni) rano. Nejlepsi medicinou bude jeden dva dny klidu, po nedeli si to nozky stejne zaslouzi, a mazani ibuprofenem, at se tam nevyklube nejaky zanet.

... konec dobrý - všechno dobré

Tento post je pokracovanim predchoziho vypraveni o tom jak jsem se chystal na prvni letosni zavodni desitku, necetli-li jste jej, doporucuji se nejdrive podivat, na to co samotnemu zavodu predchazelo.

... Je 8:58, ... v ruce svirame kazdy sve cislo, ze srdce nam pada spousta kameni. Do startu zbyva pulhodinka, moc casu to neni, ale nas uz snad nic nemuze vyvest z klidu ... i kdyz ... o slovo se zacinaji hlasit opet streva ... pripadam si jak ve snu sileneho cukrare, ale kdyz uz jsem se dokazal dostat az sem, tak ted uz me nic nezastavi. Doptame se na prevlikarny ktere v zapeti nachazime. Jde o nekolik krasnych cistych saten propojenych sprchovacimi mistnostmi, dost mista pro vsechny. Shodim batoh a prcham na "tajnou" mistnost. Nastesti slo o posledni zachvevy, strevni bourka mizi tak nahle jako se objevila.

Premyslim co si vzit na sebe, venku je zima, vetsina bezcu je v dlouhych elastakach renomovanych firem, najednou mizi me odhodlani vzit si sve pytlove "noname" teplaky. Beru si trenyrky, i kdyz moje zena rika ze to jsou spise plavky (takove ty americkeho typu - sustakove, volne s nohavickami) a pod ne jeste jedny prilehave bavlnene. Mam specialni huste ponozky do mrazu, na vrchni cast tela si beru klasicky rolak a pres nej tricko s logem sveho prespolniho klubu jeste z dob meho uplneho zacatku pred deseti lety. Cepici nemam, ale beru si rukavice, jako jeden z velmi mala. Zustavaji mi hole akorat nohy od pulky stehen do pulky litek. Venku je zima, ale diky konskym davkam adrenalinu z celeho rana mi je teplo.

Vsude jsou spousty bezcu, vypadaji nebezpecne a natrenovane, jejich nohy maji v prumeru jako moje ruce. Vetsina ma na rukou nejnovejsi modely kdejakych sportsmetru, ja v rukavici sviram svuj "palubni pocitac" z kola. Rozcvicujeme se, a jdeme se trochu rozklusat. Strahinja vsechno se zajmem pozoruje, ale do duse mu nevidim ... vyvolavaji poslednich pet minut do startu. Srovnavame se asi 25metru za startem, kde cekam ze by mohl byt stredni balik. Ukazuje se, ze jsme temer na konci, za nami je jen asi 20 lidi, starter vyvolava posledni minutu a hlasi ze je prihlaseno asi 330 lidi. Uz neni cas sunout se nekam dopredu, ale moc mi to nevadi, aspon me nebude nikdo hnat uz od prvnich metru.

Jsem nervozni, ale ne tolik jako jsem byvaval, ranni strasti jsou zapomenuty, zaludek i streva v poradku, mam trochu pocit zizne, zapomnel jsem cele rano pit, ale pul litru caje a sklenice mlecneho koktejlu k snidani snad jeste vydrzi. Je uplne bezvetri, teplotu tipuju na 7 stupnu, zacina poprchavat.

