... 12 kol stojíš, vrať se o dvě políčka zpět !!!

Sotva jsem zacal dostavat prvni hity pres Maratonsky denik aerobniho trageda, tak jsem se nezdvorile odmlcel. Odjel jsem totiz do Ameriky na vedeckou konferenci, a protoze se mi drive castokrat darilo behat i pri konferencich, doufal jsem ze budu pokracovat s behanim i psanim odtamtud. Bohuzel k tomu nedoslo. Jetlag a prvni den s 16ti hodinovou cestou do Texasu me docela odrovnaly. Pak se rozebehlo vsechno mozne schuzovani a vytratila se i chut. V letadle se mi navic nastydla achylovka ... aby me netlacili boty tak jsem si je vyzul, ale od podlahy silene tahlo, div sem nemel omrzliny. Moznost kde behat byla take jen po betonovych chodnickach a na to jsem nemel prilis odvahu. Posledni 4 dny jsme stravili na Manhattanu v New Yorku, ale bohuzel ani tam na behani nezbyl zadny cas. To mne doopravdy mrzelo, protoze jsem se tesil na misto sveho bezeckeho rodiste.
I kdyz jsem totiz s behanim zacinal na high-school, bylo to spise takove pozerske rozhodnuti, aby clovek delal taky neco zajimaveho. Vetsina kluku hrala za mistni skolu americky fotbal (a velmi uspesne), basketbal nebo baseball. Cross-country byla takova sportovni popelka, ale o to vice mi to prislo originalni. Jak jsem vsak z nenadani kdysi zacal (viz prvni post) asi bych i rychle skoncil. Chvilku po Vanocich jsem se ale dostal na par tydnu do New Yorku za tetou, ktera hned jak se doslechla ze beham me seznamila s jednim mladym doktorem od nich z nemocnice, maratonskym nadsencem (tradicne kolem 3:10). Pote co se mnou obehl jedno kolecko kolem Central Parku (6mil) me okamzite naverboval na tradicni "Bagel Run", ze jsem nestacil ani zminit ze nejdelsi zavod dosud bylo 5K za ucasti prumerne par desitek dorostencu, natoz odmitnout uplne.
No abyste tomu rozumneli, behani je v US silene popularni, je to vlastne zivotnim stylem, vubec nezalezi jste-li tlusti nebo stari, jestli hekate nebo funite, bezci jsou si proste rovni a kazdy zavod je obrovskou predevsim socialni udalosti. "Bagel Run" byl pak zrejme nejpopularnejsim 10K behem v Central Parku organizovanym new yorskym bezeckym klubem (dnes ma kolem 40 tisic clenu) . Nebyl obsazovan spickovymi internacionaly, ale schazela se tu vynikajici amaterska elita. Hlavni cenou krome prize money byl prerostly bagel co se daval vitezi na krk, a po zavodu byli vsichni bezci pozvani na spolecnou snidani v hotelu (myslim ze) Marriot, kde vas obsluhuji nazehleni pikolici jako krale, i kdyz jste propoceni, smrdite a prevlikate si u stolu rozedrane ponozky nebo zalepujete puchyre. A taky je dulezite dodat, ze ten beh byl uprostred unora roku 96.
Abych to zkratil ... to rano napadl cerstvy snih a bylo asi pet pod nulou, trati bylo klasicke kolecko kolem Central Parku plus asi 400 metru aby se to zarovnalo na 10K, pulka mokry asfalt, pulka polomokry nasoleny snih ... ten mlady doktor jmenem Aaron mel teorii, ze je dulezite neztratit na startu ani vterinu a proto sebe i mne protlacil do prvni rady ... ze pak na dobovych fotografiich je mezi cisla 2, 7, 1, 4 a 3 vklinena moje "1500neco" byla vec podruzna. Kdyz zaznel vystrel mel sem pocit jako kdyz do vsech streli. Byl jsem zvykli, ze jsou ostatni casto rychlejsi nez ja, ale ze by o tolik ? ... neustale se to na mne zezadu valilo, vlastne jsem vubec nemel tuseni kolik lidi bylo celkem na startu, to jsem se dozvedel az pozdeji z vysledku. Muj plan byla mile za 8:30, ale na prvni jsem pribehl asi o 2 minuty drive, jak jsem se nechal strhnout tim davem. A to mne stale predbihali dalsi a dalsi, nekteri se soustredili na cestu, jini koukali kolem, jini si zas povidali jestli ten bagel stoji za to utrpeni ... nekdo supel, hekal, stenal ... ale vsichni vypadali tak nejak drsne, asi jak jim od pat litaly cucky snehu ... a taky me furt predbihali. Po dvou milich byla prvni obcerstvovaci stanice, kopnul jsem do sebe pul kalisku vody, spise to byla ale ledova trist, zaludek mi sevrely krece, ze mi to na par kroku temer vyrazilo dech (od te doby pri behu nepiji vodu s ledem ani v lete) ... ale nejak se to rozplynulo a bezelo se dal. Kolem pateho kilometru, kde se bezi podel Harlemu, staci se to na zapad a pak opet na jih a zacina nejdelsi stoupani uz zacinaly davy valici se kolem mne ridnout. Dokonce jsem predbehl jednoho nebo dva odpadliky. Dojem ze se propadam na posledni mista me asi donutil nezastavit, i kdyz uz jsem toho mel plny zuby, byla mi zima, byl jsem propoceny, ziznivy a vubec ... a chtelo se mi aspon par kroku jit ... ale nejak jsem do stale drzel ... dobehl jsem tretiho borce a jak v deliriu pokracoval dal. 7-9 kilometr si vubec nepamatuju. Na desatem ta nadeje na blizky konec znovu trochu rozhejbala nohy, tak ze jsem dokazal jeste na posledni 4stovce zrychlit a predbehnout 4 dalsi lidi (celkem tedy sedm!!! ;-)) ). V cili jsem nevedel ci jsem ... ale ta euforie, ten adrenalin, radost a hrdost a vubec vsechno to uz se nedalo vzit ... po chvilce v cili jsem se otocil a k vlastnimu uzasu sledoval jak stale dalsi a dalsi stovky bezcu teprve dobihaji !!! ... absolutne jsem to nechapal, myslel jsem, ze jsem skutecne nekde mezi poslednimi.
A vysledek ? ... 49:47 a asi 768 misto z 1850 startujicich !!! ... coz asi neni to nejdulezitejsi, protoze hlavni bylo, ze to proste bylo "vono" ... to co clovek nevedomky hledal, co mu asi chybelo, co kdo nezazil tak nikdy nepochopi a co vas asi uz nikdy nepusti, i kdyz zraneni nebo prace vas zastavi treba i na nekolik let. Jak rika jeden reklamni slogan: "Runners. Yeah, we're different."

P.S. Rano zkusim opet podle stareho planu, paty tyden jsem dobehl do ctvrtka, ale zitra je streda, tak se vratim vlastne o dva dny zpet a budu pokracovat jako driv. Ta 12 denni pauza neni zadna katastrofa, jestli vydrzim behat tak jako pred ni, tak se to manko za par tydnu smaze samo.