Kam až mě nohy donesou...

... o vášni k běhání, o ultramarathonu, o přírodě a snad trochu i o lidech - sobě i jiným pro radost.

pondělí, prosince 30, 2013

Pozvanka ke Stinove oslave noveho roku

Prestoze blog nehyri kdejakou bujarou aktivitou, dovolil bych si pravidelne (byt trochu unavane) i nahodne ctenare preci jen pozvat k jistemu bezeckemu poohlednuti za rokem 2013. Kam jsme dobehli, kam nikoliv. kde jsme se ztratili, a kde jsem se naopak nasli. Nic vazneho ... mozna jen trosku zavzpominat, jake jsme meli pred rokem cile ... zhubnout, dat konecne tu (!) stovku (v milich nebo kilometrech?), predbehnout toho nebo onoho, ukazat ji/jemu nebo se tam predvest ... behat s usmevem, nebo konecne bez nej ... neni nutne zverejnovat nijake zpytovani svedomi, ci verejne se upsat k nejakym novym predsevzetim, spis jen si tak v duchu zavzpominat co se povedlo a kde jeste mame nejake resty. A kdyz uz o tom behani tak intenzivne premyslime, kdybyste meli chut, mrknete sem:

po pate odpoledne stredoevropskeho casu na Silvestra budu se v Arizone morit na kultovni ctyriadvacetihodinovce zvane "Across the years" tedy cesky neco jako "napric lety". Realne vybehnu v roce 2013, a pujde-li vse dobre dobehnu uz v roce 2014 :). Soubezne konaji se behy na 48 i 72 hodin a pro zvlast otrle pak i na 6 dni. Kdyby vas pak nelakalo sledovani me malickosti, jiste navrat k zavodeni v podani legendarniho Yannise Kourose a jeho ohlaseny pokus o rekord v behu na 6 dnu by mel preci jen pripoutat jistou pozornost. 
Ja tradicne budu rozbihat pomalu. Na startu mne snadno poznate. Jsem ten nejtluststi v zadu. Kdyz se pole roztrha,doporuciji sledovat cerveny satek "na pirata", cervene tricko s dlouhym nebo kratkym rukavem a tmave hnede shortky. Je tezke predvidat jak to pobezi. Chtel bych ale zkusit priblizit se 200km. Za sto mil bych ale byl rad taky ... mam pocit ze jsem trochu z formy. Nejde mi pak o vzdalenost, jako spis o provedeni. Radsi se nekde bez prestavky plouzit, nez bezet jako dabel a po 16ti hodinach zkapat. Budeme uvidet.
Pro feministicky ladene ctenare dopoducuji sledovat Veroniku (ktere Honza12 nezne rika "Nika"). Bude to jeji prvni 24 hodinovka. Je sice od nas z Los Alamos, ale jinak Ceska jako poleno. Pro ty jez teskni nad rozpadem federace uvedu ze obcanstvi jejiho manzela je slovenske. Veronika proto pobezi za obe vlajky :). Uvidime ... co ji chybi v rychlosti nahrazuje houzevnatosti, na dukaz cehoz rad priznam ze mne dokonce porazila i na poslednim Deadmanovi. Ve vysledkove listine by mela byt uvedena jako "Veronika Mocko". 

Kdyz vse pujde dobre, pak nevidim a neslysim az do posledni hodiny (pak obvolavam rodinu a vsechny zname). Kdyz dostanu krizi, na chvili si sednu, otevru lahvace a zkusim se nejak zkonsolidovat. Urcite zkusim brnknout Honzovi12. Kdybyste meli chut neco vzkazat, dejte vedet v komentarich. Honza12 urcite  vse doruci :) ... a pratelske slovo je po 15ti hodinach vic nez kalisek s kolou :)

Vzemu zdar! 

středa, září 25, 2013

Už zase skáču přes chřestýše

Nenechte se zmast titulkem. Z reklamnich duvodu jsem do nadpisu zapasoval sluvko "zase". Doposud jsem chrestyse jen poctive obihal. Dneska to ale jinak neslo. Krovi vlevo, krovi vpravo, stezka klesa na asi dvaceti metrech o tri nebo ctyri. Ubrzdit se to uz nedalo, nezbylo nez skocit. Videl jsem ho na posledni chvili, v mistech kudy posledniho pul roku probiham snad desetkrat tydne ... a mnoho jinych chodi nebo beha misto obeda taktez. Dokonce jsem tim samym mistem probihal dnes potreti. Proste je to takova odnoz po hrane canyonu, 2.2km tam, pak zpatky, pak dalsi podobna vetev, jen kratsi a pak tu prvni znova. Dohromady to da za dvanact. Deset metru za mnou frcel Tomas, muj student. Diagnoza ofidiofobie jak vysita, ze by se za ni nemusel stydet ani Indiana Jones. Snad ted nema nocni mury, byl to jeho prvni had co potkal volne v prirode.

Chrestys prerijni. Ten nas byl trosku hubenejsi a jeste malinko vic do zelena.
Plazil se jako zpomalenej film, preci jen, rana jsou uz ted chladnejsi.


Pro mne to byl letos uz treti chrestys. Nejak mam na ne kliku. Za prvni ctyri roky v Novym Mexiku jen jeden, a to jeste v narodnim parku kde nas na to upozornila asi padesati clena tlupa turistu. Chudinka had se choulel ve stinu pod stromem, zamotanej ale ani chrestit se neodvazil. Turisti zalarmovali snad vsechny strazce v okruhu peti mil aby se jim dostalo rady, ze maji hada nechat byt a poctive ho obejit, ze dnes se strilet nebude. Pak tri roky nic.
Letosni prvni varovani prislo uz na Zane Grey. Honza si do ted mysli, ze jsem podel trati schoval magnetak pro efekt, ale pravda je mnohem prozaictejsi. Proste hada nekdo pred nama nasral, a on si to na nas vylil. Nastesti jako kazdy druhy taky-hrdina chrestil poctive jako o zivot jen ze krovi a my jsme ho ani nezahlidli. Podle zvuku jsme ho minuli tak asi o metr.
Jen o mesic pozdeji jsem bezel nas domaci Jemez. Tritydenni bronchitida si vybrala svou dan, ale preci jen jsem se nejak kodrcal k cili. Pet kilaku pred koncem, kdy uz je vam vsechno opravdu jedno a chcete tak akorat umrit se mi u pravy nohy rozchrci rehtacka. Tak dvacet nejvys tricet cisel, hnedej chrestys smotanej do klubicka otvira si hubu a drnci ocasem. Samozrejme jsem se strasne lek a i pres ty unaveny nohy pridal trochu do kroku. V ramci me osobni obrany mne nenapadlo nic lepsiho nez zarvat "Kus babo!" ... coz urcite byla blbost na entou, neb hadi jsou hlusi. Po zhruba mili byla nastesti obcerstvovacka s ikonickym jmenem "Last Chance Saloon". Vede ji Steve Pero, hardrockerska legenda. Z osmdesati zbyvaji tri kilaky do cile a Steve se vas zpravidla snazi premluvit na panaka tequily. Na to fakt nemam, ale jeho domacim lehkym mexickym lezakem nepohrdnu. Jeste se mi klepaj palicky a tak do sebe klatim rovnou dve. Rozestupy jsou stejne asi deseti minutovy, dva exace uz nic nezmeni.
Dalsim chrestysum v zavode uz moc sanci nedavam. Silvertonska 24hodinovka i nepovedene Leadville jsou v prilis vysoke nadmorske vysce. Az zase doma, na stejne stezce jako dneska, i kdyz asi o kilometr dal, div nezakopnu o Arizona elegans (pravdepodobne poddruh "philipi"). Urcite mel pres metr, na tloustku jak duse na mountain bike.Krve by se ve mne nedorezal, ale pookreju kdyz nevidim na ocasku chrestitko. I tak radsi to vezmu o dva metry vokolo. Had ani nehne brvou.
Pak je skoro celej srpen i zari klid. Az dneska. 

 
Arizona elegans znamy tez jako "glossy desert snake" tedy neco jako blejskavej poustni had.
Vypada hrozive, ale v podstate je neskodnej.


Do me sbirky setkani s mistni faunou chybi uz jen medvedi a pumy. Ne ze bych o to nejak stal, ale realne je to jen otazkou casu. Na nekterych mistech kudy pravidelne beham je cerstvy medvedi trus skoro pokazde, kdyz zaprsi jsou videt i stopy v bahne. Pred par tydny se nejakej chlupac usalasil u naseho baraku v praci. Pres noc vybral kontejner a rozhazel to kolem moji stezky. Odpoledne to nekdo uklidil, druhy den rano zase. Podobne misto kde jsem predloni potkal rysa. Choulil se tehdy ve stinu pod borovici a neco si zmoulal packama. Nejdriv jsem si myslel ze je to jen kojot, az jak jsem pribihal bliz poznal jsem ze je to tentokrat neco vetsiho. Selma si mne vsimla teprve az kdyz jsem byl necelejch dvacet metru od ni. Sklopila svuj kratounky ocasek a prchla do skal.
I pres jiz do obecne povedomosti se zazitou pouckou o kojotech (dva a mene kojotu bezi pred tebou, tri a vice kojotu bezi za tebou) jsem nemel stesti narazit na nejakou smecku. Kojoti jsou pomerne samotarsti, jeste tak casto lovi v paru, vetsi smecky jsou dosti vzacne.
To uz spis se bojim losu. I kdyz jsou u nas pomerne krotci, setkat se s nimi temer tvari v tvar neni moc prijemne. Pres den to vetsinou jeste jde a i pres dobre maskovani si jich brzy vsimnete. Horsi je to v noci. Celovka vetsinou kolmo dolu, zrakem skenuju kameny na par metru pred sebe. Jen obcas zvednu hlavu abych se ujistil ze jsem porad na spravne stezce. Dvakrat se mi stalo ze jsem zabehl primo do stada roztazeneho po obou stranach. Hlavy sklonene k zemi ze jim ani oci nesvitili dokud jsem do jednoho temer nevrazil. Pak samozrejme vsichni spozorni, zvednou hlavy a cuci vam do celovky. Deset, patnact paru dve pi kolem. Nekteri skoro nadosah ruky. Nasleduje samozrejme adrenalinovej sok jako v Pulp Fiction a rozklepou se mi nohy. Ztlumim celovku a propletu se ze stada ven. Jeste chvilku jen opatrne naslapuju, nez to napalim co to da ... urcite aspon 6 min na km :) ... ale furt lepsi nez se prerazit a spadnout do kaktusu ... i kdyz i to mne myslim taky jednou nemine.

pondělí, září 16, 2013

Roky dluhů, dluhy roku

Verny ctenar si jiste povsiml, ze se zhruba rocni periodou prechazi tento blog do stavu klinicke smrti, zpravidla vprostred vypraveni dramatickeho pribehu. Stejne necekane jako drive odezni, tez jakoby z niceho zacnou se objevovat prispevky nove, nedokoncene skazky byvaji vice ci mene dopodrobna dovypraveny, nabehane kilometry dopocitany, prebytecne kilogramy zinventarizovany, padavajici vlasy ozeleny a sedivejici vousy bez milosti vytrhany. Dokonce i sam autor snazi se obnovit spojeni s okolnim svetem. Vycisti mys, vyluxuje klavesnici, z monitoru oloupe zatvrdle nanosy prachu a obradne zapoji drat. V pousti zaprsi, blog ozije. 
Pro zasvecene neni tezke uhodnout posledni impuls, kvuli kteremu obratim dum naruby, prekopu zahradu, vyzpovidam davne milenky ci pozadam o pomoc tchyni jen abych nasel jiz davno zapomenute heslo k tomuto blogu.
A asi nebude ani prekvapive, ze dnesni vypraveni nebude prilis vesele. Dobehnout do Winfieldu a tvrdnout tam pres rok pro nic za nic neni jen tak. Zpet vsak alespon strucne k roku lonskemu, ktery jak az pozdeji jsem si uvedomil byl minimalne z bezeckeho uhlu pohledu zit na dluh. Rok nasledujici, tedy ten letosni, pak byl rokem kdy nastal cas dluh splacet.