Je odstartovano ... jak na povel vsechny hlasy z davu utichnou a ozve se dusot mnoha nohou, nejdrive jakoby z dalky, jak se rozbihaji prvni rady ... postupne sili jako blizici se bizonni stado ... a najednou se daji do pohybu i masy kolem mne, pohlti mne a ja bezim take. Na startovni pasce zmacknu svoje provizorni stopky. Prvnich 50-60 metru je pomalinky klus, rozestupy se zvetsuji i tempo. Snazim se vyhnout kolizim a trpelive cekam az se nekde vytvori skulinka, prosmyknu se dopredu, ale plynule, abych nemusel nahle brzdit nebo zrychlovat, to stoji strasne sil. Po par stech metrech se da uz plynule predbihat. Dostavam se na tempo, ktere odhaduji ze by melo byt asi takove jako po sedmi osmi kilometrech v treninku. Dycham z hluboka, jako u doktora, nadech na tri kroky, vydech na tri kroky. Sam jsem prekvapen, dech se mi s jednotlivymi doslapy nekouskuje, je uplne plynuly. Na prvnim kilometru jsem za 4:50. To mi prijde rozumny, cekal jsem trochu rychlejsi, ale zacatek mne urcite zpomalil, to nevadi, lepsi nez kdybych to prepalil. Snazim se drzet konstantni tempo, myslim, ze casy pod 5 minut nejakou dobu vydrzim, pak to asi pujde pres. Zkusim to vydrzet co nejdele, pak se uvidi. Stale predbiham dalsi a dalsi bezce, po jednom i po dvojicich. Je to hezky pocit, ale trosku se bojim jestli jsem neprepalil. Trasa vede lesem po asfaltce siroke jako pro jedno auto, povrch je lehce navlhly ... cestou registruju znacky 3 a 9 km, aha ... trasa se bude nejak tocit v kruzich ... na druhem kilometru jsem v 9:30. Druhy kilak byl tedy za 4:40. Citim se dobre, ale asi to nepujde takhle rychle porad ... dech je stale tak vlacny a hluboky jako na zacatku, ramena drzim dole a stale se sunu dopredu. Na tretim kilometru se zacinaji vytvaret vetsi mezery, vzdy bezi skupinka 3-7 lidi, pak je 30-40 metru mezera, pak skupinka, pak mezera. Nikdo se se mnou nevyvazi, vetsinu casu jsem v mezerach a stiham ty skupinky. Snazim se drzet tempo, vim ze jsem rychlejsi a ze je drive nebo pozdeji dobehnu. Blizim se na 3km a cekam znovu cas kolem 4:50, ale je tam 14:08, to znamena treti kilak za 4:38. Nechce se mi tomu verit, ze jeste zrychluji. Bezi se mi lehce, obcas mi padne kapka deste na bryle, ale moc to nevnimam. Lidem se divam jen na zada, kdyz je predbiham neotacim se. Idealni strojove tempo. Ctvrty kilometr je za 4:41. Takhle dlouho jsem nikdy konstatni tempo neudrzel. Zacinam pocitat jestli se trefim na 48:00 v cili. Beru si to jako metu, ktere bych chtel dosahnout. Cekam, ze drive nebo pozdeji zpomalim na 5:00/km, takze jestli mam ted 1:11 naskok na 50minutovy cas, musim jeste nekde ukrojit tech 49sekund. Klasicka aritmetika mi sla vzdy dobre, nemam problem drzet na sekundu presnou projekci casu deleno i na jednotlive kilometry a prubezne aktualizovat pri prubehu kolem znacek celych kilometru.

Na petce jsem ve 23:29, paty kilak byl opet o sekundu rychlejsi za 4:40. Skupinky jsou od sebe stale vice vzdaleny, ted mam asi 40 metru pred sebou 7 bezcu. Pomalu se priblizuju, cekam ze kazdym okamzikem prijde znama krize. Ze skupinky se zacne propadat jedna divcina, prosupim kolem, zacina se mi trhat dech podle doslapu. Frekvence je uz vyrazne vyssi. Krize ale nikde. Sesty kilometr je za 4:43. ...a pak to najednou prijde, jako kdyz vbehnu to ridkeho medu, skupinka kterou jsem dotahl se najednou drzi 2 metry prede mnou a ne a ne se pohnout. Zacinam dychat vice z hluboka, oklepu si ruce, rukavice jsou uz davno propocene. Cesta se zahyba doleva, z asfaltky na lesni ... strasne mi to pripomina usek od nas co beham v treninku, presne ten samy usek kde dostavam krizi. Trochu me to pobavi, ale i doda sebevedomi, protoze na domaci ceste presne vim, kdy chytim druhy dech, kdy se rozpali tuky. Pocitam svuj naskok, jeste mi zbyva ukrojit par vterin a mam to za 48, pak muzu klidne zpomalit a nic se nestane. Sedmy kilometr je nejpomalejsi, myslim ze to bylo za 4:54, ale nejsem si jisty. Zbyva mi ukrojit jeste asi 6 vterin a muzu zpomalit na 5:00/km, uz toho zacinam mit dost. Ze zadu se pririti mensi zenska, profrci po leve strane a padi kupredu. Zavesim se za ni a vyvezu se konecne pred tu dosud nepredbehnutelnou skupinku a rychle se od nich odpoutam, ta pani ode mne ale take. Slysim, ze ze zadu "jede" nekdo dalsi, ale i mne se to zase rozbiha. Osmy kilometr je kupodivu lepsi nez sedmy, nekde tesne pod 4:50. Mam mirny naskok proti svemu cilovemu casu, ale unava se stale prohlubuje. Zatimco dech ze zadu se chvilemi blizi a zase vzdaluje, predjizdim dalsi a dalsi odpadliky. Zamerim se na jeden par prede mnou, vzdalenost se periodicky zkracuje a natahuje, jak na gume, ale v jedne zatacke se vynesu odstredivou silou a najednou jsou za mnou. Devaty kilommetr je za uzasnych 4:39. Nechce se mi tomu verit, snazim se drzet tempo, uz vim ze to bude pod 48'. V dalce mezi stromy hledam transparent s cilem, pridavam trochu rukama, nutim se dychat co nejrychleji a nejhloubeji. Jeste jedna zatacka, a dalsi skupinka 4 lidi, prosmyknu se po vnejsim obvodu, zbyva asi 300m, protahnu krok co to da, dobyham jednoho chlapka co me predbehl nekde pred 3kilometry, zapne svoje druhe motory, zacne se mi vzdalovat, vzdam to, ale drzim tempo, on asi 50metru pred cilem zpomali, tak do toho jeste kopnu, uz to neceka a vezmu ho par metru pred cilem. Stacim jeste zmacknout stopky ... dobiham a lamu se v pase, registruji mi cislo, vidim ze jsem v zapise na asi 200. miste. Podivam se na stopky, cas se zastavil na 47:07. Posledni kilometr musel byt nekde na hranici 4:32.

