Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

středa, března 16, 2005

První černé myšlenky ... ale běhám dál

Pondelni rano bylo jeste v poradku. Odpocaty (hlavne psychicky) po vikendu, lepsici se pocasi a kratka petka ... diky tomu vsemu byl pondelni beh klidovou zalezitosti. Zadny spech, vstavam v sedm, ve ctvrt vybiham, kolem skoly probiham vcas jeste nez se zacnou rojit deti, nohy neboli ani po te divoke nedeli.
Horsi je to ale vecer. Domu se vracime az kolem pul desate. Pripadam si vyzdimany jak citron. Pristi pondeli odletame znovu do Statu, jsme pozvani na jednu univerzitu a taky se predstavit, bude se vyjednavat o nasich moznostech do budoucna. Na jednu stranu mame spoustu napadu co jeste vsechno prichystat a co je treba udelat, na druhou stranu toho casu uz prilis nezbyva a pak vas chytaji pochybnosti jestli to je spravne, jestli by se to nemelo udelat jinak atd. ... kdyz vecer pak dorazim hladovy domu, napada mne, ze po veceri akorat zalehnu, a az budu vstavat budu se nutit vybehnout do zimy. Rikam si jestli to je vubec moudre, jestli mi nebudou chybet druhy den sily. Je pravdepodobne ze domu budeme chodit v podobnou hodinu az do naseho odletu. Ma pak ranni behani jeste vubec smysl? ... az odletim jiste si vezmu boty sebou, ale asi nebude moc casu, program je nabity a prostredi nezname.
Rano se nutim ze vsech sil. Vzpominam na prvni lednovou snuru 30 behu, ted by to mel byt od ctvrtka teprve paty v rade a uz se mi nechce. Do cervence jeste dlouha doba. K tomu vsechny povinnosti, hlavne profesionalni. Ale vybehnu. Prvni kroky me boli prave chodidlo. Mam tam porad nekde schovanou bolest z te proklate achylovky, ale cestuje okolo mrcha jedna, nekdy se schova do paty, jindy do kotniku, tu zleva, pak zprava, nebo krivi klenbu ... dneska jsem mel pocit jako kdyz mam podelne rozstepene chodidlo. Zadna silena bolest, ale takova divna. Po par stech metrech to mizi. Sviti slunicko, bezim osmu, prevazne lesem, je tam klid a mekky podklad. Nikam se nezenu a posloucham ptaky, snazim se nejake zahlednout ve vetvich stromu, ale mam "roztreseny" pohled a nestacim tak rychle ostrit, jak se to miha kolem. Cestou k domovu na mne jeste vybehne pes, takovej ratlik velikosti kocky ... kupodivu se neleknu, ale predstava ze me hryzne do achilovky je nevabna. Dobiham cestou pres pekarnu, zaslouzim si za to vstavani cerstve kornspitze.
Ted je utery vecer, mozna uz stredecni brzke rano, myslenky na ranni beh jsou obdobne jako vcera, snad to nejak pujde. Musi.

5 Comments:

At 16. 3. 2005 9:32:00, Blogger mesens said...

Taky s tím zápasím. Faktem je, že jsem ještě nepřišel na recept, jak "uměle" vyvolávat ranní běhací entusiasmus. Pokud se do toho člověk nutí párkrát, je to fajn. Pokud se ale nutí často a hlavně opakovaně, může být problém. Navíc si myslím, že celodenní práce vysává víc, než jsme ochotni si připustit.... Můj problém navíc je, že jezdím do práce autem cca 40 minut tam a 40 minut zpět. To tělu překvapivě taky moc neprospívá...

 
At 16. 3. 2005 10:08:00, Blogger Running Shadow said...

Ten entusiasmus by se obcas nasel, ale mate pravdu s tim opakovanim ... kdyz rano beham a pak jdu do prace, mam bezvadny pocit, ze jsem o kus napred oproti ostatnim. Mam pak taky pocit mnohem delsiho a plnejsiho dne. Ale to je az zpetna odmena za to vstavani. On-line vidim jen svuj zamraceny vyraz v zrcadle kdyz se v koupelne prevlikam do behaciho. ... ad prace: ja to mam jednodusi, jezdim 3.5km do prace na kole, ale pak sedim pred monitorem cely den. Cim vice je pak ten den naplnen kreativni intelektualni cinnosti, tim tvrdsi je vecerni dopad. nekdy sem rad, ze muzu vecer jen tupe zirat na telku.

 
At 16. 3. 2005 16:38:00, Anonymous Linuxviki said...

Já to na sobě pozoruji také. Po celém dni kalkulací, běhání sem-tam, ježdění po náhledech mi večer stačí stěna s obrázky (aka tv) a ráno bych spal klidně do 9...Zrovna dnes ráno (ač večer pln sil a odhodlání, věci na běhání v komínku připraveny) jsem zcela zaspal... a běžel jsem pouze k autu :-). Tak se tiše stydím.

 
At 16. 3. 2005 18:14:00, Anonymous Lubosh said...

On především člověka asi unaví ten dvacetistupňový rozdíl během týdne...
Určitě ten entuziasmus přijde s jarním počasím. Sice problémy s přemlouváním se nemám, ale dneska ráno to bylo pocitově nejlepší běhání za poslední dobu. Konečně jsem vyběhnul bez čepice, rukavic a bundy, jen v tričku a krátkých elasťákách. Z mraků se klubalo slunce a po sněhu ani památka. Prostě paráda!
Důležité je i během tréninku na maraton pořádně odpočívat. Minimálně jeden den v týdnu je nutné si dát úplnou pauzu od běhání. Tělo si odpočine a hlavně se vyčistí hlava. Já si takhle dávám volné pátky, abych byl fit o víkendu, kdy běhám nejdelší štreky. Při představě, že bych měl běžeckou šňůru 30 dnů, mi je zle:-) Hlavně to může vést k přetrénování, kdy člověk je úplně vyfluslej, tep mu lítá šíleně nahoru při malé námaze a není schopen zaběhnout zhola nic, i když pár dnů před tím se ještě cítil skvěle.
Držím palce!

 
At 16. 3. 2005 19:07:00, Blogger Arnold J. Rimmer said...

Doufám, že to Stíne nezabalíš! Držím palce a přeju jen samé dobré pocity!

 

Okomentovat

<< Home