Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

neděle, března 27, 2005

O neběhání

Moje zena rika, ze nejzajimavejsi na tom "nasem" behani (a mysli tim nejen mne, ale i trageda a tucnaka a dalsi, kdo prispivaji do blogu svymi komentari), je vlastne "to" kdy nebehame. Kdyby jsme dokazali kazde rano vstat, behat presne podle planu, nic by nas nikdy nebolelo a vzdycky by se nam behat chtelo, tak by vlastne ani nebylo nejen o cem psat, ale ani o cem se bavit.
Ta myslenka mi prisla tak uzasna, ze se priznam, ze jsem si i chvilemi myslel, ze je pravdiva. Jak kdysi rikaval Bohumil Hrabal, nejvetsimi hrdiny pro nej byvali obycejni lide, kteri kazde rano proste vstanou a jdou do prace a ziji sve naprosto obycejne zivoty ... nebo tak nejak si to alespon pamatuju. Pro mne je to podobne s bezci. Nejvetsimi hrdiny jsou prave ti, kteri spolu pokazde bojuji, jestli to vubec ma cenu, jestli to jeste dneska dokazi. Mit behaci snuru nekolika dni, nebo dokonce tydnu bez preruseni podle planu je pak obrovske vitezstvi. Ono totiz, i kdyz behate opravdu pravidelne, tak je ten kazdodenni pokrok tak infinitezimalne maly (slovy matematikovymi), ze je casto jen stezi postrehnutelny. A proc se pak tedy plouzit kazdy den za kazdeho pocasi, kdyz to (alespon zdanlive) stejne nikam nevede ? ... na to ma asi kazdy svou vlastni odpoved, nikdo ji nechce rikat prilis nahlas, ale presto docela dobre tusi, co by odpovedeli ostatni ... a o tom to asi taky je ... nebot cesta je nekdy dulezitejsi nez misto kam vede.
No nic ... konec melancholickeho rozjimani, kterehoz zrejme jedinym cilem stejne bylo akorat tak odvest pozornost od faktu, ze od pondelniho priletu do Statu jsem jeste ani jednou nevybehl. Minulou nedeli jsem si jeste uzival jara na trase na/kolem Steinrodsee, o cemz jsem napsal post, ktery se mi ale bohuzel podarilo omylem smazat. Tady jde v soucasnosti o jakesi "jarni dejavue". Kdyz jsme dorazili do Lansingu v Michiganu, vsude jeste lezely (a nekde dosud lezi) obrovske hromady snehu, teplota tesne nad nulou, vitr, mraky, slunicko jen obcas na pridel, fauna a flora lezici a spici. Bezecke cesty tady jsou, to uz mam vsechno obhlednuto, veci ktere mi zabraly pulku kufriku take poctive vybalene a po tucnakove zpusobu v kominku uhledne pripravane "na rano", lec na ktere ... to mi prozatim zustava utajeno. Na pocitadle jarnich kilometru proto zatim stale sviti velka oskliva nula.

4 Comments:

At 27. 3. 2005 13:55:00, Anonymous Anonymní said...

Ahoj, už by jsi měl vyběhnout, uvidíš jak to s přibívajícím sluníčkem bude lepší....Zimní trénink pokud je kvalitní, je na jaře opravdu vidět. Zvažuji, že se vypravím na maraton do Německa o kterém jsi psal, tak se možná potkáme...
Ahoj, sportu zdar a maratonu zvášť.
m.thums

 
At 27. 3. 2005 14:23:00, Blogger Running Shadow said...

... coz o to ... vybehnout bych chtel rad ... a do 20.brezna jsem behal co se dalo ... bylo nadherne pocasi, ale od 21.3. jsem na sluzebni ceste a nejak to tentokrat nejde s behanim dohromady, nemluve o pocasi, ktere je tady asi o 15 stupnu chladnejsi nez v Nemecku (nebo Cechach). Jinak i pres ty vypadky se stale zameruju na ten marathon ve Fuessenu ... az to bude na dosah, tak se opravdu domluvime ... bylo by mi potesenim ;-)))

 
At 27. 3. 2005 19:54:00, Anonymous Tučnák na kole said...

nevěste hlavu, každý den není posvícení ;-))
V Evropě je bezva jaro, alespoň se můžete těšit na návrat.

Zdraví Tučňák (dal jsem dnes první hodinovku!! - super! :-))

 
At 27. 3. 2005 21:38:00, Anonymous Anonymní said...

koukám na tu chybu a jse v šoku, co jsem napsal, samozřejmě, že s " přibývajícím ", jinak snad ten maraton vyjde...
m.thums

 

Okomentovat

<< Home