Z mrtvých vstání snad již do dvou týdnů ... (op. II)

K pokracovani jsem se bohuzel nedostal ani zitra ani pozitri ... skoro tyden pryc. Chut psat zustava, vzpominky na Jemez a trapeni v Caldere take, jen toho casu neni kolik by melo. Brzy to snad bude lepsi. Jeste ale k Jemezu ... na vrcholu Pajarita jsem byl odhodlan to zabalit. Mel jsem v nohach kolem 25 kilometru, z toho posledni dve a pul hodiny nic nez do kopce, kolem patnacti set vyskovych metru. S kolenem to nebylo dobre, i kdyz ten pomaly a bolestivy vystup mu svedcil mnohem vice, nez sem tam metrova tereni vlna kdy se clovek zase na par kroku rozebehl. Samozrejme jsem vedel kudy to pujde dal. Po cerne sjezdovce kolmo dolu. Takove sebehy umim a miluju, i kdyz pohled na mne asi musi stat za to. Na tachometru povestnych deset, v ocich smrt. I tak prosvistim kolem ostatnich, kteri vahaji jestli si nekdo z nich nedela srandu, jestli ty znacky nemaji jit nahodou po te hezke ceste, co se nezne staci do udoli. Ne nemaji, a bude to jeste horsi ...

Po sjezdovce vede tenounka stezicka vicemene rovne dolu. Vetsinou se to na ni zaspuntuje a lide se radi za sebe. Postupuji obezretne, pomalu a neustale jim to podkluzuje. Ja to beru po trave a kameni, bezim si svuj vlastni slalom, a udrzuji konstantni decentni rychlost bez ohledu na to jak to klouze a kolik kameni sebou strhavam. Myslim, ze tajemstvi uspesnych sebehu takto obtiznych useku je neztratit hybnost. Jak se zastavite, jste zpravidla v prdeli. V lepsim pripade na prdeli. Proste vam to podjede a nemate sanci. Oproti tomu kdyz se clovek sam hybe, muze jeste zareagovat na to nestabilni podlozi, vybalancovat, poposkocit, i kdyz se to v pisku a sterku bori treba po kotniky. S myma 90 kilama navic pomalu bezet ani nejde, kdybych brzdil jako ostatni, urve mi to nohy. Radsi to vezmu stranou v hluboke trave, tam to brzdi samo. Samozrejme se neritim dolu nekrolovane jako silenec, ale slalomarskymi obloucky v trave prolozenymi plochodraznickymi drifty po sterkovych holinach se pomerne nezadrzitelne spoustim z kopce dolu, zatimco vetsina ostatnich se zuby nechty drzi vyslapane cesticky a draze plati uvarenymi stehennimi quadricepsy.

Posledni dve hodiny jsem se drzel plus minus par kroku ve stejne skupince lidi. Pred nami i za nami na dohled take ty same barvy tricek, satky a capky. Ted ale z kopce frcim a ostatni stoji na miste. Kdyz spatne slapnu, v kolene to zapicha, ale obecne je sklon tak prudky, ze kroky jsou velmi drobene, frekvence snad megahertzova. Zvyseny adrenalin vsak nechava snadno zapomenout na bolest, navic mam hodinu k dobru proti planu, a tak kdyz vbiham na hlavni obcerstvovacku v srdci naseho lyzarskeho arealu, po chmurnych myslenkach, ze bych to tu zalomil, ani pamatky. Laduju se melounem a banany, z batuzku nabiram nove pytliky s gumovymi medvidky. Do lahvi mi dotoci kolu, zbytecne nelelkuju a vyrazim na dalsi etapu do Canady Bonity. Jeste zkouknu hodinky, zdrzel jsem se skoro ctyri minuty, no mohlo to byt lepsi, ale i tak ... teprve ted dobihaji prvni dalsi bezci, ktere jsem predbihal az nekde v pulce sjezdovky. Me cely sesup trval mozna 25 minut, behem kterych jsem si polepsil asi o patnact mist. Na sve soubezniky z vrcholu Pajarita jsem nabehnul snad i 6 az 7 minut.