12. ledna 2012 narodilo se malinkate M. Babicky prijizdeji a odjizdeji, obcas i nejaky deda, strejda ci teta mihnou se tu tam. Chci mit soukromi, prostor pro sve sklony k naturismu praktikovaneho zasadne v trenkach, bez zvedavych oci polaskat nove dite, zenu, male O., ci vsechny naraz, zakricet si pri hokeji v radiu, sednout k telce a procisnout chlupy na pupku. Vsechno a vsechny ale sladit nelze. Beh a utek stavaji se unavenym synonymem. Kupodivu vsak skvele fungujicim. Nejtezsi zavody ktere si lze naordinovat bez loterii zvladam s minimem treninku v osobnich rekordech ... a to vo parnik. Paradoxne i pri silvertonske 24 hodinovce si odpocinu lepe nez o vikendu doma. Navic vyhraju, protoze vsichni moji souperi drive ci pozdeji usnou. Ja spat nepotrebuju, mam prece deti.

V sprnu prijizdi Honza12. Celou dobu vzajemne doufame, ze jak je jiz na internetu dobrym zvykem, je ten druhy ve skutecnosti nejaka mlada vnadna blondyna jen se vydavajici za prosedivelyho postarsiho chlapka. Bohuzel jsme byli oba k sobe celou dobu uprimni a ani jedna blondyna se nekona. I tak je srandy kopec ... tedy presne az do 40teho leadvillskeho kilometru. Pak stoupnu na kamen, v noze krupne (ja vim, trosku to dramatizuju) a je po legraci ... i kdyz tehdy jeste netusim, ze neni radno podcenovat bezce se zlomenou nohou. Asi vsichni vedi, ze do Leadville jsem se preci jen v limitu dostal. Jen jsem trochu neplanovane zatajil jak. Serial ale bude dopsan, byt je jasne, ze tech nehtu okousanych napetim jiz bude spise poskromnu.

V zari a rijnu odjizdeji posledni babicky. Po dome se mohu producirovat jak je mi libo, ale placici ditka vztahuji rucky ke mne, neb babicek nevidno. Vikendove behy za svobodou meni se v pravou rodicovskou reholi. Dva rodice plus dve deti rovna se na volny cas zapomen. Rijnovy Deadman mi neuprosne vymeri dan za muj egalitarsky pristup k rodicovstvi. Dve noci pred padesatkou naspim asi dve hodiny. Malemu M. rostou zoubky, jdu za nim za noc sedmkrat. Predzavodni noc konci dokonce jen dvacetiminutovou spankovou halucinaci. Na obratce padesatimilovky pak vadnu jako cerstve pokosena trava, po dalsich deseti kilacich prechazim do kroku. Proste na to nemam. Nikoliv "tentokrat" ale "absolutne" a patnact kilaku pred cilem vzdavam. Sezona konci v ruinach, 2200 km, patej nejhorsi rok ze sedmi. Netusim jak jsem zvladl Zane Grey, Jemez, Silverton natoz Leadville.  Blog jsem nezvladl. To uz je o Vanocich jasny.

Leden 2013 a zkousim to znovu. Jinak to neumim. Male M. preci jen spi lip, O. se v noci nebudi uz vubec. S D. mame spravedlivou dohodu jednoho behu o vikendu. Rozhodl jsem se proto sidit praci, vyrazim misto obeda. Kilometry pribyvaji, stejne jako drobne omrzliny. Beham v trenkach, neb teplaky nemam. Snehu ale jen kolem padesati cisel. Clovek si zvykne na vsechno. 

Nekdo by rekl "karma" jiny "rodicovske povinnosti". Nekdo jiny "debil". Mam nabehano a zacina mi to frcet, ale v breznu z hlouposti propasnu prihlasku na tradicni maratonsky otvirak v Salide a na druhy dubnovy vikend kdy se bezi kratke ultra Cedro Peak 45km u nas u Albuquerque zaroven rezervuji vikendovou chatku s detmi v Coloradu. Deti samozrejme vitezi. 

Na Zane Grey dostanem s Honzou po papuli. Tejden na to marodim s pruduskama ale citim se nerozhazen. do Jemezu 50M zbyvaji tri tydny. Obcas si slehnu rychlou desitku jestli se ty bakterie jako uz nechtej stehovat, ale vetsinou se jen totalne zahlenim. A tak jdu na start s teplotou chrchlajice jako tuberak. Strasne blbej napad ... ale krasnej. Cim vic cestou umiram, tim mam intenzivnejsi pocit ze ziju, i kdyz v horach lapam po dechu jako Texasani. Dokoncim o vic jak hodinu pozdeji nez loni, v cili doslova plivu krev. Bakterie na pruduskach se stale drzi, ale aspon  mi slezla plisen z leve nohy. Prezila dva roky, ctvery antibiotika a tri doktory. Dvojnasobny vyslap Pajarita s chrchlou byl na ni ale moc ... no, plakat nebudeme.

Na konci cervna jsem se preci jen trochu sebral. Sice o par kilo tezsi, ale o rok zkusenejsi. Silvertonskou 24hodinovku davam znovu za 83 mil. Tentokrat Cody v noci neusne a nadeli mi osmicku. Povzbuzeni v pravou chvili. Blizi se Honza12 a zase Leadville. Jenze pak mi rupnou zada. Pak znovu. A jeste jednou a zase znovu. Slibny trenink se mi v mziku rozsype, a i kdyz jde jen o par hloupych tydnu pred zavodem prestavam si verit ... a myslim, ze i pres hafo objektivnich duvodu prave to je tou hlavni (ne-li jedinou relevantni) pricinou proc to nakonec v Twin Lakes po sto kilacich zalomim, zatimco Honza pres neuveritelny utrapy slape dal a do Leadville se nakonec dostane i v cizich ponozkach.

Pak chce mit clovek v hlave tmu a behani je prokletim. Nikoliv pro radost, ale jen proto, ze musi. Protoze jinak zit neumi. Mozna ani jinak zit nechce, nebo se jinak zit boji. A jako jiz tolikrat pred tim ... leva pred pravou, prava pred levou ... obcas zakopne, obcas si zkrouti kotnik, nekdy dostane vetvi do ksichtu nebo mu trny akatu rozedrou na holeni kuzi do krve. Dech tradicne nestiha a pot pali do oci. Nevi jestli ho to jeste nekdy bude bavit ale pritom nevi jak prestat.

A pak je tu Honza ... a metr piv i s Leonou ... a Plasy ... a par vterin s April ... a ledoborec Machy ... mistryne sveta Iva ... a mistr okamziku Digi ... bratranci Kotouckove ... Advid ... Lubos, a Pavel, a mama v behu, RID, RVM, s0cketka, Lucka ... a dalsi pratelske tvare jejichz jmena jsem jiz ostudne zapomnel ... i kdyz na trvalo do pameti se mi najisto vryje ruzove Barborky laskyplny vokativ "magore jeden americkej"... pricemz nad vsim drzi svou ochranou ruku slunecko nejjasnejsi ...

... sezona jeste nekonci. Za pet tydnu prichazi dalsi Deadman. Zatim prohravam 2:1.

... predevcirem mi zase rupla zada, sotva chodim. Ale za par dni to bude lepsi. Musi.   

pátek, září 21, 2012

Leadville 2012 – Winfield (7.díl)

