Deadman Peaks 2011 (4. díl)

3.etapa - 29-37km (1:00/4:21) - Svizne, ale bez pokory

Druha obcerstvovacka muze byt pohostinejsi te prvni, muze mit vetsi vyber jidla, zkusenejsi dobrovolniky,vice kravskych zvoncu, pripadne i divaky, manzelky, druzky a milenky, ale nikdy nebude mit kouzlo te prvni. Uz je proste jasne, ze tenhle zavod je doopravdy, ze je konec v nedohlednu, ze to jeste bude bolet. Stanice mezi druhou a treti etapou je povazovana za "nouzovou". Jenom voda, iontak znacky HEED (spolehlive po nem bleju), misky s precliky, buraky a lentilkami. Nic pro mne. Lide jsou samozrejme mili, takovi starici, je mi zahadou jak se sem se svojim nakladackem vydrapali. Vitaji mne jako rockovou hvezdu a hned nabizeji ze svych omezenych zasob. Bidon s kolou a dzusem uz je temer prazdny. Ptam se jestli nemaji kolu nebo sprite nebo nejakej jinej sladkej cuc ... nejsou si jisti, hledaji v chladaku, vytahuji "root beer" (coz je takova sladka limca nedefinovatelne chuti, pro Evropana proste hnus na entou) ... nevadi, beru vodu. V kapse mam jeste druhy pytlik s medvidky i dalsi solne tablety. Do dalsi stanice je to jen za osm. Loucim se a vyrazim, na hodinkach tipam 45 sekund ... tahle zastavka se povedla, bez prodleni frcim dal.

Treti etapa je po vetsinou z kopce. Zaciname zase na dvojkolejne ceste, boty uz mam opet plne pisku ... nevadi, az prijdou kameny zase se to tema dirama po stranach hezky vysype. Staci par minut a mijim dalsiho bezce. Ma krece, ale solnou tabletu odmita ... pry ma svoje, dekuje, a ze to nejak zvladne. Nu coz, snazil jsem se co jsem mohl ... a hned za zatackou dalsi. To je teda provoz ... kontoluju tempo, fakt sem nezrychlil, zda se, ze na ostatni je toho preci jen prilis. Jestli to takhle pujde dal ... zacinam si pohravat s myslenkou kam az se muzu dostat, kdyby ... byly ryby ... no vite kde. Mam za sebou ale stale jen tretinu, myslim, ze jsem se posunul nekam do prvni patnactky. Vim, ze taky zpomalim, ze mi taky dojde, ale ted mi to bezi, je mi jako nikdy, ted sem proste v laufu. 

A znovu na tenkou stezku co se stale ztraci v pisku a mezi kamenim. Samozrejme si vetsinu pamatuju z lonska, tesim se co prijde. Budem prekonavat mensi kanyon, jeste pred tim par set metru tesne po rimse a jeste pred tim muj nejoblibenejsi kus ... skokem pres drat, hlavne se nedivat pod sebe. 

Vpravo je plot z ostnateho dratu, jedina cesta je tedy vlevo :)

A takhle to vypada z druhe strany cestou zpatky.
Posledni dve fotky jsou z lonska, loni prselo, letos ani mracek.

Cestou do kanyonu uz cejtim stehenni svaly, ale neni to zadna tragedie. Nahoru vse poctive vybiham, pomalinku jako hlemyzd, ale podle definice je to stale beh, a to se pocita. Na obzoru cervene tricko, kdyz se priblizim pribudou mu dlouhe sede vlasy, zklopena ramena a tezky krok. Pripomina mi Caballa Blanca, sam si ho prekrtim proste na "Indiana". Po rovince se drzime kazdy na svem, v mirnem stoupani se rychle priblizuji. Uz to nejde tak zlehka a samozrejme jako na zacatku, ale jeste nemusim zatinat zuby ani machrovat rukama. Hledim do zeme, nechci videt jak pomalu se blizim tomuhle hrebenu. Nastesti vim, ze bude na dlouho posledni.