... mam radost, fakt mam radost, kdyz si jdu za cilem pro teplej caj tak si kroutim hlavou a usmivam se. Podarilo se mi zlomit prokleti prepalenych zavodu a udrzet konstantni tempo. Urcite to muze byt rychlejsi (tech sedm vterin je dalsi vyzva), ale i tak mam radost, na zacatek sezony to je dobry cas, a hlavne lepsi nez jsem cekal (i kdyz ne tak dobry jak odhadoval mesens :-))) .

P.S. behem zavodu jsem predbehl asi 80 lidi, a predbehli me asi 4 bezci. Na konec jsem byl klasifikovan na 201.miste ze 314 s o nekolik sekund horsim casem (neb je v nem zapocitano i me zdrzeni na startu nez se vsichni rozbehli) . Strahinja dobehl za 54:30 na 291.miste, coz si myslim ze napoprve vubec neni spatne. ... celkove to byl ale velmi rychly zavod, asi bezeli jen sami zeleznaci co trenuji celou zimu. Kdyz jsem to srovnaval s lonskym behem v cervnu, kde bezelo 299.lidi, stacil by muj cas na 75.misto.

Příliš vzdálená Hanau

Tento post bude o nedeli, kdy jsem se chystal zabehnout svou prvni letosni zavodni desitku. Jestli jste ale jeste necetli o sobotnich psychickych pripravach na tuto udalost, tak doporucuji nejdrive skocit sem, ta neprehledna story Vam pak muze davat trochu vice smyslu.

Ale ted uz k te nedeli, ktera zacala opravdu prachbidne, ale pak vlastne i cele rano bylo jednim velkym testem odhodlani, a zrejme nebyt tohohle blogu, asi bych to nekde v mezidobi vzdal. Mozna to jen malokoho zajima, ale pro me je samotna cesta nejmene stejne dulezita jako samotny cil. A cesta do jedne zapadle vesnicky u Hanau, kde mel v 9:30 zacinat mistni zavod byla opravdu bizarni.

Jak jsem jiz rikal, podarilo se mi na posledni chvili domluvit s jednim kolegou, jmenem Strahinja, ze pobezime spolu, za coz pred nim smekam, ze se nechal vyhecovat k takove silenosti, i kdyz to byl jeho prvni bezecky zavod vubec, a asi 2 zivotni desitka. Normalne beha asi 2krat tydne neco kolem 5-7 km. Podle vytrvalostnich meritek tedy nic moc extra, ale prave proto ma muj obdiv.

Diky komplikovanejsimu vlakovemu spojeni jsme se meli setkat v 6:45 na nadrazi odkud jsme meli vyrazit nejdrive na Frankfurt, tam na Jiznim nadrazi presednout na rychlik do Hanau a par stanic za uz se nachazela dana viska. Dorazit jsme tam meli ve ctvrt na devet, dost casu najit mistni lesni stadion, zaregistrovat se (konec registrace je v 9:00) odebrat se na start, rozcvicit atd... Jedina dalsi nam v ten moment znama vlakova varianta byla o hodinu pozdeji, coz by nas dovedlo na start az po registraci, tudiz nam nezbylo nez vstavat jak hasici, v nedeli rano. Kdo o tom z prace vedel dopredu, klepal si prstem na celo.

Trosku to zkratim, vlak nam samozrejme ujel. A pekne hnusne pred nosem. Cpali jsme prave do automatu na listky bankovky, nacez automat zacal stavkovat, pote co se nechal nakrmit 20Eurem, rozmlsal se a nechtel vzit moji 10 Eurovku s natrzenym ruzkem, ani rozmenit druhe 20 Euro. Masinfira na nas chvilku koukal, kdyz ale seznal, ze je nas zapas marny, proste zavrel dvere a odjel. Nevedel jsem jestli mam vzteky puknout, nebo se litosti rozbrecet. Dalsi vlak jel az za hodinu. Napadlo nas, ze jeste z druhe strany nasi vesnice jezdi autobus, treba bychom se svezli do Darmstadtu a pak se nejak uvidi. ... prebehli jsme kilak na druhou stranu, lec dle jizdniho radu v nedeli nejede vubec nic (taky uzitecny smer Langen), nebo az od pul devate do D. Jistou moznosti byl taxik, svest se ten kus do Frankfurtu, asi by to stalo pekny prachy ... ale kdyz je clovek zoufaly, udela cokoliv ... jen kdyby ale bylo aspon co udelat ... kde vzit v nasem zapadakove v nedeli v sedm rano taxika ?