Pamatuju si, ze tesne na vrcholu se nam to nejak scuklo. Asi jsem par lidi dosel, nekdo naopak dorazil ze zadu, proste takovej lidskej strudl a ja nekde uprostred. Uplne mrtvej sem nebyl, jen vdecnej, ze se to konecne zlomilo. Zadna zastavka, proste pokracuju dal, pobezim az me gravitace donuti. Jsem si jistej, ze ti prede mnou to v mziku rozbalej a budou v tahu. A tak sleham ocima po periferii jestli nekdo za mnou to taky nechce z ostra rozebehnout. 
Jenze ti prede mnou se potaci dal uplne stejnym tempem jako se hrkali do kopce. Jeste par vterin cekam, ale vlastni nohy nemaj silu to z kopce brzdit. Zvolna prechazim do klusu a doufam, ze se prede mnou preci jen pohnou. Pomerne necekane se vsak vsichni postupne rozestoupi, a dokonce i tu tam nekdo popreje hodne stesti. Vubec nechapu kde a jak rychle se z tech tvari hodnych sovetskych uderniku staly zombie neverici v blahodarne ucinky gravitace. Na detailni vysetrovani ale kaslu a spustim se bez okolku dolu, dokud je cesta volna. 
V prvni zatacce si vsimnu siluety za mnou. Je to manik, s kterym jsme se pretahovali o pozici pri sebemensim klesani v etape do Twin Lakes. V zaverecnym sesupu se mi nekde ztratil, jestli zustal za mnou, nebo mi utek ale nevim. Nabizim mu, ze muze jit prede mne, staci jen rict. On ale ze vi, ze ja to mam "z kopce taky rad", ze nema smysl se cpat dopredu. Hezky kompliment, ale neverim, ze bych ho dokazal jen tak setrast.
Prvni serpentyny si pripadam jak kulicka ve forbesu. Konstantni uhel, pak otocka o 180 stupnu, stejne tak dolu a zase tocime. Na plyn nedupu, jen prvni pulku tech sto metrovejch rovinek necham na volnobech, pak pozvolna zpomaluju, abych se vesel do zatacky. Nohy dobre drzej, dechu netreba, Sem tam nekdo splha se naproti, ale vetsinou vzorne na vterinku uhnou.
Poznavam Mikea Arnsteina, diky sve specialni diete znameho spise jako "Ovocnar" (Frutarian), pak tajny idol vsech padesatniku Charles Corfield, hned za nim v zavesu prvni zenska, par minut za ni druha, jmena se mi pletou. Nekdo ma sebou pacera s andelskymi kridly misto velbloudiho hrbu. V rychlem sledu mijim (prozatim) nezdolneho Brooka Williamse, nekde je tam i Dakotuv virtualni trener Jason Koop, zeleznak z Texasu Paul Terranova, i dalsi (kdysi profesionalni) ironman Tim "Lucho" Wagonner, ci drsnak Ian Torrence. Na 24. miste potkavam Harryho Harcrowa, kdysi dokonce druheho muze Leadville (2007 -19:33), ktery letos zapsal se do historie svym beznadejne poslednim mistem na startu, kdyz vystrel z brokovnice poctive preckal v nedaleke kadibudce. 
Dech za zady brzy vysumi do ztracena. Neni vsak cas se ohlizet. Na stezce zariznute do svahu staci jeden spatny krok a najdou vas az dole. Jeste jsme se nedostali ani ke stromum, a asi by slo videt na nekolik zatacek dopredu, na to ale neni cas a soustredim se jen na tech par nejblizsich metru prede mnou. Obcas mi do zorneho pole vleti neci zada, staci jen ale kriknout a predbiham dalsi nevinnou dusi. Nestacim se divit kolik lidi uz v tehle ranne fazi zavodu nedokaze bezet ani z kopce. Nepocitam to, ale urcite jich uz bude deset, patnact nebo i dvacet. Ze zadu vubec nikdo, jsem ted v okoli jednoznacne nejrychlejsi. Obcas si cucnu z lahve, hladina zase povazlive klesa. Brzy budu hledat potok na doplneni, ted jsem ale v extazi. Volny jako ptak na drate. Cely rok vahaveho ocekavani jako by se smrsknul do techto par okamziku, kdy clovek po mnoha mesicich konecne najde odpoved jestli na to doopravdy ma. Zadne pochybnosti se uz nepocitaji, treninkove vypadky ani okamziky pomijiveho triumfu nehraji roli. Ted a tady bezim jako nikdy v zivote, mam v tom jasno, s timhle kopcem se za nedlouho znova poperu. Bude to bolet, ale urcite to nebude moje posledni slovo. Roky jsem zil snem o prvni stovce, a dneska bude muj den. 
Zapominam na pochroumanou nohu, neresim akumulujici se unavu. Jako by do ted slo jen o nejake nedulezite rozcvicovani. Sebehem z Hope Pass pro mne Leadville teprve zacina. Bez protestu nechavam se pohltit mantrou co se nam vcera snazili natlouci do hlavy ... "jses lepsi nez si myslis". Ted to vim dokonce sam, mam na Leadville. 
Pri sebehu pak spokojene odpocitavam metry do obratky ve Winfieldu a velkoryse povzbuzuji vsechny ktere predbiham. Obecne jsou to stale serpentyni typu "cik-cak", kdyz nejprve kammenne lavinove pole a hned pote les pohlti nasi trasu. 
Hodne dole prichazi nekolik fakt strmych useku, urcite kolem 30%. Jit tudy zpatku bude docela radost ... i kdyz ani ted to neni kdovijaka labuz, jeste nez dostanu sanci prosmyknout se kolem toho prede mnou nevybere klopenou zatacku. Cesta ostre doleva, on rovne do krovi. Nabizim pomoc, ale zas tak hrozna havarie to nebyla, pokracuji sam. O kus dal potkavam bratry Couryovi, hlavni organizatory Silvertonske ctyriadvacitky. Bezi Jamil, Nick mu dela pacera. Nejsou na tom dobre, a nestydi se to priznat. Vsadil bych se, ze do cile nedorazi. Nastesti bych prohral. V tuhle chvili poradim propadavaji jako cednikem, pri druhem vyslapu Hope Pass zaznamenaji az 102. mezicas a sedlo zdolaji jako prubezne ctyricati. Krizi ale zvladnou a o dve etapy pozdeji na to fakt slapnou. 6. nejlepsi mezicas mezi mezi Half-Pipe a Fish Hatchery je posune hodne dopredu a nakonec po necelych 22 hodinach dobehnou na 22.miste celkove.
Kdyz trefim dno udoli ma spanila jizda prozatim konci. Dav proti vyrazne houstne a pohyb vpred je pomerne trhany. Nekdy staci jen natocit ramena, jindy musim vystoupit ze stezky uplne. Horsi ale je, ze se cesta hodne vlni a to je pro moji nohu to nejhorsi. Deseti, dvaceti metrove sebehy zdaleka nestaci abych si bolavou tlapu spravne omackal, na rovinkach to tradicne nejde, a stoupani jsou kratka a pomerne dobre behatelna. Sil navic mam, ze fakt, ze to musim jit pesky, mne boli vic psychicky nez fyzicky.
Ze zadu pozvolna pribihaji ti kteri z kopce nestacili. Jejich mirny klus se s mym rychlym krokem ale srovnat neda, profrci jako stihacky. Je to vazne k vzteku. Neodolam a ptam se protibezcu jak to mame jeste daleko. Snad asi tri mile, dockam se caste odpovedi, ale nechce se mi tomu uverit. A tak vzdy pockam az ti co mi zdvorile odpovedeli zmizi z doslechu a hned dalsich se ptam znova ... porad tri mile ...
Stezka je opravdu hezka. Bezi se tu letos poprve, dosud se sbihalo az na prasnou cestu o kterou se bezci delili s automobily doprovodnych posadek. Az pozdeji se ukaze, ze tato zmena pridala leadvillske trati zhruba 5 kilometru a skoro 300 metru noveho stoupani.
Dochazi mi piti. Tedy, spise jak by Honza rekl to "homeopaticke pivo". Kdyz jsem byl uz hodne pod pulkou, doplnoval jsem z potoka smerem nahoru na Hope Pass, pak na obcerstvovacce zase dolil pulku vody s kolou, a cestou z kopce se stavil u jednoho potoka a dotocil urcite tri ctvrtiny. Piju jen z prave, v leve mam neco podezrele zlutyho co mi natocily ty nevinne vypadajici skolacky. Neda se ale nic delat, prubnu to, vyplivnout se do da dycky a zatim mam jeste v pravy na vyplachnuti. Je to nejakej iontovej sajrajt od GU. Nechutna to spatne, mozna do Winfieldu vydrzim, pak ale urcite vylit a vyplachnout.
Cesta ted fakt neubiha. Po kazde kdyz jsem presvedcen ze jsem ubehl/upajdal aspon dva tri kilometry juknu na hodinky. Od posledni kontroly ale ubehlo jen par minut. Je to prima zavod ale uz me to fakt nebavi. Chci byt ve Winfieldu, ted hned, nebo jeste driv. Kdyz mi bezec naproti rika ze uz "jen" dve mile, mam chut mu podrazit nohy. Ze zadu dalsi a dalsi kolem kterych jsem proficel z kopce. Ma tohle vubec cenu ?
Obcas prurvou mezi stromy zahlednu dno udoli, nebo louky z kterych roste protejsi svah. Vsude zaparkovana auta, snad vidim i lidi, to musi byt preci Winfield !!! ... jenze mi bezime jeste dal, kurna fix, zahne se to nekdy ?
... a jak uz to tak byva kdyz uz clovek v podstate hodi flintu do zita se stezka zacne (nejdrive jen nepatrne) sklanet, pak trosku proklickuje brezovym hajem, ale vsechno mirne z kopce, jen aby se to zhuplo fakt drsne dolu, jen par stovek metru, ani si toho clovek nevsimne, a najednou ma slunce na druhy strane a vyplivne vas to na sirsi lesni cestu, ktera se zacne vracet do Winfieldu, jenz jsme ocividne horem prebehli. A cim je cesta sirsi, tim se paradoxne zda, ze je tu mene lidi. Nikdo me nedobiha, nikoho pred sebou na dohled, jen po strane nekdo stoji a tleska a povzbuzuje, ze uz je to fakt blizko. Chce i nechce se mi verit zaroven, preci jen tech zklamani a nenaplnenych ocekavani bylo, posledni stovky metru jsou nejhorsi. I ty nohy tezknou, ale vule po kapickach zivi moje telo a preci jen se hybu kupredu, dokonce by se to technicky dalo nazvat i behem.
Tech celych poslednich padesat mil jsem se tu tam snazil premyslet jake to bude se zrovna tudy vracet zpatky, at uz to byl krpal kterym jsem se skrabal nahoru nebo nejaky libovy sebeh ci rovinka po silnici. Ted ale soustredil jsem se absolutne jen na tech poslednich pet set, sest set metru, nic jineho neexistovalo. Ani nevim jak pripojili jsme se na prasnou cestu po ktere uz jezdila doprovodna vozidla, nechvalne znama cesta do Winfieldu. Vsischni ridici ale nad ocekavani pozorni a trpelivi, jen nejaky dobrovolnik me nahnal na stranu. A pak jsem se potkal s Michalem a vedel ze uz to bude dobry.
Mozek v ten moment vypne a rizeni se ujme autopilot. Svym kamaradum verim a necham je dirigovat kudy mam bezet. Na otazky typu jak se dari odpovidam automaticky, jestli i po pravde je uz jina vec. Myslim, ze dostavam report jak je to daleko (asi jen minutu), kde stoji Honza a Veronika, a co ma Michal vsechno pripraveno a zabaleno. Uprimne, je mi to ted uplne jedno. Dojizdim na vypary a predstava, ze se jako za chvilku otocim a vydam se zpet tam odkud jsem prisel mi prijde jako hodne blbej vtip.
Uz vidim Honzu a Veroniku, pridavaji se k nam, vsichni mne toci nekam doleva, je tam stanek, organizatori a neco po mne chteji. Aha, ted prichazi na radu vazeni ... vedel jsem o tom, jen jsem si to predstavoval jinak. Na zemi maly koberecek, placata digitalni vaha z nerezu. Mam na to jako lehce tuknout nohou, a az se to vynuluje, pak si na to stoupnout. Instrukce pro debila, ale me to samozrejme dela potize. Tukam spravne, ale stoupam si moc brzy. Zacne to na mne zurive blikat a obsluha mne pozada abych sestoupil a vyckal nez se to uklidni. Zda se mi to jako vecnost, ale nastetsi na sousedni vaze ma nekdo uplne stejny problem. Asi po "pul hodine" se to konecne resetuje a zase tukam, aby se to aktivovalo. Myslim, ze me nekdo fyzicky drzi, abych si na to zase nestoupnul moc brzo. Slava, trpelivost preci jen vitezi a a kdyz na vahu vlezu ukaze se rozumne cislo. 190 liber, o osm min nez vcera pri registraci. Ztratit 4% je OK, vic jak sedm by byl maler. Jsem prohlasen za "schopen bez vady" a pusti mne konecne do stanku z obcerstvenim.
Jeste predtim ale nekde prelezu pipajici koberec. Pripadam si jako vozralej, oci na vrch hlavy z tolika lidi, usi zalehly z tolika zvuku. Nastesti mne nekdo vede za ruku jak trilety dite. Neni nad to mit sebou kamarady.
Aniz bych to vedel, muj sebeh z Hope Pass do Winfieldu je hodnocen jako 216. V celkovem poradi se posouvam o dvacet mist na 306.pozici. O ceste zpet jeste nepremyslim. Mam hlad a zizen. Chci jist a pit. Obeho dockam se vice nez do sytosti a velmi rychle se poprve pozvracim. Z nouze v ctnosti vydam se za chvili na zpatecni cestu. Jeste netusim, ze tech kteri mne v druhe puli predebehnou dopocitam se na prstech jedne ruky. Z tech prede mnou, kteri uz se zpet do Leadville vydali vice jak padesat nedokonci. Jeste mnohem vice se mi jich podari predebehnout, i presto, ze zaludek jeste jednou neudrzim na uzde, a nekolik kilometru absolvuji o holi. S Honzou budeme vest nekolika hodinove diskuse jestli ta svetylka pred nami jsou jenom hvezdy nebo svetla celovek, a kdyz prijde do tuheho budeme na sebe i mlcet. Pochroumana noha sice chvilemi otece tak, ze prestanu citit bolest, jen aby se vsak v ten nejhorsi mozny okamzik pripomnela, a nebyt duchapritomneho pacera, donutila mne to zalomit natvrdo. To vse je ale uz na jine vypraveni ...              

čtvrtek, září 06, 2012

Leadville 2012 – Hope Pass (6.díl)