Stezka se lame tak rychle, ze by si cyklista odrel slapky. Sesup dolu je o nohy, klouze to a s kazdym hrokem beru sebou dalsi a dalsi kameni, neco se nevinne odkutali, neco prehopka pres nart, neco me trefi do paty ci do kotniku. Brzdit boli, tak to poustim. Jsem zpatky na hrane rimsy, jen z druhe strany mesy. Ceka mne takove podlouhle ucko, po upati Vrsku mrtveho muze, ktere propujcuji cele akci jmeno. Vidim snad na sest sedm minut pred sebe. Nikde nikdo ... trochu me to mrzi, asi sem se z posledniho predbihani dost namlsal. Nevadi, za par minut se obtocim kolem skaly a uvidim na mile daleko ... zkouknu konkurenci a vyhlednu si dalsi obet ... zacinam propadat velikasstvi, tu tam je pokora s kterou jsem za tmy vybihal. Ohlednu se, Indian uz ztraci pres tri minuty, za nim nikdo. Do ted mne ani nenapadlo, ze by taky nekdo mohl prijit ze zadu. Z uboci Mrtvolcovych vrsku je videt nekonecna plan poseta salvejovymi keri. Vetsina uschla, dusledek desetileteho suchoparu. Jako neposedny hadek se kamsi za obzor klikati prasna cesta ... tudy za pul hodiny pobezim ... a kdesi uprostred niceho se leskne hromadka stribrnych sklicek. Zatim jedno od druheho k nerozeznani, az pozdeji daji se rozlisit jednotlive automobily se skly odrazejicimi slunecni paprsky. Oaza a nebo fata morgana ? Nejradsi vych se vrhl z utesu rovnou dolu, primou carou k vychlazene kole, kostkam ledu do satku za krk, vlidnemu slovu a privetivemu poplacani po ramenou. Zkouska vule, tolik typicka pro Deadmana, nuti otocit se k poustnimu raji zady a poctive nasledovat stezku opet se zhorsujicim se povrchem na druhou stranu, kamsi mezi skaly, a doufat, ze se jednou preci jen milosrdne stoci a zavede mne za cim touzim. Jeste nekolikrat se vyloupnu na hrane utesu, abych byl opet pokousen vyhledem na oazu a v zapeti hned sveden zpet ke skalam, nez mne konecne ostra leva definitivne obraci z kopce dolu. Jiz jsem si zvykl, ze kam oko pohledne neni videt zadneho jineho bezce, prede mnou ani za mnou. Jsem na tuhle poust sam. V jedne ze serpentyn se z poza horizontu vyloupne postava s fotakem. Je to ten samy jako v prvni etape. Mam ho jen pro sebe, pridam do kroku, otru z brady sliny, vyloudim falesny usmev ... spoust cvaka a cvaka. Odpoved vlastne ani slyset nechci, i presto se ptam jestli je prede mnou velka dira. Pokyve hlavou ze strany na stranu, mozna vazi slova, "Jo, docela jo." ... no, mohl na me rovnou hodit deku. 

Blizim se k fotakovi.

Z tohoto snimku by se mohlo zdat, ze jsem tlusty.
Ale pratele, nenechte se mylit, pro ucely sebehu jsem jen operativne
 presunul podkozni tuk ze zad a stehen do oblasti brisni.
 Vytvoril jsem tak funkcni aerodynamicky stit.

Radim neutral, odevzdavam se opet gravitaci ... v duchu si to snazim srovnat, tajne jsem doufal, ze preci jen treba v nejake zatacce je nekdo schovany, kdo se zahy vynori ,a ja budu mit zase nejaky cil. Ztratu odhaduji na sest sedm minut. To je skoro kilometr ... pokud ten "nekdo" vylozene neodpadne je to aspon pul hodiny nez se dostanu "na dostrel". Z tenke stezky vyplouvam na prasnou cestu, z poza skaly vynoruje se vytouzena oaza. A opet kravske zvonce, potlesk a privetive tvare. Ze setrvacnosti hlasim cislo, ale je to zbytecne. Uz vice jak dvacet minut sleduji muj posun skrze Mrtvolcovy vrsky dalekohledem. Oslovuji mne krestnim jmenem jako stareho znameho, vitaji mne jako ztraceneho syna.

Cervena tecka jsem ja. Homole na obzoru je Cabezon Peak,
pod nim lze najit shluk automobilu - obcerstvovaci stanice cislo tri.

V dalce Vrsky mrtveho muze. Trat vede po te kamenite rimse,
ktera se  zhruba v pulce kopce svazuje smerem doleva.
 Pohled kousek od obratky, tedy smerem k cili. 