Posledni napad, rikal jsem si ciste jiz jen z formalnich duvodu, bylo vyrazit s pulhodinovym spozdenim na druhou stranu do Darmstadtu, tam doufat v nejaky zazrak v podobe rychliku na Frankfurt, kde bychom jeste mohli stihnout pripoj do Hanau. Strahinja uz premyslel o tom to vsechno vzdat. Pocasi nic moc, tezce pod mrakem, jen zacit prset, zima, kolem 5 stupnu. Stale mi ale v hlavne srotovalo, co bych napsal do blogu, kdyz uz jsem si na sebe usil takovy bic a zverejnil sve nedelni plany. Mel jsem i v hlave Rimmeruv a mesensuv komentar co jsem si precetl v sobotu vecer... tak prece nemuzu skoncit uz 2 a pul hodiny pred startem.

Ponekud skepticky jsme se preci jen vratili na nadrazi a pockali na lokalku do Darmstadtu. Dorazili jsme tam v 7:25 s tim ze, svete div se !!!, v 7:30 odjizdi rychlik na Frankfurt !!! ... a to dokonce tak rychly, ze by mel dorazit vcas, abychom jeste stihli davno odepsany spoj do Hanau. Kdyz jsme vsak tak sledovali za okny mihajici se krajinu, a nevericne kroutili hlavou nad necekanym stestim, napadlo nas, ze zase tak jednoduche to urcite nebude. Prochazejici pruvodci jen nase obavy potvrdil. Vlak do Hanau bychom stihli jen kdybychom staveli na Jiznim nadrazi, to ale dneska projizdime, stavime az na hlavaku. Tam odtud sice rychlik do Hanau take vyjizdi, ale sest minut pred nasim prijezdem. Pripadate si jako kdyz Vam nekdo daruje hracku po ktere cele detsvi touzite, a jen si ji prohlidnete, hned Vam ji zase sebere. ... ale jeste se nevzdavame, Frankfurt neni zadna dira ... do Hanau krome rychliku jezdi i lokalky typu S-Bahn, dokonce dve linky, jeste mame trochu casu navic, urcite to pujde.
... a ono by to i slo, kdyby vsak ty S-Bahny v nedeli ob jednu nevynechavaly nebo nedojizdely jenom do Offenbachu, ktery je jen na puli cesty. Tudy tedy ne. Dalsi moznosti byl opet ten o hodinu pozdejsi vlak, ktery by nas dovezl moc pozde .... nebo ovsem moment !!! ... z cista jasne, za par minut odjizdi ICE do Berlina (obdoba francouzskych TGV, nebo japonskych shinkanzenu), stavi v Hanau, a bude tam jeste vcas ze bychom mohli stihnout i ten vlak ktery nam ujel a dovest se do te nasi bezecke vesnice. Ani tento druhy zazrak vsak nemel dlouheho trvani ... listek co mame neplati na superexpresy, novy by stal prilis mnoho, vice penez nez sebou mame. Zaciname propadat definivni beznadeji kdyz se ozve hlaseni ... neco jako "Achtung achtung, regional express cislo xxx z Frakfurtu pres Hanau do Eberbachu odjizdi v 8:15 dnes mimoradne z 23.koleje !!!" zbystrime, jestli se nam to nezda, zaciname zbesile listovat nasimi jizdnimi rady, zadny takovy vlak podle nich oficialne neexistuje ... bezime se podivat na centralni tabuli, ano je to tam ... dokonce je cislo koleje mimoradne oznaceno zlute ... letime pres cele nadrazi az na konec, na tu posledni zastrcenou triadvacitku ... neverime svym ocim, ale je to tam, zbrusu novy dvoupatrak, uplne prazdy ... s oznacenim RE xxx Eberbach (ü. Hanau). Cekame kdy se i tento zazrak rozplyne, ale kupodivu vlak tam stale je a dokonce se rozjede i s nami na cas. Kalkulujeme a spekulujeme, do Hanau dorazime v 8:39, bohuzel tento vlak projizdi zastavku nasi cilove vesnice, ale to nevadi, uz bude na dohled ... a to je hlavni.

Pak necekane prichazi zrada z mist nejmene cekanych, ne ze bych si liboval v intimnostech, ale kazdy bezec zavaznost situace snad pochopi ... bezim na onu mistnost ... mam prujem. ... tak tohle asi nedopadne dobre ... vsechno usili na zmar. ... nevim jestli je na mne videt napeti a nervoza, Strahinja se celou dobu tvari stoicky, asi nema odvahu mne zabrzdit.

Do Hanau dorazime na cas, i kdyz ho uz moc nezbyva, mame pred sebou jeste poslednich 6-7 kilometru. Na nadrazi je i nekolik busovych zastavek, projizdime vsechny jizdni rady, nevypada to dobre, ale k certu se vsim ... jeste tu stoji taxiky ... proc ne, pro vyjimecnost situace.