Od rana jsem se sice vzdy primarne soustredil na beh do nejblizsi obcerstvovaci stanice, ale nekde v pozadi, to proste neslo vymazat, byla Twin Lakes. Na cil v Leadville, Hope Pass tam a nebo zpatky, Winfield, beh v noci pres Sugar Loaf, nebo zpatky kolem Tyrkysoveho jezera nekdy nad ranem ci tesne po rozedneni, jsem nemyslel. Muj bezecky zivot byl naplanovan jen do Twin Lakes. Tak to bylo pred tim, nez jsem si poranil pravou tlapu, tak to bylo i po te. V Twin Lakes jsem se mel setkat se svymi kamarady, kteri na par dni svuj vlastni zivot postavili na vedlejsi kolej a vydali se do vysoke zeme podporovat jednoho blazna.
Nikdy v zivote jsem nemel pri ruce vlastni bezecky tym. Pravda, D., zvlaste  v drivejsich bezdetnych casech, uvolila se postavat pri trati s natazenou pazi svirajice lahev ci kelimek s vodou, ale to bylo neco jineho. D. zila hlavne mnou, nikoliv mym behem, a zavod jako takovy byl pro ni spise podruzny. Ted me cekaly tri ultra naklonene duse, ktere z vlastni zkusenosti vedi jak v kopcich pali lytka, ci jak snadno si lze odrovnat ctyrhlavy steheni svaly pri prilis ostrem sestupu. Na jednu stranu je nechci zklamat, ze se budu potacet nekde na chvostu startovniho pole, ci ze se jen tesne prosmyknu do dalsi etapy pred limitem, ale spis bych jim chtel udelal radost tim, ze "jejich bezec" proste pofrci dal stuj co stuj i v pripadech, kdy ostatni budou odpadavat po desitkach. Na druhou stranu, mam svuj vlastni sobecky zajem Leadville dokoncit a pro svuj tym mam presny plan co musi mi udelat po vuli, az me trapi svedomi.
Jenze takhle clovek po 40 milich uz nepremysli. Vitezi obycejna radost ze vidim zpratelene tvare a jsem jednoduse vdecny, ze, tak jako ostatni, mam i ja nekoho, kdo se na me tesi a proziva to se mnou. Zavod bez doprovodne posadky ma jiste neco do sebe podobne jako motorkarska "maratonska kategorie" na Dakaru, ale prosty fakt, ze na par vterin muzu na  Leadville zapomenout, protoze se mi nekdo postara o jidlo i o piti a jeste mi pripomene, ze je cas zase vyrazit je proste k nezaplaceni. Nekomu na vas zalezi, a to zasahne hodne blizko u srdce.
Kdyz par stovek metru pred Twin Lakes sbiram cestou nejdrive Michala, a pak Honzu s Veronikou je to obrovska uleva, ale taky atak na moral z uplne jinyho smeru, nez bych si kdy dokazal drive predstavit. I pres vzpominky na nedavne obrozeni a opojny sebeh do Twin Lakes nejradsi bych totiz ted nekomu skocil do naruce a zacal brecet, ze me boli noha, ze neverim, ze to dobehnu, ze je mi to lito, ze se sem takhle trmaceli, ze sem si fakt veril, ale ze ted uz to proste nepujde.
Oni mne ale nekompromisne tahnou a naviguji skrze skandujici davy, jakobych byl vlecen osudem bez nejmensi moznosti vlastni volby. Jejich stabni kultura ani jednomu nedovoli bombardovat me apriori protivnejma otazkama jak mi je, jak to vidim, ci jaky to bylo, ale jejich tvare a oci je samozrejme zradi. Sam rikam jim proto o ty noze, a ze si myslim, ze mi tam asi neco ruplo, protoze to je takova jina, fakt hodne blba a zakerna bolest. Honza procedi neco jako: "Tak, a uz je to tady ...", cimz referuje k nasi ranni diskusi, ze sem se citil az podezrele v pohode, zatimco sve nejlepsi behy jsem pravidelne zacinal s nejakym zranenim. Je to take poprve, kdy ho vidim, ze by si s necim delal starosti. Hned ale dodavam, ze do kopce se to da vykroutit, a z kopce pres patu to neboli vubec, jen ty rovinky musim pesky, i kdyz ty mi nikdy bezecky nejdou ani v plny sile. Jestli mi to fakt spolkli, nebo jen zahrali dobry divadlo, nevim. Kazdopadne drzeli basu a sypali ze sebe informace jak jsou pripraveny, kde co je zabaleny, ze Honza vymenil baterky v celovce, ze Michal ma v batuzku extra tricko navic, a taky ksiltovku kdyby prselo, a ze je dobre, ze ja uz mam bundu kolem pasu.
Honza probira drop bag, jestli neco nechci, ale na medvidky uz ani pomysleni, a obleceni je spis na cestu zpatky. Tak mu rikam at vezme dve piva a slejou mi to do lahvi s kolou a vodou. Na to, jak bizarni to bylo prani, je az s podivem, ze nikdo z nich ani nehnul brvou. Mozna uz me znaji ... coz v ten moment nejsem schopen rozsoudit jestli je dobre nebo spatne. 
Na obcerstvovacce to huci jako v ule, po par klidnejsich zastavkach a temer ctyrech hodinach je to poprve kdy se doprovodne posadky dockaji svych bezcu. Mnohe v tu chvili take zachvacuji pochyby, protoze pristi etapa zahrnuje vrazedenou cestu pres Prusmyk Nadeje. Ze zavodniho hlediska se tu chleba jeste lamat nebude, ale ciste darwinisticky, ti slabsi na preziti uz nebudou mit sanci.
Honza s Veronikou chapou se kazdy jedne lahve. Hned napoprve to z premiry nadseni ale lejou blbe. Na dno pivo, pak kolu, a je z toho "hrnecku var". Na vodu nezbyva misto, leda by se pockalo az spadne pena. Ja ale nikam nespecham, laduju se zatocenejma mexickejma plackama se sunkou a po ocku kontroluju snazeni svych sokoliku. Porad jim to dost peni, ale nakonec to tam nejak narvou, lahve omyjou a podavaji s nevyrcenou otazkou co ted ? ... Myslim, ze kyvnu jako ze uz pujdem, a at me chvilku doprovodi. Porad se ptaji jestli nepotrebuju tohle nebo tamto, ale ja myslim, ze do Winfieldu budu dobrej, a pak uz si me vezme pod ochranu Michal s pulkou Tesca na zadech. Podle instrukci nikdo nezminuje cas, nebo jak na to jsem, ale zrovna tenhle mezicas si dobre pamatuju a vim, ze na Mike Millera stale pozvolna ztracim. Asi ani do Winfieldu to na pul ctvrtou nestihnu, mozna tak ve ctyri, ne-li pozdeji. V ten moment schazime ulici lemovanou spaliry posadek spesne opecovavajici sve bezce, ci pohodlne uvelebenych v kresilkach cekajice na ty pomalejsi. Dav stale hluci, ze je tezke na sebe vzajemne nekricet, kdyz v ten moment od krajnice jeste bourlivejsi povzbuzovani, to nemuze byt preci na mne ... ale to uz poznavam muze v cernem i se svou puvabnou zenou Kimberly ... my o vlku a Mike Miller za dvermi. Vlastne se spolu ani moc nezname, ale to necekane setkani i shoda nahod, ze jeho lonsky vykon beru jako svou vlastni metriku dal pruchod krasne spontanimu silenstvi, a vrhame se na sebe jako bratri co se od valky nevideli. Jeste prohodime par slov, nekoncici chlapacky stisky rukou, ale brzy se zase loucime ... uz je cas jit. Kluci s Veronikou me jeste par desitek metru doprovazeji, z toho davu jsem docela paf, a nejsem schopen sledovat kudy vede cesta. Nasleduje dalsi louceni, sliby, ze se uvidime, prani vseho dobreho na cestu a pak uz navigovan prihlizejicim davem opoustim mensi asfaltku a vbiham na louku.
Zastavka v Twin Lakes se absolutne povedla, perfektni boure emoci, cisteho kamaradstvi i nezistneho povzbuzovani. Na chvili zapominam, ze mam v nohach uz pres sedesat kilaku a rozbiham to jako bychom v Twin Lakes teprve odstartovali.
Moje fyzicke vzepjeti ale nastesti nema dlouheho trvani. Pri pohledu na monstrozni hrebeny vsude kolem nakonec vitezi rozum a vyrazne zpomaluji. Pesinka vede vysokou travou, a neni snadne urcit kudy se stoci. I velmi pomaly beh po drnech vsak brzy prohlasuji za energeticky zbytecne nakladny a radsi prechazim uplne do chuze. Prave vcas, v chodidle to zapichalo div jsem se neslozil. Nechavam se predbihat nekolika bezci z nichz jeste cisi excitace z minule zastavky a jak bezmocne prihlizim, kdyz mizi za zatackou, zacinaji mne zase zachvacovat pochyby jestli tohle preci jen neni zacatek meho konce.
Nekde by tu mela byt reka kterou se budeme brodit. Prvni ale prichazeji vyschla slepa ramena, a hamptani po kamenech. Obcas spatne slapnu a hodne to zaboli. Nahlas si vykriknu: "Au, au, au, au, au ..." tlumi se to pomalu jako ozvena v jeskyni. Trochu to prehanim, ale cim vic kricim, tim min citim bolest. Zase se nekdo prozene kolem, tak si aspon loknu piva at nejsem za uplnou trubku. Taky je tu nejaky kamenny val, a za nim ... tak to je ta reka !!
Trochu jako polovyschla Sazava v Petrove tesne nad soutokem s Vltavou, nebo Malse pod Kaplici. Voda azurova a docela frci, ale rozhodne to nebude vic jak po kolena. Provaz je tam spis pro srandu kralikum. Ten, co pred chvili profrcel kolem, sedi na brehu a sundava boty. Ja jdu rovnou. Chvilku to bude cvachtat, ale brzy to uschne. Na druhym brehu je samozrejme fotograf, snazim se tvarit totalne drsne. Pak dvojkolejna cesta po louce. Rychlym krokem po trave, aby se mi na mokry boty nenafoukal spinavej prach, docvaknu cile konverzujici par. Ale tou dobou se jim to taky nejak rozebehne a pomerne rychle se vzdaluji. Zkousim taky klusat, neni to tak hrozny, ale zcela urcite dost neudrzitelny tempo. I tak vydrzim dyl nez par prede mnou a zatimco jdou, ja si je dobehnu a zavesim se hned za ne. Pozvolna zaciname stoupat.
Na prvnich par set metrech se stezka pomerne krouti, ale o to poctiveji exponencialne zveda. Sklon se ustali nekde kolem 15-20% a vsichni mame trable najit tu svoji chodeckou kadenci a rytmus dechu. Uz takhle zaciname nekde ve trech kilometrech a vyskrabeme se skoro ke ctyrem. Kdo si na louce v klidu povidal najednou nestaci popadat dech, kdo se na privetivejsim gradientu prosmyknul kolem ted jako by vesel do medu a par metru pred nama drzi si konstantni odstup.
Nikde zadny optimismus, zadne povzbuzovani. Copak to vsichni jdeme poprve? Aspon, ze diky stinu ze stromu neni takovy vedro. Par metru stranou hodne nahlas zurci horska bystrina. Uz jen pomysleni na ten hukot je osvezujici, preci jen musi byt tesne pod 30. Usrkavam svuj pivni dryjak a s trochou znepokojeni sleduji jak se moje likvidni kaloricke zasoby povazlive tenci. Stoupani odhaduju dohromady na neco malo pres hodinu, a tak kdyz v obou lahvich klesne hladina "temne sily" pod polovinu snazim se primet s tim neco delat.
Jenze kopec bere silu jako nepozvany rodinny prislusnik o Vanocich a clovek proste zvazuje desetkrat jakykolv krok navic, ktery neslouzi primarnimu ucelu, tedy pohybu vzhuru. Stezka se klikati tu tam par metru, jindy dvacet i vic, kolem potoka, co si to drze bere rovnou po gradientu. Na kanoi by to sjet neslo, bezpecne prebrodit v tehle mistech asi ale taky ne. Snazim se presvedcit, ze driv nebo pozdeji proste musime pres nejakej potok prechazet, minimalne pres nejaky pritok tyhle rozpeneny bystriny. Jenze co je to "racio" oproti vode ze Skalistych hor ? ... a tak na potvoru jdeme vsechno suchou nohou. Tencici se zasoby tekutin jsou absolutni prioritou, ale v mezidobi ze zavodniho hlediska rozhodne nezahalim. Nasel sjem si vlastni rytmus jak protacet pravou dovnitr, machrovat obema rukama a umele drzet hluboky dech. Do kopce se tak skrabu preci jen o trosku rychleji nez kdokoli v okoli. Nove a nove postavy, ktere se objevi za zatackou, mne jen motivuji k zatinani zubu a drzeni sveho tempa, i kdyz ve svalech mi to uz skube, a chvilemi jako by se o mne pokousely mdloby. Beru sedivyho chlapka, pak holku s culikama, nekoho hispanskeho puvodu, pak blondaka z vychodniho pobrezi ... i tak zda se vsak snazsi nekoho dojit nez predejit. Jako bych ostatni svym pozicnim manevrem podnel k zachyceni druheho dechu. Anebo jsem to mozna ja, kdo preci jen po milimetrech zkapava, kdo si proste nabral az prilis velke sousto.
