Deadman Peaks 2011 (naposledy)

7.etapa - 57-71km (2:01/9:37) - kdyz kolecka odpadavaji

Predposledni stanice by mela byt velkou psychickou vzpruhou. Jsem na kopci, dalsi kilaky jsou vyskove plus minus na stejno, a posledni etapu – tu patnactku - uz dosprintuju. Je to obrovska uleva se konecne zastavit. Aspon na pristich 5-10 vterin. Hned pak mi to zase zacina srotovat ... at uz vypadnu, co by kdyby ... ohlizim se pres rameno. Nikde ale nikdo, a tak se cela grupa starecku zase stara jenom o me. Loni to byla nouzova stanice s kanistrem zasmradle vody bez obsluhy. Letos asi sest lidi, vody hafo, talirky s precliky, chipsiky, nejaky buraky, lentilky ... nic pro mne. Zase se ptam na nejakou kolu ... ale vim, ze kdyz jsem bezel na druhou stranu nic nemeli ... ted asi taky ne ... ale preci, jeden dedecek vyndava ze svyho osobniho mrazacku plechovku 7-up. Je posledni co ma. Vterinu vaham, je mi to fakt blby, ale nakonec beru. Paradne vychlazena, nic lepsiho neznam. Stareckum sviti ocicka, jsou radi, ze pomohli, ja jsem rad ze tam byli ... a hlavne za ten 7-up. Loucim se a valim dal ... na hodinkach tipu neco pres minutu ... neni to tak hrozny, treba se konecne vzpamatuju ...

Druha, nebo chcete-li sedma, etapa je technicky nejnarocnejsi. Nahoru dolu, kameny, skaly ... ani chvilka klidu. V tuhle chvili mi to ale sedi. Fyzicky ne, to fakt ne, ale psychicky jo. A to si rikam, ze je taky dulezity. Kopce jsou moc prudke a nema cenu se nutit je bezet. Dolu zase nemam silu jit pesky, tedy klusu. Jsem spokojeny …

Snazim se zabit cas, nekontrolovat hodinky a myslim na hlouposti. Predstavuju si co rekne pani D., az se dozvi ze jsem sedmy, tesim se, ze napisu do blogu, ze se pochlubim Veronice, a ze treba I v ramci Los Alamosske ultra party ziskam nejaky respekt navic. Vubec se nerozpakuju se svym myslenkovym velikasstvim, zavod je vice mene u konce, jen je treba zavrit oci a vydrzet ty posledni ctyri hodiny. A taky je to uz podruhe co jsem lepsi nez nejrychlejsi holka … po Pajaritu ani ted nejsem “chicked” … treba z toho bude uz nekonecna serie …

… jenze pak se ozve funeni a dusot … dvacet metru za mnou sklopena hlava, narazena mezi ramenama, rozpumpovany ruce  … odhodlani co by se dalo do kamene tesat … Kathrine Metzger. Absolutne netusim kde se tu vzala, ohlizel jsem se vzdy z utesu abych videl aspon nekolik minut dozadu, straduju si to docela solidnim tempem, moc toho nenabeham, ale to prece ted uz nikdo jinej taky ne … nebo jo ? … Kathrine profrci kolem mne vymenime si komplimenty, povzbuzeni, ale nedokazu se ji udrzet ani na deset vterin. Snazim se zase rozebehnout, i tak jsem ale vyrazne pomalejsi … zavidim ji tu zarputilost, nadavam si co jsem za nafoukaneho hlupaka, za to svoje rouhani, propadam depresi a zachvatu sebelitosti. Pripada mi nespravedlive, ze to nekomu porad jeste bezi, kdyz ja uz mam obe nohy rozbite, v kolenou neni sila, kotniky mam tak nanejvejs na vzajemne okopavani, prsty u nohou uz necitim … a zaludek se zacina vzpouzet. Od obratky mam hlavu v pejru a zapominam spravne jist … nevim jestli jsem neco vzal naposledy pred hodinou nebo pred ctvrt, a tak mam po dlouhych kalorickych vypadcich navaly uvedomele zravosti, az se mi zveda kufr. 7-up uz je davno v tahu a Kathrine Metzger zaplouva za obzor. Snazim se mermomoci oddalit ten okamzik kdy uz ji za dalsi zatackou neuvidim, kdy mi definitivne plachne. Nejdrive si myslim, ze poctive bojuju, ale jen po par minutach odmitam snaset dalsi a dalsi rany do stale bolavejsich stehen a prechazim zase do kroku. Jsem fakt tak zrizeny nebo jen neumim jit pres bolest jako ostatni ? Co kdyz se ze zadu zase nekdo vynori ? Nalhavam si, ze teprve pak do toho fakt dam vse, ze o osme misto se uz vazne prat budu, ze je jasne ze na Kathrine bych nemel, ze je moudre, ze setrim sily na zaver … hlavne to doklepat do posledni stanice …