Ptame se na cenu, je rozumna 12-13Euro ... nasedame a vyrazime. Cestou se dovidame, ze ridic sice zna onu vesnici, ale nevi kde je tam stadion, natoz v lese. Cas bezi, jeste sedm minut. Nastesti kdyz dorazime na hranici obce, vsimneme si sipek s logem poradajiciho klubu ... navigujem podle nich, vede nas to pres ves a zase ven ... nastesti smerem do lesa. Jeste asi pul kilometru, ale slava ... podel silnice se uz tu a tam procvicuje napadne mnoho bezcu, koncentrace houstne ... a najednou se pred nami vynori cely sportovni komplex ... atleticke drahy, tenisove kurty, fotbalove hriste, maly stadionech s hospodou, prevlikarny a parkoviste ... a vsude kam se podivate bezci a bezci a taky par bezkyn. Rychle platime i se spropitnym 14Euro, delame, ze nevidime zkoumave pohledy ostatnich, prohlizejicich si honoraci co dorazila taxikem, ritime se k registraci, jeste je schovana nekde uvnitr budovy. Vyplnit prihlasku a odevzdat ... dostavame kazdy sve cislo. Je 8:58. (pokracovani priste)

Zítra je den s malým d

Jak je patrne z meho behaciho planu, pevnou soucasti by mela byt i serie nekolika zavodnich behu v delce prevazne 10K, pozdeji i 15K nebo pulmarathonu. Zatim se mi tak nejak darilo vyhybat prvnimu sezonnimu zavodu, i kdyz se utesuju, ze to nebylo schvalne ale okolnostmi a zamestnanim, resp. sluzebnimi cestami.

Jestli to ale vsechno myslim vazne, dele se to jiz neda odkladat ... a tak jsem se rozhodl zitra zabehnout prvvni desitku. Bude to zrejme cele po silnici, kousek severne od Hanau. Zavod zacina v 9:30, abych se tam dostal musim vyjizdet od nas vlakem uz ve trictvrte na sedm. Podarilo se mi zaroven poblaznit jednoho kolegu, prilezitostneho bezce, pro nejz to bude vubec prvni zavodni predstaveni.

V tento moment jeste zadnou predstartovni horecku necitim, ale jsem si jist ze urcite prijde. Neberu (nebo se alespon snazim nebrat) ten zavod jako test fyzicke formy, ale spise jako test psychiky. Z treninku vim, ze jsem schopen behat v pohode kolem 48:00, a staci abych byl na tretim kilometru v 14:30. Prvni a posledni krize prijde mezi 5 a 6 kilometrem a staci jen trochu vydrzet nez se rozpali tuky a pak to pobezi opet samo, mozna i o trochu rychleji nez na zacatku. Ale jake to bude v zavode ? ... bohuzel vim, ze jsem schopen se vyhecovat a dat prvni kilak za 3:40, druhy jeste za 3:50, ale pak uz to jde jen do kopru a na konci se proplazim cilem po dvaapadesati minutach, ne-li pozdeji.

Tedy suma-sumarum, jsem presvedcen, ze mam solidne natrenovano, mozna ne celkove tolik jako drive, ale strukturou a pristupem urcite kvalitneji, jsem taky o trochu starsi a urcite vim co se da vsechno cekat. Otazka jenom zustava, jestli si na to vzpomenu, az zazni startovni vystrel a masa bezcu kolem mne se da do pohybu.

