Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

neděle, dubna 03, 2005

Michiganské rande

Ve ctvrtek rano jsem konecne poprve vybehl. Uz mi to opravdu chybelo, a docela i bylo lito, kazdy den bez behu mi prijde ze smazava jeden behaci den z minulosti. Clovek pomalu ale jiste ztraci kondici i mentalni silu prekonavat se kdyz se mu nechce. Bylo proto uz na case, i kdyz si myslim ze behani v novem a docela cizim prostredi je vzdycky slozitejsi. Nevim jestli s tim mate nekdo podobne problemy, ale ja si musim preci jen trosku zvyknout. Par dni mi zpravidla trva obhlednuti trati, vypozorovani kudy a kdo behava, jaka je v okoli doprava, prechody a prebehy silnic ... jak se tady kdo obleka ... a proste spousta takovych detailu ... a to nemluvim o jetlagu a profesionalnich zalezitostech ktere byvaji na cestach zcela nestandardni (od nocnich experimentu pres nekoncici prednasky, bankety a zdvorilostni i pratelske navstevy, ktere se zpravidla protahnou).
Prvni beh mi pak proto casto pripada jako prvni rande. Vite ze chcete, ale nejste si jisti a nevite jak to dopadne. Doma mi vubec nezalezi v cem a kudy bezim, jestli na mne nekdo kouka ... ale na novych tratich vsechno ziskava nahle svou vahu a dulezitost. A tak podobne jako na onech prnich rande, je muj krok ponekud kostrbaty, zatylek se mi orosi studenym potem jeste nez vybehnu .... desetkrat se prekontroluju jestli mam urovnany limecek (i kdyz jde "jen" o stolety oprany rolak), symetricky zavazane tkanicky, radne zastrcene tricko ... asi abych se "te trati" libil a aby mi misto hlavy nepopletla nohy. S pravidelnym dechem nemivam prilis mnoho problemu, ale tady zacinam okamzite funet naprosto asynchronne s krokem, ktery je navic taky pekne neusporadany.
Samozrejme ze na ulici nikdo neni, co by tam taky kdo v sedm rano delal (jde o univerzitni mestecko, kde se zivot probouzi se zacinajicimi prednaskami mezi osmou a devatou). Vybyham po proudu Red Cedar River ... cela trat vede na uzemi campusu ... cestou potkavam dva tri bezce ... za baseballovym hristem prebiham pres mustek na druhou stranu a vracim se proti proudu. Kdyz dobehnu k Cedar Village, neda mi to a smiknu to primo skrz, jde o studentskou residencni ctvrt vyhlasenou obcanskymi nepokoji v letech 99 a 01 nasledujicich po prohranych basketbalovych zapasech mistniho skolniho tymu. Slabsi odvar jsme zazili i letos, ale protoze se dvakrat za sebou vyhralo, tak byl rozvasneny dav pomerne maly a stacilo na nej jen asi padesatka policajtu s plexistity, obusky a slznym plynem. ... domky i s obyvateli jeste spi, fouka svezi vitr, nebe bez mraku, teplota kolem 5 nad. Ze Cedar Village se necham vyvest na Grand River Avenue, ale zahy se stacim doprava, opet pres reku a pak podel koleji az do McDonel Hall kde bydlime, Vseho vsudy asi 45minutovy, v druhe pulce konecne i docela uvolneny beh. Boli mne kycle, asi je americky beton kombinovany s travnikem celkove tvrdsi nez nemecky asfalt a lesni cesty. V prstich dvou dnech mne bude bolet zadek, jako po konske davce nejakeho ockovani ... i kdyz namozene hyzde k nekterym rande take obcas patri ;-))

4 Comments:

At 3. 4. 2005 11:30:00, Anonymous Anonymní said...

Ahoj, to máš super, jednou určitě poběžíš maraton v N. Yorku - to je můj sen, ale asi nesplnitelný...jinak ti fandím a koukej " mastit " a být v pohodě.
m.thums

 
At 4. 4. 2005 10:55:00, Blogger Running Shadow said...

Diky za podporu ... budu se snazit ;-)) ... ale ten NYC marathon ... nevim, nevim. Jednou jsem se jej ucastbnil jako divak a poradne mne to chytlo, co se tyce behani je to vsak pro mne velmi vysoky level. Pokud se clovek nekvalifikuje casem nekde kolem 2:50, tak se muze dostat do zavodu jen pres loterii a ta sance je pak pomerne mala, neb se hlasi mnohem vetsi mnozstvi lidi, nez se jich vejde na start. ... ale treba jednou ;-))) ... kdo vi.

 
At 4. 4. 2005 18:05:00, Anonymous Lubosh said...

To můj sen - asi také nesplnitelný - je Boston, ale tam je pro muže do 35 let limit 3:10:-)
Jinak vás obdivuji, že neztrácíte chuť a motivaci běhat ani při vašem evidentně náročném pracovním režimu. Snažím se také poctivě trénovat, ale mám výhodu, že přípravě na květnový maraton mohu přizpůsobit všechny své ostatní aktivity. Tedy především práci. Začínám v ní až pozdě odpoledne, takže ráno mohu v klidu běhat a nemusím vybíhat zrovna v 6-7 ráno.
Myslím, že nějaký trip do USA a věci s tím spojené by moje maratonské úsilí totálně zruinovaly...

 
At 4. 4. 2005 22:46:00, Blogger Running Shadow said...

... vsak ono to take vsechno usili pekne ruinuje !!! ... za tech 11 dni jeden jediny beh !!! ... a kdyz jsem tam byl v unoru tak vubec nic !!! ... a za tyden v Berline vseho vsudy dvakrat ... sice to byla aspon jednou opravdova lahudka, ale jen dvakrat !!! ... s litosti si pak prohlizim doma svuj treninkovy plan a musim vzdycky zacinat tim samym tydnem kterym jsem skoncil. Posun dopredu jen nepatrny. Jedine co se snad pocita, ze hned prvni den po navratu dokazu opet vyrazit a zacit dohanet co bylo ztraceno ... i kdyz uplne se to stejne dohnat asi neda.

 

Okomentovat

<< Home