8.díl - "Cesta z pekla"

Podel cesty jsem ted casto potkaval organizatory zavodu, povzbuzovali opravdu kazdeho. Myslim, ze napul hlidali, aby si to nikdo nezkratil pres potok na druhou stranu, ale z casti i aby vcas pomohli kdyby se nekdo sesypal. Krome nich povzbuzovali i bikeri, pokazde mne to zaskocilo, ale strasne zahralo u srdce ... kdyz nekdo sjizdi z kopce proti vam, kolem vas pribrzdi a nekolikrat zakrici "Respekt! Respekt! ", coz je caste nemecke vyjadreni obdivu a povzbuzeni, tak se vam to opravdu dostane pod kuzi.

Sel jsem ted co nejrychleji jsem dokazal, machal napnutyma rukama, to pomahalo na zada i na delsi kroky. Konecne se obzor zacinal vyjasnovat, v prurve mezi korunami stromu se objevilo nebe, a za horizontem v dalce stity alpskych velikanu. Cesta mne vyvedla na breh jezera Alat, nadherne azurove pleso s pruzracnou vodou, kdy se dalo dohlednout do nekolika metrove hloubky. Po pribreznich remizcich se povalovali lide na rucnicich, hazeli si talirem, nebo skakali z houpacek a skokanku do vody ... par z nich vsak podel trati tleskalo a povzbuzovalo plahocici se trosky jako jsem byl ja, ktere se opet po kilometrech stoupani pokouseli rozebehnout. Minul jsem znacku 35km, zbyvalo jen obkrouzit jezero a vydat se po druhe strane udoli z kopce dolu do Fuessenu ... to prece uz musi byt brnkacka.

Zase jsem se rozebehl, nohy uz byly opet silne, chtelo se jim bezet, jiste nebyly tak svezi jako na startu, to vubec, ale chtelo se jim ... jenze po par desitkach krocich mi dochazel dech. Krece v zadech nedovolily se poradne nadechnout, neslo udychat ani pomaly klus. Nastesti tu bylo dalsi obcerstveni, zastavil jsem se a napil co se do mne veslo, na cestu jsem vyfasoval celou powerbar. Bohuzel jsem si to neuvedomil, ale vzal jsem si ji jeste zabalenou a chvili mi to trvalo, nez jsem souboj s obalem vyhral a mohl se zakousnout do jeho obsahu. ... v ten moment jsem mijel ponekud surealistickou scenu ... nejdrive jsem zahledl otevrenou sanitku, pak oba zdravotniky jak se sklaneji u nejakeho velkeho baliku zlateho celofanu ... pak teprve jsem si vsiml couhajicich nohou s maratonkami. To bylo opravdu smutne, kdyz uz nekdo dorazi az sem ...

Pokracoval jsem dal, ukusoval powerbar, ale bylo toho na mne moc, pulku jsem si dal jeste do kapsy. Zkousel jsem se zase rozebehnout, po minute jsem to uz nevydrzel a zase se zastavil. To sevreni bylo nesnesitelne, jako kdyz vas nekdo drzi v klestich a nasadi vam igelitovy pytlik na hlavu. A zase se prese mne zacali sunout dalsi bezci, nebo aspon to co z nich zbylo.

Na odvracene strane jezera prochazela stezka pres mensi travnatou plaz ... a ja jsem uslysel povedome litanie alpskych trubcu ... kde jen to mohlo byt ? ... muselo to byt nekdy davno ... az kdyz jsem dobehl blize, a uvidel ty tri, vzpomnel jsem si na scenu z rana u jezera Schwansee ... zdalo se to tak davno, a pritom to nebylo vice jak tri a pul hodiny.