Na dalsi obcerstvovacku je to jen asi pet kilaku. Tenhle usek driv patril mezi me nejoblibenejsi. ale od pozaru jsem tu jeste nebyl. Vsechno spaleno na uhel. Srdce place. Stoupani je mirne, vytrvale a energeticky v tehle vysce pomerne drahe. Radsi jdu pesky, ale snazim se natahovat nohy a trochu do toho busit. Pomalinku stahuju i ty pred sebou, kteri se snazi bezet. Koleno ale protestuje a vzpomenu si ze jsem tady uz nechtel byt. Je mi blby se vratit. Mam ted v hlave trosku hokej, kdyz vzdam na dalsi stanici, musim se vratit pet kilaku zpatky, kdyz sebehnu do Caldery, nebude uz cesta zpet mozna vubec. Nebo bych musel na nejake stanici pockat nez ji zavrou. Caldera ma totiz zvlastni status na urovni prisne hlidaneho narodniho parku a normalne se tam nesmi. Na povoleni projit se po par kratkych stezkach se ceka i pul roku. Nase behy jsou vyjimka a prakticky jedina prilezitost se tu legalne probehnout. Na pomoc beru "ll dogma", podle ktereho se pobezi dokud to bude mozne, aby se clovek netrapil s vedomim ze to zabalil i kdyz to jeste nebylo tak hrozne. Mam to ted nalinkovany, koleno a to jak to sporadane zabalit zacnu resit az se na koleno nebudu moct postavit. Prozatim se belham dal.

Na dalsi stanici jsem jeste naposledy pokousen sipkou ukazujici doprava, kudy bych se mohl preradit na 50 kilometrovy zavod. Zkracovani trati z duvodu jeste-ne-zas-az-tak-hrozneho zraneni je ale jednoznacne proti "ll dogma" a tak hned jak slupnu tri melouny a banan tocim doleva. Navic bych se osidil o absolutni lahudku v podobe dvousetmetroveho sesupu zvaneho "Nathanova pomsta". 

Odtud to nevypada jeste tak hrozne, ale staci par kroku ...

... a zatoci se vam hlava (fotky prevzaty z blogu Santa Fe Trail Runner a Agile Toes)

Nevaham ani minutu a vrham se do propasti. Z predchozich rocniku uz to mam zmaknuty a nechci aby ty za mnou videli jak to delam. Daji se tu nahnat minuty, nebo si taky zprerazet kosti. Pod kopcem stavim na parezu vyklepat z bot pisek a kameni, za mnou nikdo. Vybiham z lesa, ceka mne ted asi 20 kilometru kalderou po prasne ceste, uvidim kilometry pred i za sebe, vice mene po rovince ... ale se mnou to pujde jen z kopce. V mistech kde by mel clovek zabrat a bezet aspon 5:30/km se ja sotva plouzim za 6:30. Kratke kroky v monotonim rytmu silene vycerpavaji, ty dlouhe pres bolest nejdou. Musim prechazet casto do kroku i kdyz jeste nejsem ani v polovine a je to ten nejjedodussi teren v celem zavode. 

Brzy mne zacinaji dobihat prvni bezci. Ani se nesnazim s nimi udrzet, i kdyz ani oni nikam nekvaltuji. Slunicko i vysoka nadmorska vyska se pomalu zacina zajidat ale nic to neni proti ubijejici predstave ze me cekaji jeste aspon dve hodiny po tehle prasnejch cestach. Kdyby nas nekdo natocil a vyvesil na youtube, asi by si kazdy myslel ze jde o zpomaleny film, me osobne to ale prislo, ze ostatni kolem mne leti ... jen ja se trousim jako v medu. Po hodine zahybame s prasne cesty kolmo pres louku, pripomina to velbloudi travu o kterou se rozbijeji tatrovky na Dakaru. Nikdo nebezi a ja se zacinam po centimetrech posouvat zase kupredu. Nez ale stahnu prvniho bezce, dostanem se na pesinku mirne z kopce. Vsichni to hned nakopnou a ja zase ztracim i kdyz bezim take. Proste na rovnym mi to nejde ... ale furt lepsi nez ta prasna dalnice ... rikam si, kdyz nas stezka zase vyplivne na otevrenou louku s cestou od nevidim do nevidim. 