Test vůle

Vcera vecer jsem se poprve asi po mesici dostal opet na karate. Byl to zahul, sotva jsem stihal. Zvlaste stredy jsou narocne, cvicime vsichni dohromady, takze je tam hromada cernych a hnedych pasku, pak par modrych, jeden zeleny a jediny muj chudinka oranzovy. Podle toho take vypada tempo a souperi pro kumite. Domu jsem dorazil s tradicne otlucenymi lokty a prijemne zakyselenym telem.
O to horsi pak bylo ranni vstavani. Bolelo uplne vsechno, ale jeste jakz takz jsem se dokazal vyhrabat v nadeji ze to rozchodim. Pohled z okna na stromy, jejichz spicky se chvilemi naklaneji do horizontalni polohy na pozadi tezkych sedivych mraku, nevestil prilis behumile pocasi. Ale budiz, kdyz uz tak uz ... jak se rikavalo v dobe meho detstvi "nejsem zadne maslo dvojka".
Kupodivu venku nebyla zima, vsude mokro, zrejme v noci prselo, nastesti nad ranem prestalo ... pomyslel jsem si, nacez v tu samou chvili zacalo znovu krapat. Ze mi vlhne a prosakuje tricko, nebo steka dest po nohou a rukou neni tak hrozne, ale jako pro kazdeho brylovce mne nejvice trapi kapky na sklech, diky kterym se veskere okoli, cesta, les i pole sliji v michanici beztvarych neustale se menicich skvrn. Do toho narazovy vitr, nastesti z boku. V lese se podminky trosku ustalily, vitr byl odstinen stromy, prselo jen kolmo dolu, takze po otreni skel se dalo videt konecne na cestu. V ten moment, nekde kolem 2-a-pulteho kilometru jsem si uvedomil jak mam neuveritelne tezke nohy, rokuma sotva hybu a hlavu stlacenou mezi rameny. Sunul jsem se dopredu co noha nohu mine, co nejuspornejsi technikou. Pri kazdem doslapu projede namozenym telem malinkaty blesk, citim doslova kazdy sval, jedno jestli schovany nekde na zatylku, pod ocnim vickem, nebo ve slabinach. Promokaji mi boty a lesni blaticko hezky cvachta. Po 5km se dostavam z lesa ven, ted do sousedni vsi, kolem HL Marktu jeste pres jeden maly lesik, do pekarny pro kornspitze a konecne domu ... prijemna predstava, lec tezce zaplacena poslednimi 2kilometry. Poradne se rozprselo, fouka silny protivitr. Pocitam kroky ktere mi vychazeji na jeden panel teto spojovaci cesty, je to mezi 5 a sesti. Kdyz jsem ve forme jsou to jen 4 kroky na panel, jinak 4 a pul. Musim se plouzit rychlosti kolem 6 minut na kilometr. Uz abych to mel za sebou. Snazim se utesit, ze jakykoliv bezecky vykon behem tohoto pocasi se nasobi v treninkovem efektu faktorem aspon 2, ale je to jen slaba utecha. Do pekarny vchazim jako vodnik, nastesti jsou na mou atypickou ranni vizaz zvykli. Domu se dopotacim skutecne vycerpan, telesne i psychicky jako malokdy pred tim ... ale co, hlavne jsem o osm kilometru blize Füssenu ... a o to tady jde.

Baskervillské ráno a setkání s proletariátem

Dneska rano se mi ven moc nechtelo. Asi na mne nejak inverzne doleha jetlag, i kdyz v nedeli jsem vstaval jak rybicka v sedm, v pondeli to jeste take slo, ale v uteri a dnes jsem se ne a ne probrat. Optimisticky jsem si nechal naridit budik na 7:00, ale kdyz zazvonil, jen jsem zaskemral "este ctvrt hodinky" a prekulil se na druhou stranu. Ze snu mne probudily kostelni zvony, ktere biji pravidelne ve trictvrte na osm, coz byl neklamny znak ze jsem posun budiciho procesu odsunul jeste nekolikrat. Snazil jsem si tedy vsugerovat predstavu jak vsichni moji potencialni souperi uz cile pobihaji po hesenskych luzich a hajich. Nevim jestli pomohlo prave toto, ale duch v dany moment preci jen zvitezil nad telem a po ranni hygiene, prevliknuti a obuti jsem preci jen vyrazil. Citil jsem trosku pravou patu, myslim ze v ni porad neco je. Behem nucenych behacich pauz co jsem nekde v cizine mi to vzdycky zmizi, ale staci par dni behani a opet o tom vim. Zase to boli nejvic kdyz tapkam po chodbe bos, kdyz beham nebo chodim obut, je to pryc. Ale i tak jsem byl pekna matoha. Vzpominal jsem na pondeli kdy jsem dal necekane svezi a rychlou petku a utery s klidnou osmou, ted jsem si chvilemi pripadal jak vyklusavajici fotbalista u postrani cary.

A taky mi byla zima, a ne a ne se poradne zahrat, jak by taky ne, kdyz se sotva vlecu. V planu jsem mel sest-a-pulku do sousedni vsi, pres trat a podel ni obet domu. Uz za poslednimi baraky byla jasne patrna prazvlatni konzistence dnesni ranni mlhy, jak zvlneny zavoj vznasela se par metru nad zemi. Z lesa na horizontu zustaly jasne patrne jenom kmeny do vysky asi 5-6 metru, vse nad schovano se v line prevalujicich oparovych salech. Ale nekde nad tim svitilo slunce, jiz i pomerne z vysoka a tak v lese misty vetvemi prosvecovaly slunecni paprsky. V bizarni kombinaci nizke a huste mlhy, sem tam se objevujicich a zahy mizicich kuzelu svetel a bahennich jezyrek podel cesty (diky vysoke spodni vode od Ryna je tu v okoli mnoho mokradu, jezyrek a bahennich ok) sem zacal vzpominat na psa baskervillskeho. Ne ze bych o setkani s nim stal, ale jen ta predstava mi pomohla zrychlit aspon o 10sekund na kilometr.