Situace s tekutinami stava se pozvolna kritickou, az prestavam verit, ze bychom do vrcholu nejaky potok preci jen prebihali. Zakon schvalnosti. Stezka se paralelne k potoku uz nikdy nevrati, ale preci jen v jednom miste, mozna deset metru bokem to nevydrzim a radsi si zaskocim do lesika. Sklouznu ke brehu a cepuju co mi hory dovoli. V te chvili netusim, ze az do obcerstvovaci stanice o jeste dalsi hodinu vyse zadny potok skutecne jiz prekracovat nebudeme, ba co vic, po par minutach nase stezka defintivne odboci od kurzu tohoto zivota darneho potoka.
V blahove nevedomosti mne samozrejme v tuto chvili tankuje mnohem vic, ze jsem po dobu vodohospodarske zastavky ztratil asi 15 mist, vsechno vuci lidem, ktere jsem uz v kopci jednou predbihal (pardon, spise se pres ne predplazil jako ve zpomalenem filmu).
Sklon trati se prilis nemeni. Standardnich 10-15%, jen sem tam hup o neco strmejsi stejne tak jako uplne vyjimecne nejaky plossi usek. Vsichni toho maj plny zuby, nikdo nebrepta, nikdo nejanci. Scena z drivejsi faze zavodu v nizsich kopcich, kdy se z niceho vynori lehkonohe dvojice cile diskutujici i o svych danovych priznanich se tentokrat nekona. Sklonene hlavy, krok za krokem.
Nekde v pulce kopce udychane ticho proriznou stale se priblizujici vykriky vytvarejici zdani paniky. Mozna se nekde urval kus skaly, nebo se rozkutalel kmen padleho stromu ... nekdo prede mnou vsak vykrikne proste "Runnerrrr!" ... a vsichni v doslechu poctive vystoupi ze stezky. Nekdo nize si dane zvolani prisvoji a s mirnym spozdenim ozyva se tlumene echo "Runnerrr!" ... i kdyz my ve vyssim postaveni stale jeste trneme kdo se vyloupne ze zatacky, kdo pobezi v cele slavneho Leadville?
Mezi stromy mihne se nejdrive tmavy stin, opalena kuze, rozevlate vlasy. Na prvnim miste sbiha Anton Krupicka, solidni, nikoliv vsak vrazedne, tempo, vyraz absolutniho soustredeni. Doprovazi jej Dakota Jones, ktery hoden sve rozpustile povesti preskladal si cedulku s oznacenim "PACER" po zvyku vetsiny ultrabezcu na malinkaty obdelnicek. Z napisu zustala vsak videt jen prostredni tri pismenka.
Nasim utrapenym pruvodem to jen zahuci, jak vsichni prihodi nejake vetsi ci mensi povzbuzeni. Za par vterin je po vsem, Tony s Dakotou zmizi nekde dole. Ze by nam setkani s zivou ultra legendou vlilo novou krev do zil se rici neda, ale preci jen nam aspon trochu zbystrily smysly, kdykoliv se muze objevit dalsi bezec a my musime byt pripraveni vcas uskocit. Koukam na hodinky a zacinam si v duchu odpocitavat. Po sesti sedmi minutach upachtene ticho prorizne dalsi vykrik "Runnerrrr!". Vsichni zvedaji hlavy a preventivne se sunou ke kraji stezky. Misto tela prirodniho odstinu se z kopce riti bilocerveny elasticky singlet typicky pro tym Salomon. Nevim presne o koho jde, ale v duchu si pridavam jmeno lonskeho viteze Hardrocku, Juliena Choriera. Az o mnoho hodin pozdeji v cili dozvim se ze to byl Thomas Lorblanchet. Tak nebo tak, borci ze Salomonu jsou vzdy perfektne pripraveni. Loni pobrali co se dalo, letos vitezne trofeje z Western States i Hardrocku zustaly ve Statech. I ted Thomas bezi jako masina, ale vyraz ve tvari uz rozhodne neni cerstvy. Zda se, ze toho ma dost, rozhodne pusobi unavenejsim dojmem nez pred par minutama Anton. Jeste kontrastneji pusobi Thomasova pacerka v ktere bezpecne poznavam Annu Frost. Usmiva se na vsechny strany a kazdemu podekuje za povzbuzeni ci uvolneni stezky. Jsem trosku zklaman, pral jsem si vepredu videt spise Nicka Clarka. Na druhou stranu Nick ma devet zivotu, umi vstavat z mrtvych a do cile jeste strasne daleko. Oproti tomu neverim ze Anton svoje tempo udrzi, bezec to je par excellence, taktik ale mezi temi nejlepsimi asi nejhorsi.
Z toho napeti a adrenalinu dostavam festovni hlad. Uz to nejde jen tak zalejt nekolika hltama z flasky, proste mi kruci v brise. V kapse mam jeste pytlik s mexickejma plackama, ale nedovedu si predstavit, ze bych to jedl za pochodu. V tyhle vysce a sklonu kopce bych se asi udavil. Patram po kameni nebo nejake blizke klade, kde bych se na chvili uvelebil a v klidu posvacil. Nachazim si misto v jedne zatacke, aspon budu mit prehled. Samozrejme me hned predchazeji bezci ktere jsem uz skoro hodinu drzel za sebou. Prakticky kazdy mavne, nebo popreje dobrou chut, nebo se aspon usmeje, jedeme v tom vsichni stejne. Nikoho to uz do kopce nebavi. Jako krecek nacpu si do tvari dve rolky, posledni co mam. Uz jsme na ceste skoro dve hodiny, nikde neni videt vrchol, ani ty pitomy stromy se jeste nerozestoupili. Neda mi to a jeste s plnou pusou se zvedam, kazdy krok nahoru se pocita. Asi pul hodiny co nas mijel Anton se znovu hora rozkrici "Runnerrr!". Jsme zrovna na mensi louce a je snadne ukrocit stranou a pokracovat po trave. Bezce riticiho se dolu ale nepoznavam. Jini ocividne ano, zdravi se, placaji o sebe rukama ... no jde mu to dost zvesela ... az pak si vsimnu ze tentokrat bezi prvni pacer, aby pro sveho bezce jako snezny pluh vycistil trat. Srdce se mi rozbusi okamzite rychleji skoro jako na prvnim rande, kdyz v mirne shrbene postave, hlavu srazenou mezi ramenama poznavam Nicka Clarka. Bezi pomerne uvolnene, asi je na nej jeste brzo. Ztrata se mi zda uz vsak dost velika ... hlavne na toho salomonaka, tihle borci nikdy nezkapou. To uz spis ten Anton porazi sam sebe a padne nekde absolutnim vycerpanim, jak uz se stava v Leadville temer tradici.
Na konec nebudu ani daleko od pravdy. Thomas Lorblanchet dobehne Tonyho pred Fish Hatchery a vysoke tempo udrzi az do cile. Tony sice zabehne nejlepsi cas z Winfieldu do Twin Lakes, pak ale na znicenych quadech neudrzi tempo s temi nejrychlejsimi a jeho prubezne mezicasy klesnou na konec prvni desitky. Na vrcholu Sugar Loaf jej v tesnem sledu stahne i Nick Clark a Zeke Tiernan. Tony se z krize otrepe az v Mayqueen a v solidnim tempu dobehne do cile na ctvrtem miste. Smolarem dne je ale Nick Clark. Pochlapi se v etape z Twin Lakes do Half Pipe, kdy to bude on, kdo zabehne nejrychlejsi cas. Pak uz toho bude mit plny zuby, ale kousne se a nepusti a Antona preci jen udola, aby jen o par minut pozdeji byl stazen famozne finisujicim Zekem. Celou cestu z Mayqueen do Leadville bude Nick trpet stihou jestli ho Anton preci jen jeste nedostane, ale zhruba o deste minut sve treti misto uhaji. Po bronzech z lonskych i letosnich Western States a po lonskem bronzovem Hardrocku bude mit Leadvilleske podium pro Nicka preci jen trochu trpkou prichut. Asi nejvetsim prekvapenim dne urcite bude Zeke Tiernan. Prvni tretinu zavodu se sice drzel v celni skupince na, ci dokonce chvilemi i pod, urovni tratoveho rekordu, pred dvojnasobnym prechodem Hope Pass ale vyrazne zvolnil. Zustali mu pak sily na zdrcujici finish, kdy spolecne s Thomas Lorblanchetem se (pokud me historicke zaznamy neklamou) stane teprve druhym, resp. tretim, bezcem co dokaze zaverecny pulmarathon z Mayqueen do cile pod dve hodiny (Lorblanchet - 1:58:30, Tiernan - 1:58:05). Pul minutka, kterou tady na Thomase jeste stahne vsak uz na vitezstvi nestaci. Pro srovnani, treti nejrychlejsi cas si pripise preci jen trochu zmatoreny Tony Krupicka (2:17:20), na, z posledniho melouciho, Nicka Clarka to ale uz nestaci, i kdyz i ten si pripisuje solidni ctvrty nejrychlejsi mezicas (2:23:06).
O dramatickem prubehu zavodu ja nebudu mit cely den ani noc zadne zpravy. Uprimne, ani nevim jestli by me to zajimalo, rozhodne kopce by kvuli tomu nizsi nebyly. Z prvotniho zajmu o to kdo bezi proti nam se brzy stane otravny ritual, kdy my pomalejsi musime uvolnit cestu tem rychlejsim. Jasne, maji na to pravo, zaslouzili si to, a je to spravedlive. Trisetnasobne zpomaleni ci uplne zastaveni aby ti lepsi mohli projit se ale rychle zaji a sil nepridava. Na zpatecni ceste z Winfieldu to sice budu ja komu ti pomalejsi budou uhybat, ale radost mi to rozhodne taky neprinese, spis takove trochu cerne svedomi, jako kdyz se na nekoho povysuju.
Ted ale zaplouvame zase do lesa, a jak se brzy ukaze, v tomto stoupani jiz to bude naposledy. Behem par kroku prekracujem hranici mezi dvema vegetacnimi pasmy a vstupujem do alpske tundry. Jen par set metru pred nami obcerstvovacka, pak kameni a zase kameni a nic nez kameni. Tam nekde bude vrchol Sedla Nadeje. Do stanice se trousime jak cerstve probuzene zombie. Vychazeji nam vstrict nejdrive zdravotnici. Jednoho po druhem nas kontroluji jestli jsme jeste pri smyslech. Vsichni kolem jsou docela v pohode, maji toho sice plne zuby a nekdo si i na par minut sedne, ale vsichni se jeste docela drzime. Horsi to bude za nami, kdy se obcas nekdo vycerpanim a nedostatkem kysliku sesune. Ti elitni bezci, kteri nas jeste pred chvili mijeli, pak docasne obetuji i sve pacery, kteri cestou z kopce pomohou na nohy nekolika padlym.
Po zdravotnicich se na nas vrha druzstvo rozpustilych skolacek se dzbanky s vodou a nejakou zlutou tekutinou. Ptam se jestli maji kolu, ony ze ne, tak se necham premluvit a plnim lahve vodou a "tim zlutym". Jeste kontroluju stanek a jsem mile prekvapen. Mexicky placky sice nemaj, ale vari se tady polivka (jeste je mi na ni moc horko), kola, precliky, melouny ... cpu se jako bych tejden nejedl. Z lahve ulejvam trosku vody a dolejvam kolu. Pivo nemaj, skoda.
Ptam se jak daleko je to k vrcholu, pry asi jen pul mile a 800 stop stoupani. Vypada to na solidni brutus, neotalim a jmu se splhat dal, at uz to mam proboha za sebou. Dari se mi vyrazit v takovym hluchym miste, skoro nikdo okolo ... mam cas a klid se trosku kochat, nadherne pleso pode mnou, na louce se pasou lamy ... aha, tak takhle sem dovezli zasoby ... vzpominam okamzite na Honzu ... pak nehostina krajina kolem ... tu tam ve stinu troska snehu. Malinko zafouka a hned to zebe. No, jeste ze neprsi ... to bych tu byt fakt nechtel.
Je videt skoro az na vrchol, mozna jeste tri ctyri serpentyny, nohy hodne tezknou, dycham zhluboka co to jde. Nestavim sice kazdych deset kroku jako Rakoncaj v zone smrti, ale i tak je nedostatek kysliku znat. Snazim se drzet konstatni tempo, hlavne se hybat dopredu, neotacet dozadu. Preci jen jeste ze zadu dorazeji nejaci rychlici, vetsina jde s hulkama, urcite by se ted hodily ... ale ted uz je to jedno, jeste par kroku ... hreben ostrej, ze by se na nej dalo sedet obkrocmo jako na koni ... vsimam si chlapka s fotakem, vedle nej mala satelitni antenka a drat ... a drat vede ... az kdyz vystoupam ty uplne posledni kroky vsimam si maleho koberce pres cestu. Ozve se sotva znatelne pipnuti, zdolal jsem Hope Pass. Pohled na druhou stranu je dech berouci, absolutni stena, jen tenounka stezicka mota se po uboci ... hlavne nedostat zavrat nebo nezakopnout. Zacinam sbihat na 326.pozici. Posun o 38 mist je mi pozdeji tak trochu zahadou. Nevim, ze bych na trati predesel az tolik lidi, to spis jsem jich vetsi cast porazil kontumacne, kdyz neodolali pokuseni sednout si na chvili do travy u obcerstvovaci stanice. Muj prvni vystup na Hope Pass jako takovy byl 306.nejrychlejsi ze708 bezcu stale jeste pokracujicich v zavode.