Nejaky clovek z plaze mne zacal povzbuzovat a tak jsem to opet zkusil, rozebehl jsem se pomalinku, ale na konci te louky uz to neslo a znovu jsem sel. Minul jsem znacku 36km, bylo tusim 3:57. Tak jo, aspon do peti hodin, to prece musi jit ... zbyva sestka ... a nebo ne, urcite min, jeste mam ty tri minuty k dobru ... znuvu jsem se rozebehl ... a zase stavel ... stridal jsem beh a chuzi po par desitkach vterin co mi sevrene plice dovolily ... po peti minutach jsem toho nechal, ale aspon jsem byl zase o kus dal.

V nohou ted byla sila, kdyz uz jsem bezel, i kdyz jsem se snazil co nejpomaleji, zacal jsem predbihat zpatky lidi, co se pres mne dostavali kdyz jsem sel. Takhle jsem si s nekterymi nekolikrat vymenil pozici.

Nekde kolem 37km se cesta odpoutala od jezera a vydala se zpet k Fuessenu. Ted uz to melo jit jen dolu ... a vetsinou take ano, ale skoro az moc prudce ... dal jsem se do klusu, pomahala mi ted gravitace, naroky na dech nebyly tak vysoke a dalo se to udychat dele. Ale i tak prisly vzdy krece v zadech. Snazil jsem se drzet co nejdele, ono ani moc neslo stavet uprostred kopce, takovou silu v nohach uz jsem nemel, vysledkem byly zvireci skreky co se mi draly z hrdla ... jinak to neslo.

Kdyz se cesta zase na chvilku narovnala, zastavil jsem a sotva popadal dech, bal jsem se, ze bych ted mohl byt na rade ja, az priste pojede sanitka.

Ale i ostatni mleli z posledniho. Obcas jsme na sebe utrpne mrkli, nebylo moc co rikat. Jen kdyz jsem predbihal jednoho co mel fakt na male, uz jsem to nevydrzel a zkusil mu rict neco povzbudiveho. Jen otocil hlavou, trochu kyvnul, jako ze to je jeste OK. Nakonec jsem mu i ve svem stavu na poslednich 4km utekl o ctvrt hodiny.

Nasel jsem si takovy prazvlastni rytmus jak bezet z kopce, kdyz dochazel dech, dalo se trosku povolit ono sevreni tim, ze jsem nekolikrat zahykat bolesti, vystacilo to zase na par desitek metru, pak jeste jednou nebo dvakrat a pak zase na sto metru pochodove. Na 38km byla voda, dorazil jsem tam myslim ve 4:13. Napil jsem se, trochu odpocinul a zase kupredu. Dobihal jsem pomalu dalsi a dalsi lidi, k jinym jsem se vzdy priblizil a zase se od nich vzdalil, jako na ksandach. Nemel jsem zadne ambice predbihat nebo bojovat o lepsi umisteni, chtel jsem jen dorazit do 5ti hodin, pokud tedy dorazim vubec.

Znacku 39km jsem vubec nezaznamenal. Byl jsem proto trochu zmatenej, kdyz jsem dorazil na dalsi obcerstveni a kriceli na mne, ze uz jen dva kilometry. Napil jsem se co se dalo, snedl zase dva banany, nechal si polejt hlavu kyblem vody a zase dal. Stale jsem potkaval dalsi a dalsi turisty a bikery, byli skveli, vsichni fandili a povzbuzovali, bylo citit, ze uz se blizi konec ... a to mne tahlo, i kdyz krece v zadech polevovaly pri chuzi stale mene a mene. Ani cedulku 41km jsem nezahledl. Utvorila se nas ted vetsi skupinka, par lidi prislo ze zadu, jine jsme stahli spolecne, ale jakmile se cesta narovnala, vsichni zvolnili do chuze. Byl jsem jeden z mala kdo vydrzel jeste trochu bezet, ale zase a zase mne strhavala zpatky ta prokleta zada.

Vubec jsem nemel poneti, z ceho to je, nikdy jsem od nikoho neslysel o podobnych problemech, ani jsem to sam nezazil ... a doufam ze uz nezaziju ... zoufala bezmoc, ze nemuzete popadnout dech, jako ryba na suchu.

