7.díl - "Posunuté kopce"

Jenze krpal o kterem jsem si myslel ze by tam mel byt nikde. Cesta se za zatackou narovnala a hned zase dolu, a pak se kroutila jako had na pomezi lesika a luk. Snazim se vzdy rozebehnout po rovince nebo kdyz to jde trosku z kopce, ale moc to nejde. Krece jsou cim dal silnejsi, a zacinaji me chytat zada. Odpocitavam na stopkach, minutu jdu a dve minuty bezim. Nekdy se to neda vydrzet a zastavim o deset sekund drive. Ostatni se stale sunou podel mne. Snim s otevrenyma ocima o pristi obcerstvovaci stanici, ta bude na tricatem a pak navic o kilometr dal bude moje zena, ma minimalne dve lahve iontaku a jestli ma sebou jeste batuzek, urcite se tam najde neco dalsiho, prece jsem si tam schoval krabicku dzusu. Jenom se tam musim nejak doplazit.
Zase vybiham, ale cas po ktery vydrzim bezet se neustale zkracuje. Krece pod koleny jsou straslive, nevim jestli to se mnou sekne, nebo budu moci jit dal. Rychlost klesla nekam k deseti minutam na kilometr, o vysledku uz nepremyslim, jenom se dostat k moji zene, pak se uvidi ... jestli bude jeste co videt. Jdu vzdy tak dlouho dokud to nejhorsi nepomine, pak zkusim trochu cupitat, ale jde to treba jen pul minuty, nekdy o trochu dele.
Dostavame se zpatky do Fuessenu, cesta stale stejna, vlni se doleva, doprava, trosku nahoru trosku dolu. Kde je ale ten kopec? Kilometry vubec neubyvaji, lidi kteri mne predbihaji nevnimam. Po 29 km ze sebe zdimu posledni sily, motivuju se ze cim drive dorazim k obcerstveni, tim drive mozna polevi moje utrpeni, v kazdem druhem kroku mi prochazeji lytky krece, a ty bestie pod koleny se stale drzi.
Najednou se tu objevila cedulka s tricitkou a hned za rohem je obcerstvovacka. Pokusim se zase o beh, ale par metru pred stanky se mi stejne zaseknou nohy. Uz to fakt nejde. Na stopkach mam 2:59. Piju tri iontaky, zaleju to vodou, dva banany jeste iontak a pak si vezmu na cestu dva kelimky coly, ktera se naleva az od 30km. ... asi za odmenu pro prezivsi. Cesta nas vyvadi na ulici mezi domy, smerujem k centru Fuessenu. Jdu pesky, zvejkam svoje banany, a zapijim to kolou. Ostatni se chovaji podobne, ale brzy se zase rozbihaji. Jen jeden nebo dva nestastnici jsou na tom stejne. Jdu asi trista metru, poznavam uz tuhle ulici, po chvilce se to zahne na parkoviste a pak bude vybeh do toho dabelskeho prusmyku smerem na Bad Faulenbach. Snazim se jit co nejrychlejsim krokem, ale to tempo je stezi 5km/h. Vim ze do toho krpalu zase pujdu pesky, paradoxne si tak budu moci odpocinout, zase se rozbiham, jde to ztezka, krece nepovoluji, a navic nemohu dychat, zada mam jakoby zablokovana, s kazdym nadechem mi projizdi berci nekolik kudel, ale jeste par kroku, uz jsou tu opet divaci, tleskaji a fandi, tentokrat kazdemu. Uz jsem v kopci a plazim se nahoru. Tak ze by tohle byla konecne ta slavna hora ? ... asi ano, uz jsem po tricitce, tady bych mel byt na vrcholu, tak jeste tohle, pak na me ceka zena, pak uz jenom z kopce ... jeste se drzim.
Vyskrabu se do prusmyku, prevyseni asi 30metru, ale strme skoro jako schody. Pak to jde trosku dolu, rozbiham se, ale nejde to, zase male stoupani, par kroku pesky a pak uz vidim D. dvestemetru pred sebou, ceka na mne za 31km, hned u naseho penzionu. Rozbiham se, nechci aby mne videla, ze jdu, ale nohy i zada se spojily dohromady, plice mam sevrene jako v korzetu, vubec se nemohu nadechnout, po sto metrech si pripadam jako bych se topil, dycham sice strasne prudce, ale melce, vice to nejde, ty krece v zadech jsou silene.
Nejdrive mne podle dohody foti a jak se blizim, pripravuje si obcerstveni, chce se mi brecet a padnout ji do naruce, protoze uz vubec nemuzu, a protoze to nechci vzdat, ale moje telo me neposloucha ... ale nedokazu se zastavit, vezmu si piti i tycinku a nejak na ni zasypu, jestli mi da i tu druhou vlasku ... zacne prekotne lovit v batohu, ale nemusi se bat, tentokrat ji urcite neutecu ... dal jdu pesky, snazim se popadnout dech, zada povoluji, ale lytka nikoliv. Bojim se zastavit, ze uz bych to nenatahl. Za chvilku mne dozene, jde ted vedle mne, vypiju vsechno co ma, tycinku nakonec nechci, byl jsem ulepeny jeste od te koly.
Po par stech metrech je posledni hotel, majitel, postarsi pan si pred nej postavil stolecek s bilym ubrusem, a ze dzbanu rozleva vodu do kelimku pro marathonce. ... neoficialni vodni stanice ... prijde mi to strasne dojemne, jsem mu v duchu az pateticky vdecny. Beru hned dva, a jdu dal.