… tesim se, ze si odpocinu, budu tam mit dropbag, v nem kolu, dzus, susenky, novy boty, ponozky … to bude ono, na to se tesim, prezuju se! Spuntovky jsou skvele, ale moc nepruzi, dam si Cascadie jako Scott Jurek, to pobezi uz samo … a ty novy ponozky, to bude labuz!

Trat Deadmana je vsak proradna, a nikdy nepomuze. Kdyz uz si clovek mysli, ze se vyskrabal na posledni vrchol, prijde dalsi. Kdyz si mysli, ze dobehl na konec kamenneho pole, jen po par metrech pisku zacne dalsi. A kdyz si myslite, ze konec etapy je uz na dohled, mate sice pravdu, ale bude to trvat jeste pres pul hodiny, mozna i dyl, a ty stany v dalce se ne a ne priblizit. Posledni stanice je opet videt snad na tri mile daleko. Vzdy chvilkami zmizi jak se stezka obtaci kolem skal ci sveze do udoli, a vy vzdy kdyz se zase vysplhate na nejaky bod s dobrym rozhledem doufate, ze konec etapu se bude zdat na dosah … a je to rana za ranou stale a stale videt ty stejne tecky, ktere se vubec nepriblizuji i presto, ze bolest v nohou narusta, hrdlo vysycha a cas na hodinkach plyne po desitkach minut. Strasne zoufale se snazim zamestnat nejak mysl, staci kdyz budu hejbat nohama, na rychlosti uz vubec nezalezi, a prece se tam musim dostat. Kdyz nekdo prijde ze zadu, klidne ho necham, uz jde jen o preziti.

Konecne sbiham z posledniho kopce, tezko uz se kontroluje doslap, pruzeni nikde, hlavne se neprerazit, jsem nepouzitelnej na nejakej kontrolovanej pad, skoncil bych drzkou v kaktusech. Nastesti zvladam i ty posledni zaludnosti a vbiham do stepi, posledni mile mirne se vlnici stezkou. Asi bych mel tady konecne protahnout krok, ale kaslu na to, sunu se pomalinku mozna 9-10 min/km … technicky je to opet beh. A zase stanice na dohled, pred ni chlapek s dalekohledem, pozoruji mne, netroufam si prejit do kroku, to uz to nejak dopajdam … jen kdyby to nebylo tak nekonecne …

… a pak zvonce, a potlesk … a pohled pres rameno … zatim dobry, mam to vsechno pro sebe.

8.etapa - 71-86km (2:17/11:55) – konecne se vzpamatovavam … aha, tak ne, mozna jindy

Vitaji mne nadsene tvare, hned podavaji dropbag, prisouvaji kresilko, podavaji kelimek s pivem, nabizeji doplneni lahvi. Vzmuzu se tak akorat na zvednuti ruky, jako ze zdravim, i kdyz to nejspis vypada jak kynuti nejakeho papalase z tribuny davu. Nez se sesunu do kresla, jeste zkouknu obzor za stanici. Kathrine nikde. To je minimalne deset minut, nevypadala na zrhouceni, navic v druhe pulce si polepsila uz asi o pet mist, to musi byt vzpruha … ja se budu uz jen propadat.

Pivo pry uz na mne ceka … pamatuju si, ze mi to slibovali kdyz jsem tu probihal rano, nevenoval jsem tomu pozornost … bylo to pry cilene na mne … evidentne mne predchazi zajimava reputace. To v kelimku je ale nejake tmave, je to nejaky cerny ovesny “stout”. To zrovna nemusim, zaludek je uz ale na vode, zkusime a uvidime. Kopnu to do sebe a zacinam otvirat dropbag. Tesim se na ty ponozky. Nejsem schopen komplexnejsim myslenek, natoz multitaskingu. Kdyz se mne ptaji jak mi mohou jeste pomoci, nebo co potrebuji … odpovidam jednoduse …”jeste nevim” …