neděle, září 02, 2012

Leadville 2012 – Twin Lakes (5.díl)

Myslim, ze z etapy do Twin Lakes si pamatuju nejmene. Jsou to takovy utrzky, vjemy, chute a vune. Nedokazu popsat presne kudy jsme bezeli, jen nesouvisle obrazy z trati. Pak taky lidi kolem. V kazdem obraze jsou jini, ale jak se to od jednoho k druhemu meni netusim. Mozna nekdo zustal vzadu, mozna nam vsem nekdo nepozorovane utek. Ja jsem mel svych starosti dost a myslel na konec. Z vysledkove listiny lepim dohromady par stripku pribehu s pomerne trpkym zacatkem a velmi necekanym koncem. Shledate-li nasledujici vypraveni nepravdive, pak urcite to nebylo jeho zamerem.
Kdyz dobiham do Half Pipe, snazim se nemyslet na pochroumanou nohu, ale soustredim se hlavne na drop bag. Podle rady organizatoru jsem si svoji jedinou vetrovku ulozil prave sem, a je absolutne nezbytne, abych si ji nezapomnel vzit. Stara se o mne dobrovolnice s laskavym hlasem andela strazneho. Tesne po desate rano s vymetenym nebem je tezke si predstavit, ze by neprofouknutelna bunda mohla byt k nejakemu uzitku. Psima ocima tazi se andela strazneho jestli je to fakt nutny. Zatate rty, rozhodne pokyvani a stroha odpoved "ja bych si ji vzala" mne milosrdne sprosti nezadouciho dilemma, a bundu poctive vazu kolem pasu. Satram v dropbagu dal ... dva pytliky medvidku, to fakt uz ne ... taky tam mam masox na polivku, ale ted kdyz je skoro 30 stupnu ? ... bundu uz jsem si vyndal ... a nic jinyho tam uz neni ... tedy kdyz nepocitam ty dve piva ...
... vlastne to napul zacalo jako takova legrace, kdyz jsme s Honzou den dopredu pripravovali tech pet dropbagu. Od letosniho Zane Grey mam doktrinu balit si na cestu co nejmene veci. Naucil jsem se, ze cim vice moznosti, tim hure se clovek koncentruje na to, co je opravdu dulezite. Zapominal jsem si tak na stanicich sundat celovku, odlozit prebytecne obleceni, doplnit piti ci se vubec najist, jen proto, ze jsem se "pul hodiny" prehraboval v nacpanym batohu a snazil se rozmyslet co vlastne potrebuju. Pritom kazde slusne ultra ma na svych obcerstvovackach vsechno co clovek muze potrebovat. A pokud ne ... pak to vetsinou neni chyba poradatelu ...
Velkou zkusenosti byla v tomhle smeru Silvertonska ctyriadvacetihodinovka. Na kratkem uzavrenem okruhu si spousta lidi nanosi na svuj stolek nekolik krabic se vsema moznejma a nemoznejma potravinama, deset druhu dzusu, polivky v pytliku serazene podle barev, banany podle velikosti, nuzky, pinzety, jehly, naplasti, obleceni pro pripad arktickeho chladu i saharskeho vedra, bidony s nahubky odlisnych propustnosti ... a casto v blizkem sousedstvi i stan, nebo matraci s polstarem a perinou. Den pred zavodem vyzvedel jsem tedy od poradatelu nikoliv co maji, ale co nemaji ... a podle toho se zaridil. Nejedno oboci pozvedlo se pak udivem, kdyz tesne pred startem narovnal jsem si na svuj stolek jen tri lahvace, kulicha a tricko s dlouhym rukavem na noc.
V dobach nejvetsi krize neztracel jsem tak cas rozmyslenim a spekulacemi co bych vsechno mohl, neb vsechna piva uz tou dobou byla stejne prazdna, ale spise jsem se soustredil na reseni krize samotne.
Odvahu uplne se moznosti dropbagu vzdat jsem v Leadville ale jeste nemel. I kdyz k tomu nebylo daleko. V taboristi jsme s Honzou poctive vyskladali pet ruznych prazdnych zavazedel a oznacili je mym jmenem, startovnim cislem a zadanou destinaci, jen abychom tdo ctyrech z nich "nalozili" akorat tak dva pytliky medvidku a jeden masox. Na patero nahradniho obleceni jsem uprimne pred odjezdem do Leadville nepomyslel, a to jedine co jsem mel, prislo do drop bagu pro Twin Lakes, coz je klicova stanice tesne pred prvnim vystupem na zradny Hope Pass, a v pripade navratu, ta absolutne kriticka zastavka tesne pred tim nez padne soumrak. Zbyle ctyri dropbagy v podstate zely prazdnotou, az mi to bylo trapne. Pak vzpomnel jsem si, ze mozna nejake to pivco by se hodilo, kdyby toho mel clovek plny zuby, zvracel a nic jineho v zaludku uz neudrzel. Z nedaleke basy vzal jsem tedy dve plechovky a jal se premyslet na ktere stanici by asi tak mohla prijit tak strasna krize. Katastrofickych scenaru vsak bylo nepocitane a nakonec jsme mezi tech pet dropbagu rozdelili vsech dvanact nenacatych kousku. Kdyz uz nic jinyho, aspon mi ty tasky neodvaje vitr. Ani jeden z nas tehdy netusil, ze v cili shledam se jen s poslednima dvema plechovkama, protoze poslednich 115 ledvillskych kilometru stane se mym zivotnim behem na pivo, doslova a do pismene ...
... ale to uz zase predbiham, a ve vypraveni je treba se vratit zpatky na Half Pipe, kdy v okamziku zoufalstvi, beznadeje a nutkaveho pocitu zvracet pri pomysleni na, byt jen jediny, dousek vody nebo koly, cvaknu fuflik a do lahve slejvam si prvni pivni plechovku. Andel souhlasne pokyva hlavou a moji volbu stvrdi slovy ze "to urcite musi bejt dobrej matros". Ve trictvrte litrovych bidonech se ale tretinka piva rychle ztrati, nemluve o tom, ze do Winfieldu je to zase nejakych deset mil, tedy mozna i neco pres dve hodiny. Dolejvam lahev proto kolou a vodou v nediskriminacnim pomeru 1:1:1. Podobnou kombinaci jsem uz kdysi zkousel na Deadmanovi i Zane Grey, vzdy ale v bezpeci rozkladaciho kresilka ve stinu slunecniku na obcerstvovacce, kde zvracim uplne po vsem a touhle bizarni tekutinou snazim se vratit mezi zive. V Leadville je to ale poprve, kdy tenhle chmelovy mix bude slouzit jako puj primarni hydratacni i kaloricky zdroj v prubehu ostre etapy. Kdyz to nevyjde koncim. Na kole a/nebo vode dalsich dvacet hodin urcite nezvladnu.
Samozrejme jeste zrakem patram po tortillovejch rolkach. Zhltnu tri nebo ctyri a dalsi dve si rvu to pytliku do kapsy. Naleju jeste do sebe par kelimku koly a spritu a proplachnu pusu studenou vodou. Pak uz je cas vyrazit. To, ze mam zlamanou nohu neznamena ze bych si mohl dovolit bezucelne lelkovat na obcerstvovacce.
Aspon tak nejak si odduvodnuji svuj uprk z relativniho bezpeci poctive zasobeneho stanoviste. A jsem v tom zase sam za sebe. Vmicham se do skupinky bezcu, dva tri poznavam z etapy do Half Pipe, ale tech sedm osm zda se novych. Absolutne netusim jestli prisli ze zadu a obcerstvovackou jen profrceli, nebo jsem se naopak pripletl mezi ty, ktere siesta v Half Pipe po delsi dobe uz prestala bavit.
Puvod jednotlivcu je ale evidentne podruzny. Bezime jako s klapkama na ocich konstantni rychlosti. Trva to mnoho minut nez se nekdo vuci nekomu jinemu posune byt jen o par metru. Mam tezke nutkani otrit si bryle a zjistit jestli ten barevnej flek vepredu je bezec s konstantnim naskokem sto dvaceti metru nebo jen nejaky nevinny prskanec na skle co mi kazi vyhled. Prakticky nemluvime. Kdyz uz, tak skoro jen septem. Cesta je jeste dlouho siroka, udusana hlina s rozhazenym sterkem, jen se to zacina cim dal tim vic vlnit. Tu tam dva tri metry nahoru a dolu, pak pet sedm, mozna nekdy i deset. Z tezka pajdam ale bezim. Ztracim z tech mirnounkych sebehu, ale vetsinou vydrzim nejdele v tech mirnych, o to ale castejsich, stoupacich. Suma sumarum, je nas asi jedenact nebo dvanact, co vidime na sebe a nemame odvahu se pokusit o jakykoliv trhak. Jako bychom z celeho startovniho pole zustali sami. Co se muze skryvat za zatackou neexistuje ... minimalne do te doby nez se tam vriti nase parta.
Pak mam prvni vokno. V nasledujicim obraze se scenerie prilis nemeni. Lina lesni cesta, trochu prasno. Vetsina lidi je stejna, jen ja pozvolna se plizim kolem Nicka Juskiewitze. Osobne se jeste nezname, ale z doslechu a od videni o sobe urcite vime. Nick je podsadity padesatnik z Albuquerque a potkavame se pravidelne na vsech zavodech po okoli. Deadman, Cedro, Jemez, Salida ... ted Leadville. Je jediny bezec, ktereho znam, co si po dobehu misto vody nebo piva da radsi sklenku cerveneho vina. Spinavy a prosoleny, straduje si to v cili obvykle se sklenkou na stopce drzice ji zpusobem, za ktery by se nestydel ani Saturnin. Setkani s Nickem na 30.mili mi ale dela starosti. Vzdycky zacina pomerne z ostra, ale ja ho pravidelne sbiham kolem deseti mil. Na padesatkach mu navic jeste sokoro o hodinu utecu. Takhle pozdni setkani si vykladam jako jednoznacne znameni ze rozbiham opravdu pomalu. Mozna az moc ... a uprimne, nedovedu si predstavit, ze bych nekdy pozdeji mohl zrychlit, to uz spis si necham prestrihnout cip a na vsechno se vykaslu.
Dame se na chvili do reci a probirame Deadmana, ktery je v ohrozeni. Reditel a otec zakladatel Jim Breyfogle odjizdi na dva roky pryc, a zatim se nenasel nikdo kdo by to po nem prebral. Chvilku v duchu zvazuju svoji vlastni kandidaturu, ale myslim, ze bych na to ted fakt nemel a navic je to od nas dost z ruky. Slibim ale poptat se mezi los alamosskymi bezci ... treba se nekdo najde.
Asi bysme toho probrali vic, ale na rovince mi to moc nejde a Nick se v pohode odpoutava. Prejeme si vzajemne hodne stesti a ze se urcite jeste uvidime. Zavod mne ted opravdu nebavi. Sice se drzim jakz takz v pohybu, ale jen za cenu prekompenzovavani bolaveho zraneni jinymi neobvyklymi svaly. Urcite to je jen otazka casu nez neco jineho nekde povoli.
Dalsi kus je zase jako v mlze. Nekdy tou dobou sbihame zpatky na Colorado Trail, a nudna prasna pista se zmeni na vlnici se mekouckou lesni stezku. Lidi se rozptylili, pred sebou mam vetsinou tak dva nebo tri. Za mnou bud nikdo nebo jeden. Zaciname pomerne stoupat, asi to konecne bude vystup na rozcesti na uboci hory Mt.Elbert. Cim vic se stezka zveda, tim se mi jde pohodlneji. Nemyslim ted, ze by me ta stoupani nestala zadnou energii, ale ciste technicky lze doslapovat tak aby to prakticky vubec nebolelo. Hodne stacim pravou dovnitr, a nekdy mam pocit ze jdu temer bokem, ale pokud zrovna neprislapnu nejakou vetvicku ci kaminek, je noha uplne v pohode ... jako za mlada. Jeste si nejsem uplne jistej co to pro dalsi vyvoj zavodu znamena, ale ochromujici bolest pri temer kazdem pokusu o beh kdy stoupani prechazi v rovinku mne rychle leci z nadeje, ze by se to nejak samo mohlo preci jen srovnat.
Nejdrive pozvolna, pak velmi pravidelne stahuju ty pred sebou. Nikdo se vylozene neflaka, ale spouste to po sedmi hodinach do kopce uz moc netahne. Jenze me jo a zase se dostavam do raze, az se musim krotit. Jestli toho oranzovyho dostanu jeste pred zatackou, nebo az po ni je prece uplne jedno. Na rovinkach me pravidlene sbiha dvojice z niz jeden nese lehko zapamatovatelne cislo 911. Do kopce se jim zase vzdaluju ja, je ale jen otazkou casu nez se dostanou prede mne. Spolecne pak proplouvame kolem jednoho bezce za druhym. Mezi stromy zacina prosvitat svetlo a zda se ze se blizime k vrcholu. Uz bude na case, pivo se osvedcilo, ted mi ale dochazi i ta kola a na potvoru nikde zadnej potok.
Jeden bezec, co se pred hodinou prohnal kolem jak hasici k pozaru, ted stoji zlomenej v pase u stromu a zvraci. Naprosto zvireci zvuky, z oci mu tecou slzy. Nekdo ho poplaca po ramenou a pta se jak na tom je ... pry bude oukej ...
Zaciname pozvolna klesat, i kdyz spis je to jak na toboganu. Takovej profil mi dava dost zabrat. Noha jako by si na jiny sklon nejprve musela zvyknout nez jej jen s mensim odporem prijme za svuj. Pak muzu bezet z kopce, nebo se do toho oprit smerem nahoru. Ale takovy neustaly rolovani a arytmie (coz obvykle absolutne miluju) me ted nici. Devetsetjedenactka mizi vepredu. A i ze zadu se zacinaji blizit dalsi. Ja nejsem schopen se rozebehnout a vsechny ty terenni vlny slapu pesky. Po vydarenem stoupani jsem citil nadeji ze jeste neni vsechno ztraceno, jen je to zase jen zmar a frustrace.
Nouzova obcerstvovacka co se nahle vyloupne v mlazi mne dost zaskoci. Maj jen vodu, tim je to aspon jednoduchy. Plnim obe lahve a radsi valim dal, at tam ve vzteku jeste neco neprovedu. Par desitek metru a stezka zacne prudce klesat. Par kroku mi to jeste trva nez se noha spravne nastavi, pak uz ale frcim uplne bez zabran. Doslapy pres patu poranenou tlapku vubec nedrazdi a ja po vice jak trech hodinach muzu zase bezet prakticky na plno. Uz behem prvnich par minut sbiham nekolik lidi a hned na poprve proletim i kolem devecetjedenactky. Kazdy zdvorile uvolni stopu a casto prida i nejake povzbuzeni. I kdyz pokracuji ve velmi sviznem tempu, bezi se mi velmi lehce. Sestupuju ale metodicky, zadny kotrolovany pad, ani na tech nejtechnictejsich pasazich. Predbiham dalsi a dalsi bezce. Ted uz to jsou desitky a pritom mam stale pocit ze se vlastne drzim hodne zpatky. Jeste nikdy jsem se talhle pozde v zavode necitil tak dobre. Je jasny, ze z Twin Lakes budu pokracovat dal.
Chvilemi da se zahlednout jiz i dno udoli a nekolik vetsich jezer. Konec etapy uz musi byt blizko. Jeste pred tim nas ale stezka vyplivne na tezkou kamenitou cestu. Je mi jasny, ze jedno spatny slapnuti a jsem out. Proto mi chvilku trva nez ziskam potrebnou jistotu abych se do toho zase polozil, pak uz ale pokracuju bez zavahani dal. Ty ktere nyni sbiham vypadaji jiz dost otresene. Urcite to bylo pet sest kilometru vsechno z kopce, a unava se nacita. Ja mam vsak pocit jako bych se teprve rozbihal. Tesim se za Honzou a ze mu reknu, ze se pro nej vratim, at si nedela starosti, ze spolu pobezime zpatky do Leadville. Tak moc si sem jistej, ze me uz ani dvojnasobnej prechod pres Hope Pass nepolozi.
Neni prekvapive, ze stanici v Twin Lakes je slyset jeste driv nez ji clovek zahledne. Prebihame takovou mensi terenni vlnu, jako by tam par tatrovek navozilo hromadu hliny a kameni, ale pak vas to proste prasti pres vsechny smysly ... ten rev a davy ...  na konec posledni, hodne ostry sesup na dno udoli. Nekomu to trva minutu dve, me asi tricet vterin ... bodlacim obiham mensi vlacek, co se tam nejak zadrhnul. Zpatky na normalni ceste uz zase hodne zvolnim. Pres pravou spicku to proste nejde a na rovince tu nohu nijak nevykroutim. Boli to jak prase, ale zustavam v klidu. Ja mam svuj plan a ted si muzu uzivat (snad zaslouzenych) ovaci. Pro stovky lidi podel trati jsme uz ted hrdinove. Nekde zahlidnu Michala jak mi jde naproti. Cestou jeste priberem Honzu s Veronikou a spolecne vbihame do stanice.
Zpetne se dozvidam, ze v tehle nestastne-stastne etape zabiham 326.cas, coz v souhrnu znamena posun o dvacet mist na prozatimni 364.pozici. Puvodne jsem ocekaval ze se v Twin Lakes poprve objevim nekdy mezi jedenactou a dvanactou. Je ale sedm minut po poledni. Na mezicasy Mikea Millera ztracim uz pres pul hodiny, ale uprimne, pripada mi to ted uplne podruzne. S nohou to je pomerne spatny, vzdavat vsak uz se ale rozhodne nechystam. 

