Antiperle a stará zranění

Vcerejsi snehovy poprasek se samozrejme zase vyparil, i kdyz stale zustalo pod nulou. V noci ale opet trosku zasnezilo, avsak misto tradicnich nadychanych vlocek to byly tvrde kulicky velikosti antiperli. Ty prvni zrejme jeste stacily na silnici roztat, ty dalsi co napadly pozdeji se na ne pekne namrazily. Pod nohama na pevem podkladu to krupalo, jako kdyz bezite po strepech, ale nastesti to vubec neklouzalo.
Podle planu se mi zacina uterni beh oproti ostatnim trochu prodluzovat, tak jsem vyrazil na svuj klasicky desitkovy okruh smerem na a kolem Steinrodsee, s tim ze ale otocku udelam jeste pred jezerem, aby mi to vyslo na 8km. Prvni kilak je po asfaltce nez dobehnu k lesni skole (coz je nejaka realka, musim tam byt vzdycky driv nez zacnou chodit deti do skoly, strasne se pletou pod nohama), dalsi 4 a pul jsou lesni pesinky ktere se roluji porad nahoru a dolu s prevysenim +/- 1metr a posledni dva a pul je takova vsehochut pres sousedni vesnici, zkratkou lesem a spojovaci panelovou cestou pres pole domu.
Kdyz jsem zacal pred mesicem znovu behat, pripadal jsem si jako stary zadreny stroj, do ktereho lze lit olej jen na jednom miste. Rozebehnete se a vsude to skripa a vrze, vsechno taha a vy jen doufate, ze tim pomalym a konstatnim pohybem se to vsechno nakonec stejne nejak "promaze". I kdyz jsem posledni rok rozhodne nijak nelenivel a venoval se reakreacne spouste jinym sportum, prakticky me nikdy nic nebolelo a kdyz, tak druhy den to bylo pryc.
Ten prvni letosni beh a spousta dalsich po nem ale obcas staly za to ... behem par desitek minut se mi pripomnela vsechna (ale uplne vsechna !!) bezecka zraneni ktera mne kdy postihla, kvuli kterym jsem musel na vice ci mene delsi dobu uplne prestat, s kterymi jsem obpajdaval jednoho ortopeda za druhym ... no hruza. ... a po par minutach jako kdyz utne ... a nic ... vsechno v pohode, nohy slapou jak maji, plice drzi ... A za chvili zase nekde lup, a za deset dvacet kroku to je pryc.
Takhle porad dokola, achylovka, kycle, klenba, zada, podkolenni vazy, holene, kotniky, pata ... chvilemi mne napadalo jestli to nezabalit, ale nastesti se frekvence znovuzjevenych zraneni citelne snizovala ... kazdy den jsem si pak pocital kolik se jich jiz neobjevilo. Ze zkusenosti poslednich let mam pocit ze dlouhodobe nejucenejsim lekem je v takovych pripadech "pomalost a vytrvalost" ... bezet prilis rychle je strasne snadne, oproti tomu behat "prilis pomalu" v podstate nejde ... svaly a plice by sice mohly (a asi i chtely), ale slachy jsou jen pomalu prizpusobive a nechce se jim. A tak nezbyva nez je citlive a trpelive ukecavat, aby si daly rict. Plouzim se proto kazde rano schvalne co nejpomaleji, kde je kousek travy, pisku nebo sterku tak to tam hned stocim, nemluve o snehu, ktery je pro tento ucel opravdovym darem z nebes.
Z tech zraneni zustalo posledni, to ktere kdysi bylo to nejtezsi - achylovka, stale se jeste pripomina, tak nezbyva nez dale brzdit. To ale vubec nevadi, protoze kazdy km se pocita, v zime dokonce za vic, neb jak pravi bezecke moudro "Kdo v zime beha, v lete leta."