Berlín behající, ze Charlottenburgu k Reichstagu a zpět

V nedeli rano to vsechno konecne klaplo, vstal jsem po pul osme, vybalil bezecke botky, teplaky, mikinu i oba rolaky (vsechno mi to zabira pulku celeho kufriku) a vyrazil. Pres noc nasnezil asi centimetr noveho snehu, vsechny neprijemne chodniky a silnice jakoby razem potazeny sametem. Ze Stuttgartskeho namesti jsem to vzal na Kantstrasse a po ni stale rovne pres Savigny Platz k zoologicke zahrade a podel Budapestskou tridou az k zacatku diplomaticke ctvrtikde jsem zahnul do Tiergartenu smerem k Viteznemu sloupu na Velke hvezde. Nikde zadny provoz, vsechny semafory se daly probihat na cervenou z prvni, zadne exhalace, svezi vzduch, trochu pod mrakem, obcas to profukuje, ale tipl bych to na tesne pod nulou. Do obory (Tiergarten) jsem dorazil asi po 15ti minutach pocitano od hotelu a teprve tam se dostal z chodniku na konecne opravdu mekky povrch zasnezenych parkovych cesticek. Lehce se to vlni vsemi smery, dolu-nahoru, doleva-doprava ... ve snehu jen par stop po bezcich pred Vami. Kdyz nekoho potkate, automaticky na sebe kyvnete nebo mavnete kratce rukou ... spiklenci bile slasti. Od vitezneho sloupu jsem bezel podel tridy 17.cervna na Braniborskou branu. Snazil jsem se vzpomenout odkud se tehdy hrnula Ruda armada ... musim se zeptat zeny ... po leve ruce mijim pamatnik padlym sovetum, stoji tam dva tanky, jedno delo ... ne ze bych bezel tak rychle, ale azbukou ctu jeste pomaleji, stacim prelouskat jen par radku ... na pamet koho a proc, odkdy dokdy velka valky, kdy padl Berlin. Za pomnikem zahybam doleva k Reichstagu, prebiham pres Namesti republiky smerem k novemu kanclerstvi, ale hned to stacim a vybiham po te najezdove rampe az ke vchodu do risskeho snemu. Na sloupovi i ve zdi jsou jeste jasne patrne stopy po kulkach a strepinach, nektere vetsi byly zazaplatovane. Stale ziva historie. Nikde nikdo, za par hodin tu budou stat fronty turistu, aby se mohli projit po kopuli a shlednout z hury na pudu parlamentniho deni. Jeste o par hodin pozdeji v te fronte budu stat i ja. Zahnu za roh az narazim na linku dlazebnich kostek znacici puvodni umisteni Berlinske zdi, sleduju ji par set metru k Braniborske brane, tesne pred ni ale probehnu na „vychod“ na Parizske namesti jen abych se vzapeti otocil a probehl branou presne uprostred, cestou kralu. Je to takove male bezecke vitezstvi, bez divaku i bez souperu, ale je to svobodny a hrdy pocit, jeste vcera jsem si to nedovedl predstavit.
Vracim se ted primo k Viteznemu sloupu, jen po druhe strane ulice 17.cervna, mijim dalsi bezce, kdo bezi ve stejnem smeru, pomalu ho predbiham. Z toho mam radost, mozna ze nejsem takovej snek jak si nekdy myslim. U velke hvezdy se stacim opet smerem kterym jsem puvodne pribehl. Zabiham na stejny chodnicek a vsimam si mych vlastnich stop vedoucich proti mne. Mam ted na zpatecni ceste o par centimetru delsi krok. To je dobre, znamena to ze jsem si dobre rozvrhl sily, kez by se nekdy neco podobneho povedlo i pod stresem pri zavodech. Ani ted kolem devate neni provoz o mnoho silnejsi, vracim se stejne, opet Kantstrasse az k hotelu na Stuttgarter Platz. Misto planovane desitky to bylo 75minut solidniho behu, tipuju to na 13-14km, zkusim to nekdy pozdeji premerit podle mapy. At tak ci onak, asi to byl jeden z nejkrasnejsich behu co jsem kdy zazil ... podobne veci prichazeji, kdyz je nejmene cekate.