Ranní mrholení

I kdyz jsem vcera vecer sel spat vzorne kolem jedenacte, rano se mi prilis vstavat nechtelo. Bylo tam sedivo, studeno a na okne mokre kapky. Snazil jsem se motivovat vzpominkami na vsechny tragedi vodomily, nechal si posunout budika o deset minut a z toho intenzivniho vzpominani okamzite usnul. Kdyz jsem byl ale opet nasilne probuzen, preci jen se ve mne vzedmula jakas-takas touha po dokazovani sama sobe, ze kdyz "oni mohou", tak ja tedy take.

Vyrazil jsem na trasu smerem ke Steinrodsee, s tim, ze uhnu kousek pred podbehem pod dalnici, stocim to na Erzhausen a pak se vratim po 8km domu. Touhle cestou jsem uz dlouho nebezel a bal jsem se, ze bude zarostla ostruzinim a koprivama, ale kupodivu to bylo vysekane a vycistene. Venku mrholilo, ze stromu obcas padaly obri kapky, proto jsem radeji vybehl s ksiltovkou. Vlastne jsem si uvedomil, ze jsem mel drive velke stesti, a i kdyz v jiznim Hessensku prsi kazdou chvili, temer nikdy to nebylo pri mem rannim behu.

Nepripadal jsem si prilis cerstvy, i kdyz vcerejsi beh nebyl nijak dlouhy, mel jsem pocit preci jen trochu unavenych nohou. Prave chodidlo se ustalilo hned od prvnich metru na urovni prumerne tupe bolesti, na ktere vydrzelo prakticky az do konce. Co bylo trosku vice znepokojujici, vsak byly mensi krece ve vazech jakoby za pravym kolenem. Hodne mi to pripominalo onu "zakousnutou lisku" co se nechce pustit z fuessenskeho marathonu, i kdyz to samozrejme nebylo tak hrozne jako tehdy. Myslim, ze dnes to byl nasledek preci jen trochu nesymetrickeho kroku, kdy se podvedome snazim doslapovat jemneji na ono bolave prave chodidlo. Uvidime zitra, jestli se to posune k lepsimu.

Ale co je moje hekani na osmi kilometrech proti utrapam ultramaratoncu ;-)) Vcera jsem dostal odkaz na krasnou reportaz z Transmoravskeho masochistickeho behu ocima jednoho z deseti statecnych, ktery se miha na bezeckych blozich pod nickem Running Observer, a jehoz dalsi reportaze a postrehy lze nalezt i na jeho vlastni bezecke strance. Kdyz ctu ceho vseho jsou ruzni lide schopni, jen nevericne kroutim hlavou ... ale tam nekde uvnitr, tam me to k tomu tahne taky ... i kdyz kdo vi, jestli mne nohy nekdy tak daleko donesou.