Minuta v kresle dela divy … cerne pivo v zaludku bohuzel taky. Zacinam cile konverzovat, pamatuji si mne z lonska, tady jsem to tehdy zalomil a pripsal si sve (zatim) jedine DNF. Pamatuji si jak jsem do sebe po “dobehu” zalomil lahev piva … proto uz byli letos nachystany. Tohle mi ale nesedlo. Tusim co prijde, nechci je urazit, varuji, ze je mozny ze budu muset vsechno vyklopit. Tahle obsluha ale rozumi ultra, jen jestli bych pry mohl o kousek dal, at to nemaji hned tady u stanice. Ujistuju, ze to mam pod kontrolou, jeste se prezuju, zavazu tkanicky … par lidi si asi stejne myslelo, ze si delam legraci. Poodejdu o deset kroku, staci se jen predklonit, at si nepocakam boty, zvlast kdyz jsem se ted prezul. V bliti jsem uz profik, k mym ultra to proste patri. Otazka neni “zda”, ale “kdy” a “kolikrat”. Kdyz se mi to stalo poprve, totalne jsem panikaril. Myslel jsem, ze je po zavode. Brisni krece byly tak silne, ze jsem se musel hodne snazit abych se z toho taky nepo**al. Pak obligatni pot na cele, minutu zimnice … nez se telo doslova oklepe … jeste par metru pesky, a da se zase bezet.

Tady jsem bezet nikam nemusel. Prohlidl jsem si co ze mne vyslo, solna tableta nikde, aspon ze tak, byla posledni. Vratil jsem se do kresilka, jeste je nutno se nachystat na posledni etapu. S resetovanym zaludkem dostavam zase hlad a zizen. Pivo ale maji jen to svoje cerny … to me teda nelaka. Neda se nic delat, zalovim v dropbagu, a k vseobecnemu veseli vyndavam svuj vlastni BlueMoon. Exuju prvni pulku, zbytek si musim setrit … jeste tady nejsem hotovej. Zbyva poslednich 15 kilometru. Odhaduji svoje tempo na 6km/hod. Takze to vychazi na 3 a ¼ hodiny do cile. Chapete ? Preci dvanact deleno sesti jsou tri a ty tri kilometry do patnacti jsou ctvrtka ze sesti. Jeste nekolikrat si to prepocitavam. Vim, ze ke konci mam zatemneny mozek a nejjednodussi matematicke operace prestavam zvladat, proto ta kontrola. Dava to smysl, v opacnem smeru jsem tu byl hodne pres dve hodiny (bohuzel mi v techto chvilich nefunguje moc dobre ani pamet, az pozdeji zjistim ze mi prvni etapa trvala hodinu ctyricet i kdyz vetsina byla po tme), ted jsem na tom blede, urcite to bude pres tri. Na to mi dve flasky nestaci. A urcite zajde slunce a bude kosa. Musim si vzit camelbag. Nacpu ho skoro k prasknuti. Banan, tricko, kola navic, dzus, tri susenky, baterku, do rukou dva cyklisticke bidony. Jeden s ionty (ten co sem prve nemohl najit se najednou vykutalel z tasky sam), druhy plnim kolou s dzusem. Dopijim pivo, cas se zvedat. S obsluhou se loucime jako nejlepsi pratele. Snad si mne za rok zase poznaji.

Tipu hodinky, zastavka 13 a pul minuty (!) … no to je drsny, … ale ani presto nikdo dalsi nedorazil, a v dalsich aspon peti minutach nedorazi. Psychicky jsem na koni, zaludek zacina od nuly, zasob na cestu tak akorat, nove boty, ponozky … jeste se tak oholit, aby me to na krku nestipalo … uz se jen rozebehnout …