Tahlo me to ale kupredu, kolem skokanskeho mustku, tam to znam, to je naproti nasemu penzionu, to uz musi byt kousek do mesta ... jeste jednou ulici, pak zahnout do parku, spolecne s jednim chlapikem jsme ostatnim utekli, pak mensi sesup k rece Lech ... na to jsem se tesil az tudy pobezim, fantasticky pohled, ale vitr neval od reky, osvezeni zadne. Jeste maly vybeh kolem tohohle baracku ... chlapik zastavil a sel ... ja jsem to tlacil dokud to slo ... vydrzel jsem ted skoro pul kilometru.

Jeste dalsi pulka cyklostezkou podel reky, mirne to klesa ... uz se to ale nedalo vydrzet, mel jsem pocit, ze mi nekdo rve zaziva drti obratle louskackem na orechy ... dal jsem se do kroku, ruce v bok, to nepomohlo, tak s nima macham nahoru dolu, je to trosku lepsi ... jeste zbyva sto metru a zacne se to zvedat do ciloveho kopce. Tak jo, dnes uz snad naposledy ... dam se opet do klusu, neni to zadna prevratna rychlost, ale aspon neco, pak ostra doleva, pet metru vybeh od reky na silnici, trochu metru rovne a krpal nahoru na namesti po kostkach ... je to ten samy, ktery jsme zbihali hned po startu, prevyseni asi dvacet metru, skoro jako Nerudovka ... kdyz uz nebudu moci, tak pujdu, ale jeste muzu, bezim, jde to pomalu ale bezim, par lidi zase tleska, krici a povzbuzuje ... v pulce kopce me preci jen nekdo predezene, je v mem veku, toho neznam, musel prijit uplne ze zadu, ale zavodit s nim nebudu.

Bolest v zadech uz se neda vydrzet, nastesti se ten kopec konecne lame, v truhliku u kasny je znacka 42 kilometru. Tady na mne doleha kratonka extaze, pocit absolutniho stesti, neco nepopsatelneho, uz vim ze to dokoncim, mohlo to byt lepsi, ale kdybych to vedel dopredu, neveril bych ze to dotahnu az sem. Ted uz jen cilova rovinka, mirne z kopce, probiham koridorem ocelovych zateras. Po obou stranach jsou chodniky plne kavarenskych stolecku a slunecniku, turisti se cpou, citim zapalene cigarety, fakt to boli, ale nechci se zastavit par metru pred cilem, tak mi ulitne nekolik skreku, slysim ze se nekdo uchychtne, ale hned je to prehluseno rechtackami, tleskanim a povzbuzovanim ... snazim se najit D., vidim ji az na posledni chvili ... zari ji oci, verim ze bude stastna, za me a kvuli mne ... a pak to tam je, posledni krok pres cilovou pasku ... proste jsem v cili ... nemuzu tomu uverit ... ale proste jsem tam, je konec.

Trosku bloumam nazdarbuh cilovym prostorem ... teprve ted si vzpomenu ze mi stale bezi stopky, zastavim je a ukazuji 4:42:44 ... snazim se narovnat, ale nejde to, dycham zase jako pod perinou, kazdou chvili mi ze zad musi vyhreznout vetrelec. ... ale nic podobneho se nestane. Nekdo mi vesi na krk medaili, najdu si lavicku a na chvili si sednu, pribehnou dve male holky, chteji cip, jeste se dokazu sehnout, a kdyz jim ho podavam, nekdo mne ze zadu zacina objimat a mackat k sobe. Je v tom stesti a laska a hrdost a starost i bolest ... je to moje zena, jeste nemam silu rici to nahlas, proto aspon v duchu ji strasne dekuju, lasko, bez Tebe bych tu nebyl.

(posledni pokracovani zde)