Sníh: eden vs. inferno

Asi bylo zrejme z drivejsich postu, ze jsem priznivcem snehu ... je to aspon nejaka zmena, setri nohy a pesti ego. Ale po dnesnim behu jsem si rekl, ze by mohlo byt zajimave se nad tim vsim trochu zamyslet, a dat treba i podnet k reakcim ze strany tech kdo tento blog ctou.

Podle planu je nedele venovana nejdelsim behum, dnes byla na programa jiz skoro tradicni desitka (i kdyz podle kilometraze merene na kole to je jen 9860 metru). Kupodivu pres noc nasnezilo asi 5cm. To mi samozrejme udelalo radost ... mekky povrch, bila nadhera atd. ... zaroven ale docela foukalo, podle Beaufortovy stupnice sily vetru byl dnes silny az prudky vitr. Nase ulice byla jeste v pohode, ale jen co jsem vybehl na spojovaci polni cestu smerem k lesu (a dale na Steinrodsee) zacaly prvni problemy ... bocni fujavice a ctvrtmetrove zaveje. Mit na nohou bufy, tak jsem bez starosti, ale odlehcene terenni Pumy se spickou krytou sitovinou kvuli ventilaci ... no, asi si to dovedete predstavit. Ale to nevadi, bezi se dal. Cesta lesem byla idylicka nadhera, vsude tech pet centimetru, pod snehem jeste trosku mekka puda po vcerejsim tani, skrz stromy prosvecuje slunce, jen nejakej idiot tu pesinku prede mnou projel na quadu. Kolecko kolem Steinrodsee bylo ve znameni desitek stop. Asi jsem se probral moc pozde, spousta lidi uz mela dopoledni prochazky za sebou, stopovaci cviceni z predpredeslych dnu tedy nebylo mozne. Pak opet cesta lesem, tentokrat temer pannenska. Lehky doslap, svezi krok a pravidelny dech ... uprostred hlubokych lesu, obcas se ozve sojka, nebo pres cestu prebehnou srny ... jako bezec jsem si v ten moment pral aby byla porad zima ... a snih ... asi na 6apultem kilometru vychazi cesta z lesa a vede podel pole. Po par krocich se zacinam borit po pulky lejtek do sehu, vitr z leva mi rve cepici z hlavy, ze si ji musim pristi kilometr drzet, promrzam i pres svoje dva rolaky, mikinu a tricko, na nohavicich teplaku se mi delaji bile bambule a studi me nohy, jak mi pres spicku propadava snih. ... a pak kolem proleti ten manik s quadem, za sebou tahne troje sanky s nejakymi haranty, ze zviri oblak snehu kterej samozrejme zamiri primo na mne. Jeden pak premysli jestli to ma za potrebi ... Po par stech metrech ocistce se cesta staci doprava podel silnice, sice je vymetena, ale zase je to tentokrat proti vetru. Tudy jsem bezel uz aspon stokrat, za vsech moznych podminek, ale teprve ted si uvedomuju, jak jsem silene tuhej, sotva plouzim jendu nohu vedle druhy. ... a taky je mi strasna zima. Po par stech metrech v sousedni vsi vitr ustane, tak jsem z toho nejhorsiho venku. Davam se dohromady, dalsi usek lesem je uz v pohode. Posledni 15ti stovka je opet spojovaci cesta pres pole, nastesti mi vitr fouka do zad. Pripadam si jako "za mlada", kdy jsem jednu sezonu behal na draze 4stovku ... toto frci!!! Jeste zbyva poslednich 3oo metru mezi baraky domu, cesta je ledova, tak to vypoustim, a pomalu vyklusavam ... premyslim jestli jsem hloupej a nebo nemocnej, a co reknu svoji zene, jak jsem si zase krasne zabehal, ze by to mela jednou taky zkusit. Predposledni zatacka, chci si to zkratit pres chodnik, ale je zameteny a je mi lito dvou kroku na tvrdem betonu. Tak to riznu tesne okolo, je tam kopa nameteneho snehu, ale asi jsem doslapl na kraj skryteho obrubniku a flaknu sebou primo do te hromady. Trosku jsem si narazil loket, ale je to OK. Nenosim zadne sustaky, ale poctive bavlnene teplaky/mikinu/tricko tak samozrejme vypadam jak snehulak, nejde to ani moc oklepat ... motivacni prednaska manzelce se prozatim odklada.

Na poslednich sto metrech a behem zaverecneho stretchingu se nic vyznamneho nestalo.