… staci ale jen par kroku v mirnem poklusu a nadeje jdou zpatky k ledu. Ten camelbag strasne tahne, nic moc v nem neni, ale mirne pohupovani mi pripomina jak moc mne zada boli. Instinktivne se snazim kompenzovat tu frekvenci, aby mi to na ramenou prilis nerezonovalo, o to vice ale jsem cely v kreci, doslap jde do haje, kroutim se jak paragraf … no to jsem si zas neco vymyslel. Obecne camelbagy nemam rad a povazuji je za urcitych okolnosti jen za nutne zlo. Kdyz je ale potreba, dam s nim bez problem i celou padesatku, jako na jare na Zane Grey. Jenze tam jsem to nesl od zacatku. Pridat si batoh na zada po sedmdesati kilometrech je trochu jiny kafe … nebo teda spis pekna blbost … jak jsem se mohl prave presvedcit. Bohuzel mnohem horsi se ukazala chyba vymenit boty. Udelal jsem to uz snad po osme a krome jedineho vzacneho pripadu jsem toho vzdy velmi litoval. Cascadie maji mnohem sirsi spicku nez uzounke CrossLity, coz vede k “predistribuovani” volneho prostoru mezi vsemi prsty u nohou … nekolik puchyru, o kterych jsem vsak do ted nemel tuseni, se najednou dostalo mezi briska prstu a vlozku boty a zacly bolet jako svina. A navic jsem si zacal pravidelne okopavat kotniky. I pata je u Cascadii o troche sirsi a ja uz na takovyhle boty nejsem zvykly. Driv jsem behal pomerne rozcapene, s nohama od sebe tak abych si nebrousil paty o sebe, na uzkych stezkach jsou pak velkou vyhodou uzke boty typu CrossLite od La Sportivy, a svuj krok jsem tomu samozrejme uzpusobil a vyrazne zefektivnil. Navrat do sirokych korabu od Brookse byla bohuzel velka a bolestiva chyba. Od posledni stanice jsem uz byl ale minuty daleko a proste jsem si myslel ze to vsechno prekousnu, jak si asi ale neni tezke predstavit, vse se jen zhorsovalo.

Bolesti zad, rovnovahu narusujici camel bag, okopavane kotniky a stale zhavejsi puchyre definitivne vzali veskerou chut do behani. Mohl jsem jit, a obcerstven a odpocat jsem se snazil aspon do toho trochu slapat … beh ale neprichazel v uvahu. Cas od casu jsem to znovu a znovu zkousel, zdalo se ale ze tempo je jen o vlasek rychlejsi nez moje chuze, a za tu namahu a utrpeni to uz nestalo. Po dvou kilomtrech me cekal nejbrutalnejsi vystup zpatky z udoli na jednu z mes. Stejne misto kde jsem to rano v technickem sebehu rozbalil a poprve zacal predbihat. Ted jsem se plouzil do kopce, ze se mi motala hlava, a delalo temno pred ocima. Nejtezsi zkouska vule, kdy ke splhani clovek musi pouzivat i ruce. Mesa se pak pozvolna svazuje zpatky do stepi. Cesta je piscita, jako po tlustem koberci. Kdyz mne stale nikdo a nikdo nepredbihal, zacal jsem opet propadat svym zavodnim ambicim a paranoie, div jsem si krk nevykloubil. Pufal a funel jsem si a snazil se soustredit na vyrazne skalni utvary, ci podivne stromy a snazil se vzpomenout jestli jsem je rano videl, nebo jsme tu bezeli jeste po tme. Spolu s faborky se zacaly objevovat reflexni znacky … mozna jsou ale daleko od cile schvalne pro ty kteri pobezi po tme dve ci tri hodiny … nebo ze by to uz byl kus z rana ? … pozna jsem za pul hodiny “doma”? … Na hodinkach neco tesne pres jedenact a pul hodiny … limit na Western States davno v tahu … ani pod tech dvanact se nemuzu preci vejit … skoda ze to takhle dopadlo … ale to osmy misto … to fakt neni spatny … snazim se zabranit zklamani z vlastniho vykonu. Vzpomnel jsem si na Louise Tellese. Aspon, ze toho Ludu jsem dneska dal … to se preci taky pocita.  … a pak kdyz uz se ohlednu asi po ste, kdyz uz ze setrvacnosti prestavam verit ze by se za mnou preci jen nekdo mohl objevit se v zablescich zapadajiciho slunce mihne modra postava … sakra, uz je to zase tady … kolik jich bude tentokrat … kdyby jen dva, to jeste zkousnu, co kdyz to bude celej vlacek ??? … nejdriv toho modryho nepoznavam … kdyz se ale priblizi na par desitek metro, je jasny ze to je Luda Telles. Div se vzteky nezakuckam, ze sem zrovna na nej musel myslet, no dobre mi tak … nekdo nahore se mi zase snazi pripomenout, ze ultra je o pokore … a evidentne te se mi poslednich par hodin prilis nedostava. Ludu mam rad, a mozna jsem radsi ze mne predebehne on, nez nekdo jiny … i kdyz radsi bych to byl ja kdo bude v cili driv … tak trochu schiza … ale uznale kyvam, kdyz mne dobiha. Zpomali abych mohl drzet krok. Nebezi nijak rychle, ale neprechazi do kroku a ono se to nascita. Zvlast v tyhle etape se da sunout pomalicku kupredu, jen mit jeste sily ci nevymekknout jako ja. Pry od obratky nikoho nevidel, netusi jak jsem daleko, tajne doufa ze by mohl dat pod dvanact. Vymenime si par komplimentu a jdem zase na “to”. Luda se ale postupne odpoutava, I kdyz se pres bolave puchyre a kotniky zase snazim bezet. Poznavam kde jsme, tady jsem rano cural, na hodinkach bylo snad 22 minut, a nebo 16 ? … uz to musi byt blizko. Dopijim posledni kolu, ale bidon s ionty je netknuty. Jeste jesdnou budu muset pit, solne pilule dosly, krece nemam, ale pro jistotu jeste jednou ionty … je to moje oblibene limetkove GU, staci ale polknout dva tri loky a je jasne, ze budu zase stavet … lepsi hned, at uz to mam za sebou. Tri kroky stranou, rozkrocit, ani si nemusim strkat prst do krku. Ven jde prevazne kola, aspon to nepali v krku. Krece v brise mi nahrnou slzy do oci, furt lepsi nez si ted hnout se zadama. Tak to bychom meli … aspon bude o cem vypravet.