4.etapa - 37-43km (0:46/5:10) - O ostnatem dratu, kravach a kaktusech

Do treti stanice dobiham v poklidu. Zacinam taktizovat. Neni kam se hnat, tem za sebou utikam (nebo jsem o tom alespon presvedcen), ti prede mnou doslova v nedohlednu. Kapitan stanice mne vita a predstavuje skoro celou osadku. nekdo se hned chopi lahvi a pta se cim je ma doplnit. Kurna, to nemam rozmysleny ... co mam rict? Ptam se na kolu. Maji, ale jeste neotevrenou. Asi bude bublat ... risknu to, posledni etapa je nejkratsi. Piju trochu vody, jeste kolu do kelimku, beru celej banan ... nekdo hlasi, ze vedouci muz zavodu akorat probehl obratkou. To znamena naskok kolem 45 minut a nejakych sest kilometru. Zni to jako hodne, ale je to mnohem mene nez bych cekal. Ptam se jak jsou na tom ostatni. Strasne ochotna a hodna pani listuje v nejakych lejstrech, ale ma v tom hokej. Ten co vede ma naskok asi 25 minut, pak snad nejaka skupinka, je to tam naslapany ... trochu se zakoktava, uplne mi to nedava smysl. Vyrozumim, ze sedm az deset minut prede mnou je nejaka dalsi skupinka. To sem cekal, to nezni spatne. Bezi-li skupinka takhle pozde pohromade, znamena to, ze nekdo jde vyrazne nad svoje moznosti.  Pravdepodobnost, ze by se v tomhle malem zavode seslo nekolik lidi co ma presne stejnou vykonost je rovna nule. Takze, kdyz budu trpelivy, toho "nekdo" si hezky posbiram. Dekuji, mavam a vydavam se dal. Aspon mam ted prehled. Nebude to zadna labuz, ale staci jen vyckat. Predator jsem tady ja. 

Zase tipam hodinky. Zastavka za 1:45 ... to ten banan ... beru to ale jako dobrou investici. Zbyva neco pres sest kilometru do obratky. Prasna dvojkolejka s mirnym stoupanim pristi tri kilometry. Slunce zhne jak o zivot ... no neber to!

Zacinam se instinktivne ohlizet. Prvni musi byt cervene tricko s Indianem uvnitr. Ale stale nikdo na dohled. Po deseti minutach dobiham k necekane prekazce. Drevena brana polezla ostanatym dratem. Cesta samozrejme vede skrz ... zadnou diru vsak nevidim. Zkousim branu otevrit, nejak to je uchycene na ocku z ostnateho dratu. Jen je to moc napevno. Nezda se mi to, jsem preci velkej silnej chlapak a nejde mi to uvolnit. Co by delala takova Katrin Metzger ? ... urcite je v tom jiny figl. Snazim se prolezt skvirou mezi dvema ostnatymi draty ... v lepsim pripade si roztrhnu trenyrky, v horsim i to co je schovane uvnitr ... pani D. by me nepochvalila ... tudy cesta nevede. Znovu zkousim uvolnit smycku co je natazena pres kul ... pomalu se to hybe ... pak vse najednou bleskurychle povoli ... bolest jako svina ... byl tam schovany jeste jeden osten ... bohuzel jsem jej prehledl. V prave dlani mam ted dvoucentimetrovou diru. Hmm ... trochu v soku konecne prekonavam tuhle prekazku, branu opet upevnim do puvodni polohy ... zase se rozbiham a snazim se vzpomenout, kdy jsem mel posledni tetanovku. Za chvili je flaska od krve ... tak to bychom meli.

Konecne sbiham zase na jednokolejnou stezku a uz si to proti mne sneruje vedouci muz zavodu. Zpoceny, zadychany, ale smrtelne vazne koncentrovany. Nepoznavam jej, az pozdeji podle jmena je mi jasne o koho jde. Zdravim, komplimentuji a preju hodne stesti ... frci, radost pohledet. Povrch se zase zhorsuje, kameny, kameny a zase kameny. Ostry sebeh do udoli, po prave strane plechovy vetrnik jak z nejakeho westernu. Taky registruji kravy nekde v pozadi. Celej Deadman je sice na "zivych" pastvinach, opravdicky dobytek potkavame ale az tady. Vlastne jsou to prvni znamky nejakeho zivota, do ted jsem nevidel ani jesterku. Dokonce i vegetace houstne. Pribyvaji velke kaktusy po pas a male opuncie misty prepadavajici z travy primo do stezky. Obcas registruji ukopnute ostnate placky, tezko rici jestli to byl nejaky bezec prede mnou ci jen nejaka krava.

Z dumani o blbostech mne vytrhne cerny flek co se zacne rysovat na stezce prede mnou. No to mne pose*! ... Velka cerna krava s rohama stoji presne na moji pesince !!! ... cumi na mne a ocasem si placa po zadech. Vidim strasne tlusty bricho, no musi to byt krava, asi tehotna ... nebojim se, jsem ve strehu, ale radsi ji obehnu obloukem. Nezpusti ze mne oci. Kdyz ji mijim stranou asi o deset metru, otaci hlavou ... pak mi probleskne hlavou, ze by krava mela mit vemeno ... ale tahle nema ... Ty vole! ... To neni krava! ... a ja debil mam na sobe cerveny tricko!!! ... absolutni panika ... tepovka leti nahoru, ze ani na behej.com pro tohle pasmo nemaji zadny nazev. Radsi se neohlizim, snazim se zmizet za obzor. Pronasledovan ale nejsem, vracim tempo k normalu ... jen ten adrenalin, to bych si pro priste rad odpustil. 

