Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

čtvrtek, března 17, 2005

První krokusy

Dnesni vstavani kupodivu nebylo tak hrozne jako uterni nebo stredecni. I kdyz stale plnime normu a chodime domu bliz k devate nez k osme, pak jen poveceret, mrknout na pohyblive obrazky a zhasnout svetla.
Mam bolesti na pravem chodidle. Nejhorsi je to tech par kroku po probuzeni do koupelny. Fakt to boli a vystreluje to nahoru do lytka. Kdyz si nazuju boty (nejen bezecke, staci treba i ortopedicke pantofle) tak se to okamzite ztisuje a za chvili je to pryc. Nejsem si jisty, ale myslim, ze to souvisi s klenbou, tedy s mym platfusem. Kdyz me v 18ti odvadeli, divili se ze se nehlasim o modrou. Jeste vice se divili kdyz jsem jim pred komisi povidal o svych prvnich bezeckych a "prcicskych" zkusenostech. ... nastesti od te doby povinnou vojnu zrusili, asi by ze mne jinak udelali spojku. ... od malicka jsem zvykly na dlouhe pochody a delat si jakekoliv omezeni kvuli plochym noham mi prijde uplne zcestne. Obcas, kdyz nedavam pozor, tak si to hezky proslapnu, ale vetsinou staci poctive nosit ortopedicke vlozky, eventualne trochu klidu a je to zase dobre. Ale to odbocuju.
Vstavam rano uz mechanicky, stale ten stejny ritual, nejprve se napit, pak zuby, pak prevleknout, pak znovu napit, pak teprve vlasy a oci (umyt, ne namalovat) a jeste jednou napit, pak prendat vlozky z bot do bot, rozdelat klice (z celeho svazku klicu si rano beru sebou jen jeden, aby se mi vesel do rukavice a netlacilo to) vyjdu pred dum na ulici k prvnimu kandelabru jeste pomalym krokem a teprve pak se rozbiham. Na programu opet osma, po asfaltu za ves, pak zatocit doleva ke skole, deti tam jeste nejsou, kousek na hranici pole a lesa, cesta spise piscita, lesem podel potoka na Steinrodsee. Nohy nejsou tezke, ale jsou slabe. Jsem rad ze jsem venku a je to bajecny pocit. Mysl opet bloudi kudy se ji zlibi, jen telo se tak nejak pachti za ni. Asi tyhle posledni behy nejsou tim nejlepsim treninkem pro zdokonaleni tela, ale urcite pomahaji dusi. Je to jedina chvilka dne kdy nemam povinnost ci nutkani myslet na neco specifickeho, mohu proste vypnout ... a je to.
Les samozrejme jeste spi. Stopy po snehu jsou jiz davno pryc ... no davno ... jeste v utery, kdy jsem tudy bezel naposledy tu byly ... vsechny vetve listnacu jsou ale stale hole a jehlici borovic a jedli tmave. V te sedi najednou zahlednu na ceste svetle fialovy flek, nejdrive me napadne ze je to neci kapesnik, nebo proste papirek buh-vi-od-ceho ... ale jak pribiham bliz a muzu si to prohlednout ... nez mi to zmizi pod nohami a pak nekde za zady ... je to trs fialovych krokusu. Nikde v okoli cesty, at uz tam je seschle malini, stranka k potoku nebo chvoji pod jedlemi ... nikde nic ted neroste, jenom tady uprostred udusane cesty, z niceho nic trs krokusu. Bezim dale, a tentokrat bystrim pozornost a hledam znamky jarniho zivota, lec marne. Dobiham na kraj lesa, pak po asfaltovem chodnicku, dal pres silnici zahybam do vsi, podel HL marktu, jeste dal kolem cvicaku pro psy, lesikem a betonovou spojovackou domu. Je teplo, skoro leto, ale krome tech jedinych krokusu stale vsude mrtvo.

1 Comments:

At 27. 3. 2005 13:01:00, Anonymous Tučňák na kole said...

...nepropadejte beznaději. Ne každý den je posvícení ;-)
V Čechách už je bezvadné jaro. Teploty příjemné (i když bylo avizováno zhoršení počasí), takže se dá běhat pořád. Hlásím 3 poslední běhy obden, poslední včera večer 45 minut. Líbí se mi to. Zdravím do USA.

 

Okomentovat

<< Home