Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

čtvrtek, dubna 07, 2005

Test vůle

Vcera vecer jsem se poprve asi po mesici dostal opet na karate. Byl to zahul, sotva jsem stihal. Zvlaste stredy jsou narocne, cvicime vsichni dohromady, takze je tam hromada cernych a hnedych pasku, pak par modrych, jeden zeleny a jediny muj chudinka oranzovy. Podle toho take vypada tempo a souperi pro kumite. Domu jsem dorazil s tradicne otlucenymi lokty a prijemne zakyselenym telem.
O to horsi pak bylo ranni vstavani. Bolelo uplne vsechno, ale jeste jakz takz jsem se dokazal vyhrabat v nadeji ze to rozchodim. Pohled z okna na stromy, jejichz spicky se chvilemi naklaneji do horizontalni polohy na pozadi tezkych sedivych mraku, nevestil prilis behumile pocasi. Ale budiz, kdyz uz tak uz ... jak se rikavalo v dobe meho detstvi "nejsem zadne maslo dvojka".
Kupodivu venku nebyla zima, vsude mokro, zrejme v noci prselo, nastesti nad ranem prestalo ... pomyslel jsem si, nacez v tu samou chvili zacalo znovu krapat. Ze mi vlhne a prosakuje tricko, nebo steka dest po nohou a rukou neni tak hrozne, ale jako pro kazdeho brylovce mne nejvice trapi kapky na sklech, diky kterym se veskere okoli, cesta, les i pole sliji v michanici beztvarych neustale se menicich skvrn. Do toho narazovy vitr, nastesti z boku. V lese se podminky trosku ustalily, vitr byl odstinen stromy, prselo jen kolmo dolu, takze po otreni skel se dalo videt konecne na cestu. V ten moment, nekde kolem 2-a-pulteho kilometru jsem si uvedomil jak mam neuveritelne tezke nohy, rokuma sotva hybu a hlavu stlacenou mezi rameny. Sunul jsem se dopredu co noha nohu mine, co nejuspornejsi technikou. Pri kazdem doslapu projede namozenym telem malinkaty blesk, citim doslova kazdy sval, jedno jestli schovany nekde na zatylku, pod ocnim vickem, nebo ve slabinach. Promokaji mi boty a lesni blaticko hezky cvachta. Po 5km se dostavam z lesa ven, ted do sousedni vsi, kolem HL Marktu jeste pres jeden maly lesik, do pekarny pro kornspitze a konecne domu ... prijemna predstava, lec tezce zaplacena poslednimi 2kilometry. Poradne se rozprselo, fouka silny protivitr. Pocitam kroky ktere mi vychazeji na jeden panel teto spojovaci cesty, je to mezi 5 a sesti. Kdyz jsem ve forme jsou to jen 4 kroky na panel, jinak 4 a pul. Musim se plouzit rychlosti kolem 6 minut na kilometr. Uz abych to mel za sebou. Snazim se utesit, ze jakykoliv bezecky vykon behem tohoto pocasi se nasobi v treninkovem efektu faktorem aspon 2, ale je to jen slaba utecha. Do pekarny vchazim jako vodnik, nastesti jsou na mou atypickou ranni vizaz zvykli. Domu se dopotacim skutecne vycerpan, telesne i psychicky jako malokdy pred tim ... ale co, hlavne jsem o osm kilometru blize Füssenu ... a o to tady jde.

5 Comments:

At 7. 4. 2005 12:19:00, Anonymous Tučňák na kole said...

to počasí u Vás dnes nás čeká o víkendu. No to potěš nohy tedy.. :-/ To bude zkouška vůle.

 
At 7. 4. 2005 13:08:00, Anonymous ALENA said...

No, déšť je nepříjemný, to jo... Ale zas je málo křiklounů při tratích :-)

 
At 7. 4. 2005 14:56:00, Anonymous Lubosh said...

Běhání v dešťi je nádherné (pokud tedy nefouká zároveň vítr). A pokud neuklouznu po mokrém kořeni stromu, jako v listopadu, kdy jsem pak nemohl měsíc běhat:-)
Člověk je na trati většinou sám, nemusí se vyhýbat cyklistům, o lidech venčících psy ani nemluvě. Po hodině nebou dvou v dešti mám navíc dojem, že jsem tomu tréninku dal o trochu víc než jindy.

 
At 7. 4. 2005 19:29:00, Anonymous Anonymní said...

Při běhání s brýlemi v dešti docela pomůže kšiltovka. Pokud to je normální déšť, tak se po kšilt nedostane a i si tím jakž takž chráníte před deštěm celou hlavu.
Horší to ale bylo v zimě, kdy se brýle mlží a nic moc se s tim dělat nedá... to už je pak občas na bílou hůl :-) Ale to už máme pro letošek naštěstí za sebou :-)

Pubi

 
At 7. 4. 2005 19:42:00, Blogger Running Shadow said...

Jo ksiltovka .... to vim ... to mam odzkousene, ale dneska jsem na to proste uplne zapomnel :-)) . Od ledna, kdy jsem zacal znovu behat, to bylo poprve kdy me pri behu zastihla v nejake forme padajici voda.
Ad Alena - mate pravdu, nejhorsi to byvalo na Vysehrade, kdyz jsem tam krouzilval podel hradeb, jedno kolecko ma temer presne mili, tak jsem castokrat potkaval stale stejne lidi co byli na prochazce ... neminulo dne kdy bych neslysel ... "hele ten uz tady bezel ne ??" nebo, "uz zase tenhle !" ... jen pri desti tam byl klid :-))

 

Okomentovat

<< Home