Prezvykavcu potkam jeste nekolik. Jedno je stopro mlady bycek, ale poleka se a da se na uprk. Dalsi je prava krava s dvema telatky. Nejdriv zvedave pokukuji, dodatecne se leknou a zabehnou se schovat za mamu-kravu. Stejne jim to neda a roztomile vykukuji z poza jejiho tlusteho zadku a vali svoje obrovsky oci. Krava samozrejme nonstop zvyka a ani se nehne.

Kdyz prekonavam suchy brod vyriti se na mne druhy bezec. Nepoznavam, ale tusim. A ani ne po minute frci vlacek David Coblentz-Jacob Waltz. Oba kluci od nas. David je  zkuseny harcovnik, ctyrnasobny Hardrocker. Cekal jsem ze bude hodne vepredu. Jacob Waltz zacal s ultra teprve loni, ale ma talent a rychlost. Presto ziram, ze i po obratce se drzi na Davidovych zadech. Zdravime se a vzajemne povzbuzujem. Tak to bychom meli ctyri ... a ani to nestacim dopocitat a uz se riti z kopce proti mne dalsi postava ... mava a hulaka, oslovuje mne jmenem. Netusim, ktera bije ... ten nekdo je nadsen, ze mne vidi, a jak bezim skvele a ze uz mam jen necele dva kilaky do obratky. Az z blizka rozpoznam Billa Geista, dalsi od nas z Los Alamos a taktez reditel Jemezu, muj profesionalni kolega a dvojnasobny Hardrocker. Necekal jsem, ze bych ho mohl dnes udolat, ale ze se drzi jen par minut za Davidem je pro mne prekvapeni. Uz je jasne, ze jsem z Los Alamos zase nejpomalejsi, ztracim na ne pres 40 minut ... ale i tak to je mnohem lepsi nez bych kdy cekal. No nic ... bezim dal, uz abych byl na ceste zpatky. Uplyne jen par minut a riti se dalsi osoba ... snad mne ale sali zrak ... to je preci Tony Krupicka !!! ... no tak to je frajer, ze se trmaci az sem k nam do pouste ... jen se divim ze nebezi prvni. Hned je mi to samozrejme cely divny a podezrivam se z halucinaci. Par vterin a je jasne, ze oci mne tak docela nesali ... bezi proti mne totiz velmi dokonala kopie Tonyho K ... jen se jmenuje Matthew Hintzman a misto z Colorada je z Arizony. No posudte sami :)

Matthew Hintzman (aka Tony K #2)

Tony Krupicka (nebo Matthew Hintzman ???)

Tak mam napocitano sest. Leader v cudu, ale pak je to fakt naslapany. Tohle mne bavi, schvalne kdo bude dal. Prekonavam dalsi mensi hreben, ale cestou dolu mne zacne strasne pichat v bote na pravem palci ... sakra ... asi kaktus, urcite z toho obihani bylozravce. Neni mi jasny jak se ty trny dostaly kam se dostali ... mam vyztuzenou spicku, ale neda se nic delat, stavim a zouvam. Jsou tam. Tri. Nastesti dost velky na to, ze se daji vytahnout rucne i po maratonu, do obratky zbyva totiz uz jen necely kilometer. Stale nikdo proti, mam radost, ta prvni sestka je daleko, ale zda se, ze kdo pujde za nima uz bude pro mne na dostrel. 

Posledni useky jsou seredne krasne. Nikde nic neroste, totalni mesicni krajina. Stezka se vlni kolem balvanu a skal prapodivnych tvaru, zacina zase mirit prudce do kopce. Fakt strmy, dost to prokluzuje. Snad teprve potreti od startu prechazim do kroku, byl by to vask az moc drahy vybeh. Zacinam se setrit, ceka mne ted velka stihaci jizda. Pomalu se skrabu nahoru, za horizontem se objevuji vrsky dratu vysokeho napeti. Tam nekde je obratka. Lezu dal nahoru, a proti mne stale nikdo. Konecne se to lame, par set metru prede mnou parkoviste s auty. Jako predsunuta hlidka stoji nekde na pul ceste kulaty chlapek. Tleska, haleka a rinci zvoncem ... a teprve ted mi dochazi, proc stale nikoho nepotkavam ... neni koho .... az se mi z toho podlamuji kolena ... na sedme pozici jsem totiz ja.