Trochu se kousnu a sanzim se bezet, chci vydrzet aspon ctvrt hodiny. Pak jeste dalsi a dalsi. Chodecke vlozky ridnou a snazims e jit i s kolenem trochu pres zavit. Asi pulhodiny si drzim bezce za sebou i pred sebou zhruba nastejno ... kdyz tu se od nikud ze zatacky vyriti JT a Josh Johnson. Tyhle dva mi uekli na Pajaritu smerem nahoru, ale dolu jsem jim to poradne nandal. Ted ale v plne konverzaci se proriti urcite o minutu na kilak vetsi rychlosti ... a to me fakt dostane a psychicky se zacinam rozkladat. Vzdat nechci a nehodlam, ale prestavam mit chut bojovat. Popobiham vzdy tak padesat kroku aby se nereklo, pak zase pesky, minutu dve, nekdy tri, pak zase trosku popobehnu ... nechce se mi, jsem dokonale otraven, nic si neuzivam, jen to chci mit za sebou. Skoro si preju aby mi to koleno uz ruplo a ja mel vymluvu ze uz nic nemusim. Jeste kdyby me tak dobehla ted Veronika, ma na me spadeno, to bych pak mel na taliri snad i doma ... a zacnu se ohlizet jak kdybych byl par minut od cile. ze zatacek se vynoruji dalsi a dalsi bezci, zasnu, ze nikomu nedela potize bezet pomerne solidnim tempem ani v tehle podminkach ... maraton uz na krku, ve dvou a pul tisicich ... vedro na padnuti ... jen ja se plouzim, sotva nohy vlecu. 

Vzhlizim s nadeji k obzoru, kdy uz se zjevi dalsi obcerstvovacka. Vim ze po ni se pujde zase pres louku a pak se zacnem skrabat na Pajarito znovu, jen z druhe strany. Snad mi to tam pujde lepe. Ted ale jeste bojuju s krizi, a nenachazim dno od ktereho bych se odrazil. Za sebou zahlednu povedomou siluetu, zname barvy, piratsky satek, nahubek trci z velbloudiho hrbu ...nechce se mi verit ... prece byl jeste na Pajaritu prede mnou ... Mark Mitchell ... stary znamy z mnoha jinych behu, casto to tahneme spolu a jen tesne pred koncem dari se mi ho setrast o minutku nebo dve. 

Mark bezi svoji prvni padesatku, protoze "je mi letos padesat, tak sem si to chtel zkusit". Ptam se, jak se mu dari, a kupodivu dostava se mi evropskeho typu odpovedi o tom jak trpi, jak ho co boli a jak uz toho ma vseho dost. Nechci ho brzdit a posilam ho dopredu, ale ze pry klidne se mnou zustane, ze uz toho ma taky az az.

Preci jen mne to ale trosku hecuje, ze se snazim rozebehnout z kopecka a drzet se chvili i po rovince. Mam vuci Markovi spatne svedomi a jsem smiren s tim, ze tentokrat me porazi. Prozatim se ale nikam nehrne, dela mi spolecnost a se mnou se nechava predbihat dalsimi a dalsimi bezci. Taky se vyjasnuje kde jsem ho predbehl. Z Pajarita sebehl jeste prede mnou, ale menil boty a ja mezitim dorazil a zase vyrazil ... to byly casy ... to jsem byl jeste ve forme ...

Posledni calderovska obcerstvovacka konecne pred nami a nas jeste predbiha podsadity chlapik, frekvence kroku jak na pulmaratonu, ani do mirneho stoupani nebrzdi ... no kde ty ses tady vzal, kde ses flakal na zacatku, ze ti to ted tak jde ... rikam si v duchu ... a samozrejme zavidim.