Posledni ostry sebeh do Twin lakes, ja jsem ten cervenej uplne vzadu ..

... o par vterin pozdeji

Pajdajici Stin v Twin Lakes - studie detailu

Vlevo Honza12 tesne pred stanici prave lovi neco strasne dulezityho z  drop bagu.
Ruzovkam jiste neunikne, ze mam  tasku oznacenou stejnebarevnou cedulkou ;)









úterý, srpna 28, 2012

Leadville 2012 – Half Pipe (4.díl)

Na obcerstvovacce ve Fish Hatchery jsem v razi. Kdybych umel chrlit ohen, asi si ted trosku zablafam, nemluve o tech sirnych parach co se mi linou z nozder. U pultiku na vydej dropbagu nahlasim svoje cislo. Pripomina mi to satnu v Narodnim Divadle. Jen jsem si zapomnel listecek, ale satnarka mi veri. Nez to najdou, sjedu ocima hromady jidla. Po necelych peti hodinach jsem na tom kaloricky sice dobre, ale medvidky bych rad vymenil za neco gastronomicky zajimavejsiho. Hledam sendvice. Maji tradicni s burakovym maslem a marmeladou, ale do toho fakt nepudu. Kdysi jsem arasidy miloval, ale od dob co jsem spojil svuj zivot s D. jsem si vsugeroval jeji (skutecnou a temer zivotanebezpecnou) alergii. Obcas si z toho delame legraci, ze az se ji budu chtit zbavit, sezeru pytlik buraku a dam ji "polibek smrti". Coz mi pripomina, ze bych mel zkontrolovat, jak je na tom se zivotnim pojistenim ...
... ale abych neodbihal, ultra oblibeny PBJ (peanut butter & jelly) sendvic urcite neni nic pro mne. Jeste maji sunkovou variantu, ale ten toustovej chleba mi az prilis pripomina houbicku na nadobi ... na melouny a pomerance jeste neni dost teplo, jeden banan vsak beru vsema deseti. Vracim se pro dropbag. Zadny prekvapeni, najdu tam dva pytliky medvidku s preclikama. Rezignovane plnim kapsy a vracim se ke stolum hojnosti. Zkoumam susenky, ale tema bych se tak akorat udusil. Pak studeny vareny brambory, no hnus je to velebnosti! ... medvidky dekuju nechci, precliky uz mam ... ale tady ... takovy zatoceny ... to nevypada spatne! ...padne muj zrak na male rolicky z mexickych placek se sunkou, mazane tvarohovym syrem pripominajicim ceskou Lucinu. Pri ultra, jiz dobre je mi znamo, stehuji se chutove bunky z jazyka do oci. Neodolam, slupnu tri na ex a je mi bozsky. V mziku leti medvidci z jedne kapsy do nejblizsiho kose a do maleho pytlicku formatu 16.5 cm x 8.25 cm (v palcich to dava 6.5 x 3.25) vmesnavam dve tortillove rolky. Asi z piety, nechavam v druhe kapse medvidky prozatim prezit. Mam fakt radost, ze jsem objevil novy surovinovy zdroj a spesne doplnuju obe lahve. Do leve ruky sprite s vodou napul, do druhe podobne redim kolu. Jeste oplachnout ruce abych nelakal vosy a muzu frcet. Jsem rad ze vyrazim sam, povzbuzovani davu tak patri jenom mne. 
Sbiham zpatky na hlavni silnici oblezenou parkujici automobily cekajicich podpurnych posadek. Navic v obou smerech provoz hustoty a rychlosti Spojencu evakuujicich Dunkerque. Rozbiham se po krajnici odhodlan, ze pomalu nastava cas to trochu rozbalit. Lec vyhled za zatackou chladi moje nadseni. Vypada to na aspon dva kilaky rovne po asfaltu. Ocima se posouvam po bezcich do stale vetsich distanci ... a hle, snura tech pohupujicich se koralku kdesi v dali zahyba doprava ... a nasleduji urcite jeste dalsi kilometry zase po asfaltu. Okamzite propadam zoufalstvi. Z tahovychto useku mam strach. Rovinky neumim, a kdyz nepocitam start v Leadville, na asfaltu jsem naposledy bezel pred dvema roky. Tehdy to odnesly achylovky ... po kolikate uz ... a abych se dobre rozpomnel, hned mi jima prejede nekolik pomerne bolestivych blesku. Brzdim proto radsi na minimum, jsem vsak odhodlan vsechno bezet. Matne si vybavuju z ruznych reportu, ze v zavode skutecne je nekolika kilometrovy usek po asfaltu. Me opovrzeni leadvillskou trati v tyto momenty graduje. Vlevo vpravo nadherne horske hrebeny, a my se tady placatime na silnici. Chce se mi zavrit oci a pockat nez nohama narazim na nejakej trail. Nekoncici kolona projizdejicich automobilu s otevrenymi okny a povzbuzujici posadkou mi vsak nikdy nedovoli nejaky hlubsi upadek do deprese. Jsem ted celebrita, a par kroku na asfaltu za to preci stoji. Nemluve o tom, ze male postavicky daleko prede mnou se postupne zvetsuji a me se dari i pri te nejkonzervativnejsi mozne rychlosti tu tam predbihat. V dobe kdy napocitam zhruba deset docvaknutych dusi jen dva rychlici dobehnou mne ze zadu. Na nebi azuro, steblo nepohne se vankem. Byt na placaty silnici, bezime skoro ve trech tisicich metrech nad morem. Pozdeji si mnozi budou stezovat na tuhle asfaltovou vyhen, me pocasi zda se ako-ako. Z bezeckeho hlediska neni nad rozbitou klimatizaci ve vlastni kancelari, kdy minimalni denni teploty jiz od unora neklesnou pod 28C.
Kdyz po temer hodine konecne zahlednu odbocku na dvojkolejnou polni cestu jsem na sebe hrdy. Za chvilku budu mijet pomyslnou metu prvniho ze ctyr maratonu co mne dnes (a zitra) ceka, a to jsem prezil dlouhatansky usek po asfaltu aniz bych jedinkrat presel do kroku, dokonce s vyrazne aktivni predbihaci bilanci. Je az komicke jak se se zmenou povrchu meni dynamika bezeckeho spolecenstvi v me nejblizsi blizkosti. Bezci co na silnici zmirali nahle ozivaji, ti kterym to celou dobu rytmicky slapalo nahle prechazeji do kroku. Ja spadam nekam mezi, myslim, ze mam odpracovano a nestydim se zastavit. Nevydrzi mi to ale dlouho a znovu se davam do klusu. Mirne stoupame, mozna 2 ci 3 procenta, a ja resim dilema jestli mi to stoji za to bezet. Nestoji, a znovu prechazim do chodu, vim, ze prilezitosti se zmacknout bude jeste hafo.
Odstupy mezi bezci jsou aktualne tak asi 20-30 metru. Jedna z blizkych divcin odboci stranou hledajice si trochu soukromi. Chvili sleduji jeji cestu vysokou travou, nikoliv vsak z voyerskych pohnutek. I kdyz lepsi nez nedavna silnice, cesta je monotonni a vitam jakoukoliv distrakci. Kdyz se zda ze divka nasla vyhovujici misto, vracim se taktne ocima na cestu. Preci jen nejsem zas takovy hulvat. Registruji v ceste do hliny zapustene kameny velikosti koblih. O par milimetru prizvednu krok, abych mel jistotu, ze se neprerazim. Ted jeste jedno dve procenta z kopce, uz vidim jak lidi prede mnou zahybaji nekam stranou ... jsou tam stromy a mozna tam bude i hezci stezka ....kdyz .... au! kurva ! ... zavravoram a do oci se mi nazenou slzy. Zlomek vteriny mi trva nez identifikuju misto te paralyzujici bolesti ... a je jasny, ze je to spatny. Myslim, ze jsem i cejtil jak neco praska, ted jeste par metru setrvacnosti pajdam po jedne noze. Tou druhou jsem naplno trefil jeden z tech kamenu zapustenych do cesty, co nevycniva ani o vic jak jeden nebo dva centimetry. Necekal jsem to a relaxovana spicka formovala se na mekky doslap v udusane hline. Misto toho naraz plnou vahou doprostred predni casti chodidla hned za prstama. Vazivo i s kostmi obmotaji se kolem kamene jako kdyz flaknes mokrym hadrem pres zada. Chvilku to dal nejde, snazim se popadnout dech.
Nutim se ale co nejdrive pokracovat, at se noha zpatky zformuje nez to cele otece, tajne doufajic, ze jsem si jen prislapnul nejakej zbytecnej nerv. S neustupujici bolesti vsak podobny scenar rychle pada. Je jasny, ze je to horsi nez obvykle. Bez otlucenych nohou se domu z treninku prakticky nikdy nevracim. Myslim tedy, ze mam dobry cit pro kdejake nic neznamenajici traumaticke pohmozdeni. Dnes to je ale neco jineho, mnohem zakernejsiho.  Na pravou sice jeste muzu doslapnout, ale bud ne naplno, nebo musim jit hodne bokem po hrane chodidla. Trefit to znovu asi bolesti omdlim. 
Myslenky na stihani uprchliku, drzeni pozice, ci pocit zklamani z trati je okamzite v tahu. Muj svet se zuzil na prostou snahu najit zpusob jak se hybat kupredu. Jestli na nejblizsi stanici vzdam, nechat si to otejpovat, sezeru nejaky prasky nebo proste zatnu zuby vubec neresim ... ted se jen chci dat znova do pohybu ...
Trosicku to rozbiham, ale cesta se zahyba a vlni a s bolavou nohou neni jednoduche chytit nejaky rytmus. Na dohled jiz dalsi misto kde maji doprovodne posadky povoleno starat se o svoje bezce. Rovna prasna cesta, vlevo miliony aut a povzbuzujicich lidi, vpravo nekonecna linie stromu. Vitejte v "Treeline"!
Ohlusujici fandeni zveda adrenalin a tisi bolest. Dari se mi jakz takz bezet, ale o pravou se nesmim oprit. Vsechno tahne leva a pripadam si jako na kolobezce. Tohle preci nemuzu vydrzet. Jak dlouho nez si urvu neco jinyho ? ... a co Honza, Veronika a Michal ? ... do pristi stanice sand uz jen par kilaku, ale oni jsou az v Twin Lakes. To bude nejmin dvacka! Je mi docela do breku, puvodni paniku strida sebelitost a vycitave otazky smerem "tam nahoru" ... proc zrovna me ? ... proc zrovna ted ? ... ale skonci to stejne tim, ze nadavam sam sobe jak jsem blbej a nedavam pozor. Na tezsim useku by se mi to urcite nestalo. Na velkych kamenech nikdy nepadam, jen na rovinkach kdyz ztratim koncentraci sebou obvykle svihnu.
V kontrastu s pred par minutama jsem ted vdecnej za rovnou a nezazivnou trat, preci jen dari se mi trosku stabilizovat. Experimentuju s krokem a hledam nejmene narocny typ doslapu. Jakz takz se da vydrzet vedeni po prave strane chodidla. Neda se bezet rychle a znatelne prepinam leve lytko kterym se ta prava strana kompenzuje. Do Half Pipe to uz neni daleko, mijim ceduli upozornujici na vydej dropbagu. Staci jen strategicky predsunutemu oddilu nahlasit cislo a oni vysilackou predaji zpravu na zakladnu. Mozna jeste minutu dve, a z mirneho kopce sbihame k obcerstvovacce. Nez se vsak pustim do dalsiho rautu cinim pevne rozhodnuti, ze budu pokracovat do Twin Lakes, i kdybych tam mel dojit po limitu a o holi.
I pres muj ultrakonzervativni pristup k behu po asfaltu a nasledujici zdravotni kalamitu dari se mi usek z Fish Hatchery do Half-Pipe zabehnout ve 278.case ze 776 bezcu kteri do teto stanice dorazi. V celkovem poradi si polepsuji o 39 mist a etapu zakoncuji na provizornim 384.miste.