Zpatky na stezku, po minute potkavam nekoho v protismeru, pry necel dve mile. Za zatackou sbiham na polni cestu, tady to rano bylo fakt 14 minut. Snazim se zase klusat. Luda prede mnou ma snad jen dve minuty naskok. Pohravam si s myslenkou zkusit ho dohnat. Po deseti vterinach to ale vzdavam, budu se snazit, mam sanci pod dvanact hodin, ale na Ludu uz nemam. A zase … cil na dohled, jen se ne a ne priblizit. Slunce mam ted v zadech, zacina zapadat. Opet se ohlizim, jestli nekdo preci jen … no kdyby byl jeden, tak nic, ale kdyby dva … aspon o tu desitku se prece musim poprat … rikam si ja, papirovy hrdina.

Pak posledni louka. Za ni je cil, jen ta cesta pitoma se krouti porad na stranu a zase zpatky, vzdusnou carou uz bych v cili klopil lahvace. Jeste jednou stranou … vidim Ludu vbihat do cile, za chvilku ke mne zacinaji dolehat klasicke zvonce. Bezim bez prestavky uz posledni ctyri minuty, ted je to fakt boj … o cas uz nejde, vim ze to stihnu, ale zase nechci aby nekdo videl ze par set metru pred cilem jdu pesky. Naposledy se ohlizim, nikde nikdo … posledni metry … uz bude konec … pak ta pomyslna paska … Jim Breyfogle gratuluje, dostavam hrnek s lebkou … placam si s Louisem … kluci z Los Alamos uz sedi zabaleni v dekach, bundach a kulichach ve svych kresilkach … zdravi a gratuluji. Je konec, mam to za sebou. Emocne jsem prazdny.

Epilog

Jen o minutu a par vterin dobiha desaty bezec. Je mi zahadou kde se tam tak najednou vzal. Stacilo malo a mel me taky. Jeste ze tak. Ohlizeni nefunguje. Kdyz nekdo dorazi ze zadu, stejne proste profrci at o nem dopredu vim, nebo ne. Zavod se rozhoduje jinde.

V cili jsem mluvil s Davidem Coblentzem. Je mu 49, dobehl druhy. Bezel vsechno krome toho silenyho stoupaku za posledni obcerstvovackou.

Po par minutach po dokonceni mnou zmita zimnice. Dobrovolnice v duchodovem veku mne bali do trech dek. Nejsem schopen jist a skoro ani pit. Jen rajskou polevku a pivo. Musim skoro dve hodiny cekat nez dorazi dropbagy z posledni kontroly, to dobou jsem uz schopen vstat a dojit do auta.

Z prvni pulky Deadmana mam velkou radost. Myslim, ze to byl zatim muj nejlepsi vykon, hlavne takticky. Z druhe pulky je mi smutno. Nechal jsem se unest hloupym taktizovanim, propadl defetismu, zapomnel na radost z behu a psychicky se rozlozil. Kdyz jsem se zacal konecne davat zase dohromady, nakupil jsem chybu za chybou a definitivne si zavod zazdil. Posledni etapy jsou vzdycky tezke, ale nalozit si na zada krosnu se zasobami jako pri vyprave na severni pol zivot opravdu neulehci. Boty, na ktere jsem si uz odvyknul, take ne.