Moje zena mne stale provazi, vypravi jak otresne vypadali nekteri bezci prede mnou, abych si klidne odpocinul, ze mi to pak zase pujde, ale ze se nemusim ted nikam hnat. Stale nas predbihaji dalsi a dalsi, ale uz s mnohem nizsi frekvenci nez drive.

Pomalinku je mi lepe, ale jeste ne natolik abych si troufl se rozebehnout. Jsem strasne stastny, ze je tam ted se mnou, sama toho dost nachodila pres cele mesto, aby me mohla zasobovat, musi toho mit taky dost a ted mne jeste provazi dal ... cesta se zacina zvedat, aspon je to v lese, posledni domy uz jsou za nami, krouti se zase jako had, kazdou chvilku se zhoupne, dva metry dolu, pet metru nahoru, pak kousek rovinka a zase to same. Snazim se drzet aspon rychlejsi krok. Dochazime k 32km, hned za nim je zase vodni stanice, tentokrat oficialni, beru dalsi vodu, jeden z poradatelu mne poplaca po zadech, ze to jeste zvladnu, ze to bude dobry.

A najednou se zacne silnice zvedat strme vzhuru, uz zadne hupy nahoru dolu, ted to jde primo nahoru, vidim nekolik set metru pred sebe ... no to pekne dekuju, kde se to tady vzalo ? ... neni kde se rozebehnout. Jdeme spolecne dal, vypravim ji jak to bylo po trati, ze jsem to asi prehnal, jake mam bolesti, utesu je mne, ze i ted ostatni jdou, ma pravdu, pred nami i za nami jdou vsichni, nikdo nema na tenhle krpal dost sil ... jen obcas, kdyz se to na chvilku narovna tak popobehnou, 50-60metru, ale pak zase pesky. Krece v nohou povolily, ale zacala mne palit chodidla. Prijdu si jako bych sel po zhavych uhlikach, snazim se naslapovat na spicky, ale nemam na to silu, nastesti po par stech metrech to zmizi.

Bojim se okamziku, kdy uz D. nebude moci, radsi o tom nemluvim, jsem stastny ze jde stale se mnou. Minuli jsme uz 33km. ... pocitam kdy bych mohl byt v cili, jestli vubec tam dolezu, bojim se abych to stihl do limitu, kdybych uz nemohl bezet, vychazi mi to skoro na pet a pul hodiny ... to je preci silene ... abych se vubec vesel do limitu. Budu muset bezet, aspon to jeste zkusit ... ale neni kde, cesta se stale krouti nekam nahoru a konec neni na dohled. Jdeme ted po uboci udoli nejakeho potoka, musi asi vytekat z jezera Alat kam vede i tato cesta. Vim ze po druhe strane uboci vede cesta zpet. Domlouvame se, ze az se to narovna, D. se otoci a bude se vracet a az to bude mozne, prejde na druhou stranu. Ja se ji pokusim dohnat a treba to spolu dotahneme do cile.

Mijime 34km, uz jde se mnou pres pul hodiny, ani se neodvazim pomyslet co by, kdyby tu ted nebyla. ... najednou nas miji sanitka, majacky blikaji ... chvilku mi to trva, nez mi to dojde, koho asi vezou ... sotva stacime uskocit. Cesta se trochu narovnava ... ba dokonce zacina se stacet doprava a dolu ... tak konecne, to uz musi byt vrchol. Loucime se, myslim, ze uz toho musi mit take dost, celou cestu se vlaci jeste s batuzkem ... tak zatim, bud se potkame cestou nebo az v cili ... budu na tebe cekat ... a moc Te miluju ... a strasne moc diky, bez Tebe bych tu nebyl. Zase se rozbiham, nohy jsou citelne lepsi, sice tuhe, ale moje ... lisky odpadli nekde cestou, chodidla jsou vporadku. ... tak tedy do toho ... na stopkach mam 3:42 ... jeste osm kilaku ... ale po dvou stech metrech mi zada sevrou krece ... nemuzu dychat ... tohle opravdu nejde ... a ta cesta se zase zatocila nahoru a dalsi krpal, to snad nema konce.

(pokracovani zde)