Sousedni vesnice zahalena v mlze delala dojem skutecne Sleepy Hollow (i kdyz mezi nami, ona ten dojem dela za kazdeho pocasi). Podebehnu pod trati (kdyz jsou sranky dole, beru to podchodem) a pomalu ritim se kupredu k domovu. Po par stech metrech se z mlhy nori dalsi ponekud surrealisticky vyjev. Na rovnem useku vedoucim pres louku, na kraji cesty, kde vlastne vubec nic neni, jsou zaparkovany dve dodavky a mezi nimi se srocuje parta asi 15 muzu v barvou pocakanych monterkach. Neni jasne jestli budou zdokonalovat zelen lucnich trav ci rez kolejoveho podlozi, zrejme vsak jde o podobne veliky projekt, rikam si, je-li jich tolik. Kdyz si mne povsimnout, hlasy se nejprve ztisi, zraky zamiri na mne, a rozestupem vytvori spalir, kterym musim chte nechte probehnout. Pak uz se spusti drobne pochechtavani ... zrejme ve sve bezecke "zbroji" nevzbuzuji dostatecny respekt. Kdyz mijim jejich predaka, vyznamne se na mne podiva skrze bryle a houkne schvalne nahlas "Móóóje!", coz je hesenska obdoba nemeckeho "Guten Morgen!"... v odpoved na nej zafunim svoje "Móóje!". Jeste chvili citim patrave pohledy v zadech, ale nastesti me brzy pohlti mlha.

Dobiham v alespon trochu slusnejsi tempu nez sem vybihal, ale jsem tak zasazen necekanym setkanim s proletariatem, ze zapomenu i na stretching. Vzpomenu si az kdyz vejdu do koupelny, ale jeste se obratim a venku si vse poctive protahnu.

... jen pár drobných úprav a tipů

Nejenom ze Tucnak zrejme definitivne slezl z kola, ale dokonce infikuje behanim i sve nejblizsi pribuzenstvo. Ze srdce gratuluju a povysuji timto jeho blog do kategorie bezeckych ;-)). Cirou nahodou jsem take natrefil na stranku pana inzenyra Trbuska, ktera i kdyz ma mozna puvodne jiny zamer, je zatim plna reportazi z ruznych behu ktere p.Trbusek absolvoval. Nejde o klasicky blog, ale protoze behani je stranka plna, urcite si zaslouzi pozornost. Navic je vetsina reportazi pomerne podrobnych a muze mnohym slouzit pro inpiraci. Me nejvice potesilo, ze jsem zde i nasel popis Letniho Rumolamova behu z roku 2004, ktery jsem absolvoval poprve a zatim naposledy nekdy v roce 1996. Trat zustala stejna, atmosfera zavodu take. Jen pocet startujicich se prakticky zdvojnasobil, z asi trinacti na 29 ;-)) .

... a opět od začátku, aneb "V dubnu - zhubnu!"

V sobotu jsme se vratili ze Statu. V poslednich dnech se oteplilo i tam, ale s temi 21 stupni ktere byly v Hesensku v sobotu i nedeli se to stejne srovnat nedalo. Samozrejme jsme nejdrive zacali dospavat jetlag, kupodivu jsem se ale probral v nedeli rano uz v sedm, coz odpovida pulnoci michiganskeho casu. Zapsal jsem post o prvnim a poslednim michiganskem behu, ale drimota nikde. Pocasi venku opravdu lakalo, neodolal jsem, nazul boty a vyrazil ven. Byl to prvni letosni beh v shortkach, teplaky zustaly zabaleny jeste v kufriku. Prvni kilometr jsem myslel ze zmrznu, ale jak jsem se dostaval do tempa, prohrivaly se i nohy, jen palce na rukou jsem musel schovavat v zatatych pestech. Snazil jsem se nikam nehnat, spise se kochat, tolik se toho zmenilo od naseho odjezdu. V zahradach kvete zlaty dest, zahony narcisu se topi ve zluti, poupata magnolii se musi rozevrit kazdym okamzikem. A vsude zpivaji ptaci.

Vzal jsem to opet k jezeru Steinrodsee, s tim ze kolem nej obkrouzim jedno kolecko navic (+1.5km) abych si zopakoval posledni delsi 11 a 1/2 kilometrovy beh. Vlastne se temi vyletnimi pauzami stale vracim na stejna mista v treninkovem planu, placatim se mezi sedmym a osmym tydnem a ne, a ne se odlepit dal. Nemam odvahu to jen tak preskocit, plan se progresivne ztezuje a mam strach ze zraneni zpusobenych nedostatecne trenovanym telem. Jako hlavni vizi si stale drzim maraton ve Fussenu, i kdyz je uz jasne ze tech plnych 26tydnu nemuzu stihnout. Asi to orezu v silove fazi, uberu par fartlekovych tydnu, dobra vytrvalostni baze a posledni ladici tydny jsou mi dulezitejsi, a verim ze i pres par nedostatku mohu byt na marathon dobre pripraven....

.... i kdyz ... problemy s vahou nema jen traged. Jeste pred odjezdem do Statu jsem si pochvaloval jak se mi zarovnalo bricho, splaskly bocni faldy a zestihlela stehna ... ale ted ? ... skoda mluvit ... stacil tyden v zemi "Velkeho Satana", a mesice driny skoro v cudu. Mym problemem je vasen pro precliky s horcicno-medovou prichuti a zmrzlinu Häagen-Dazs. Zatimco v Nemecku se tento druh precliku prodava jen vyjimecne a to jeste za vysokou cenu v pytlikach po 50g, ve Statech je casto nejmensi mnozstvi 250gramovy zok za pakatel. Podobne to je s tou zmrzlinou. Kdyz chodim nakupovat sam, regalum se vyhnu, ale kdyz si moje zena koupi celou pintu vanilkove se susenkovym testem, ochutna dve lzicky, rekne ze to neni ono a postavi to prede mne ... tak to je horsi nez rana pod pas. ... a tohle udelala za tyden dvakrat. ... no a k tomu pripocitejte nekolik navstev restauraci ve stylu "zaplatte pausal a sneste si kolik chcete". No zkratka a dobre, aspon dve kila jsou zpet. Nezbyva nez se poctive prihlasit k politicke zodpovednosti a pod heslem "V dubnu - zhubnu" zacit na sobe opet pracovat, k rannim behum pridavat k obedu salat a po lehke veceri nejvyse tri ctverecky cokolady Lindt, nejnovejsi to sabotaze ze strany me drahe polovicky (obzvlaste nebezpecna je varianta Cresta).

Michiganské rande

Ve ctvrtek rano jsem konecne poprve vybehl. Uz mi to opravdu chybelo, a docela i bylo lito, kazdy den bez behu mi prijde ze smazava jeden behaci den z minulosti. Clovek pomalu ale jiste ztraci kondici i mentalni silu prekonavat se kdyz se mu nechce. Bylo proto uz na case, i kdyz si myslim ze behani v novem a docela cizim prostredi je vzdycky slozitejsi. Nevim jestli s tim mate nekdo podobne problemy, ale ja si musim preci jen trosku zvyknout. Par dni mi zpravidla trva obhlednuti trati, vypozorovani kudy a kdo behava, jaka je v okoli doprava, prechody a prebehy silnic ... jak se tady kdo obleka ... a proste spousta takovych detailu ... a to nemluvim o jetlagu a profesionalnich zalezitostech ktere byvaji na cestach zcela nestandardni (od nocnich experimentu pres nekoncici prednasky, bankety a zdvorilostni i pratelske navstevy, ktere se zpravidla protahnou).

Prvni beh mi pak proto casto pripada jako prvni rande. Vite ze chcete, ale nejste si jisti a nevite jak to dopadne. Doma mi vubec nezalezi v cem a kudy bezim, jestli na mne nekdo kouka ... ale na novych tratich vsechno ziskava nahle svou vahu a dulezitost. A tak podobne jako na onech prnich rande, je muj krok ponekud kostrbaty, zatylek se mi orosi studenym potem jeste nez vybehnu .... desetkrat se prekontroluju jestli mam urovnany limecek (i kdyz jde "jen" o stolety oprany rolak), symetricky zavazane tkanicky, radne zastrcene tricko ... asi abych se "te trati" libil a aby mi misto hlavy nepopletla nohy. S pravidelnym dechem nemivam prilis mnoho problemu, ale tady zacinam okamzite funet naprosto asynchronne s krokem, ktery je navic taky pekne neusporadany.

Samozrejme ze na ulici nikdo neni, co by tam taky kdo v sedm rano delal (jde o univerzitni mestecko, kde se zivot probouzi se zacinajicimi prednaskami mezi osmou a devatou). Vybyham po proudu Red Cedar River ... cela trat vede na uzemi campusu ... cestou potkavam dva tri bezce ... za baseballovym hristem prebiham pres mustek na druhou stranu a vracim se proti proudu. Kdyz dobehnu k Cedar Village, neda mi to a smiknu to primo skrz, jde o studentskou residencni ctvrt vyhlasenou obcanskymi nepokoji v letech 99 a 01 nasledujicich po prohranych basketbalovych zapasech mistniho skolniho tymu. Slabsi odvar jsme zazili i letos, ale protoze se dvakrat za sebou vyhralo, tak byl rozvasneny dav pomerne maly a stacilo na nej jen asi padesatka policajtu s plexistity, obusky a slznym plynem. ... domky i s obyvateli jeste spi, fouka svezi vitr, nebe bez mraku, teplota kolem 5 nad. Ze Cedar Village se necham vyvest na Grand River Avenue, ale zahy se stacim doprava, opet pres reku a pak podel koleji az do McDonel Hall kde bydlime, Vseho vsudy asi 45minutovy, v druhe pulce konecne i docela uvolneny beh. Boli mne kycle, asi je americky beton kombinovany s travnikem celkove tvrdsi nez nemecky asfalt a lesni cesty. V prstich dvou dnech mne bude bolet zadek, jako po konske davce nejakeho ockovani ... i kdyz namozene hyzde k nekterym rande take obcas patri ;-))