[Pozn: par dni po zavode, kdyz z nohou ustoupi monstrozni otoky, je bolest zraneneho mista tezko snesitelna. Roentgenove snimky naznacuji vlasenkovou zlomeninu, ale stoprocentne prukazne nejsou. Ortoped specialista by si ale na zaklade symptomu, typu motorickeho omezeni i subjektivniho popisu vsadil ze to tam je. Dodatecny roentgen zacatkem zari by mel jeho diagnozu definitivne potvrdit, i kdyz, jak sam rika, nevadilo by mu kdyby se mylil. Tak ci tak nejlepsi lecbou bude klid a specialni botka s neohebnou podrazkou.]

pondělí, srpna 27, 2012

Leadville 2012 – Fish Hatchery (3.díl)

O nasledujici etape vim jen to, ze bychom se meli vyskrabat na kopec Sugar Loaf ("cukrova homole") a sbihat dolu podel elektickych dratu ("powerlines"). Dobeh nekde v rybych lihnich ("Fish hatchery"), zhruba po deseti milich. Samozrejme jsem kdysi cetl vsechny Antonovy dispece [1,2,3,4,5], premoudrele rady Wyatta Hornsbyho [6,7], rozbor vlastniho selhani [8] i nasledneho tratoveho rekordu [9] od Matta Carpentera i desitky reportu jinych vice ci mene znamych bezcu.  Terminy jako "Hagermann Road", "Hope Pass", "Treeline" a "Colorado Trail" mi proto jezi kuzi a nekontrolovane rozsiruji zornice. Ani to ale nestaci abych si dopredu dokazal poskladat obraz toho co mne ceka. Proste bezim na blind, a jestli zrovna za timhle horizontem nasleduje dabelsky sebeh do propasti nebo jen mirne zhoupnuti a dalsi kruty stoupak proste neresim, nemluve uz o tech 86 a pul milich co do cile zbyvaji. Soustredim se jen na tech deset do dalsi obcerstvovaci stanice, pak se teprve uvidi.
May Queen opoustim pesky. Snazim se stravit nekolik kelimku koly i necekane opticke a akusticke vjemy a zhodnotit jak na tom vlastne jsem. Odlozil jsem vsechny nepotrebne veci? ... to bylo dobre. Videl jsem Honzu? ... super! Napil jsem se a doplnil lahve? ... to byla nutnost! Jsem o deset minut pomalejsi nez Mike Miller? ... nevadi! Bezim si svuj vlastni zavod ? ... zatim bych rek', ze jo ... a to je asi to nejdulezitejsi. 
Par set metru po silnici a davem ricicich fandu, nez konecne zahybame do lesa na Colorado Trail. Nejdrive plus minus po vrstevnici. Pripomina mi to perimetr za barakem, jen vlhkost vzduchu je asi o 90% vyssi, a ty ctyriceti ci padesati metrove smrky zdaji se trosku vetsi nez nase dvoumetrove doubky. 
Vetsina kolem taky poctive slape, staci ale jen mensi prohnuti trati a jsou v kelu. Ja nabiram hybnost velmi pozvolna, lec nezadrzitelne, a po minute ci dvou bezci rychle ztracejici se v dali zacinaji opet nabyvat hrmotnejsich kontur. Nejprve nesmele ("May I pass?"), pote stale drzeji ("On your left!") dozaduji se prednostniho prava. Semo-tamo nekomu vedou do usi draty a mou pokornou zadost o predebehnuti nevnima. Nevadi, tohoto jasneho rana metrove pasy kolem jednokolejne stezky patri jenom mne. Kameny nebo ostruzini, vsechno jedno. Jsem odhodlan nenechat se zase zaspuntovat jako cestou na May Queen, a proste frcim kupredu podle vlastni libosti, priroda a moje nohy uz se spolu nejak dohodnou.
Mozna predebehnu dvacet tricet lidi, kdyz se stezka zacne stacet hodne nahoru. No konecne, cim driv si to nastoupame, tim driv si to sebehneme, prysti ze mne odhodlani. Vsichni prechazeji do kroku, coz mne uklidnuje. Srovnavam dech, kontroluju pyti, do pusy par medvidku a precliku, curat se mi jeste nechce ... kdyz prekracujeme potok, rychle se sehnu a doplnim lahve. Neredena zteplala kola se mi uz zajida, nemluve o tom, ze uz sem celej voblemcanej a takhle mam aspon prilezitost se trochu oplachnout. Snazim se pozorovat lidi kolem sebe, jak jim to tahne, co dech, ruce, nohy ... proste jsem pri chuti a pomalinku se dostavam do zavodniho modu.
Bez vetsiho usili drzim tempo jen o chloupek rychlejsi nez vetsina ostatnich. Ukojim tak sve ego aniz bych snad hazardoval se svymi silami. Ani se ale nenadejem a stezka nas vyplivne na dalsi sterkopiscitou pistu. Az pozdeji si spojim, ze je to vehlasna "Hagermann Pass Road". Uprimne, jsem zklaman, a taky me sejri, ze lidi, kteri na stezce ocividne zaostavali ted jako kdyz ozijou. Proste je to placka a me to uz zase nejede. 
Opticky se skoro neda poznat jestli stoupame, ale kdyz zkusim bezet je to jasne, jdeme do kopce. Sazim proto na indiana. Chvilku svizne pesmo, pak to na minutku nebo dve zkusim lehkym poklusem. Po prave strane naprosto uchvatne pohledy do udoli kde se vlni potok co napaji Tyrkysove jezero. Obcas nekdo kolem zastavi a foti, a ja si pripadam jako na skolnim vylete. Mozna by bylo lepsi nechat se taky rozptylit turistikou, a nebrat tenhle vystup tak smrtelne vazne, ale ja neustale kalkuluji a podle sklonu, podkladu a bezcu v okoli ladim svoje tempo. 
Dve tri zatacky za kterymi se vynori dalsi kilometr tyhle horsky dalnice, div to se mnou nesekne, ale zatinam zuby a sunu se kupredu. Poradi se v tuhle chvili prilis nemeni, tedy aspon pro mne, za kazdeho kdo se posune dopredu preci jen nekoho jineho sebehnu ... i kdyz rozdil v rychlostech je smesne maly a pripadam si jako v prostred zavodu hlemyzdu. 
Ve stejne chvili kdy uslysim hlasy nekde ve svahu nad sebou si vsimnu, ze bezci z cesty prede mnou mizi smerem doleva. Trochu mi trva nez mi to dojde, v ten moment uz se ale stacime v podstate o 180 stupnu na temer paralelni cestu, ktera vsak narozdil od "Hagermana" nabira vysku vyrazne rychleji. Povrch se okamzite horsi a pratelsky rozhazeny sterk meni se na kameny velikosti vetsich housek. V treninku by tenhle kopec rozhodne patril mezi ty v pohode behatelne, ale ted mame preci jen uz pres tri hodiny v nohach, buhvi co pred sebou, a proto vsichni radsi setri sili a bezet se z tech kolem mne nikdo neodvazi. Samozrejme drzim basu a jdu pesky taky. Jen se snazim nepozorovane zaradit dvojku a naladit tempo o malinko rychlejsi nez je v dane spolecnosti zvykem. Podobne jako na Colorado Trail pred par milemi, skrabu se nezadrzitelne vzhuru nejen po ceste ale i poradim. Taky natahuju usi a spionuju jak jsou na tom ostatni. Nikdo vylozene netuhne, ale sem tam se jiz daji zaslechnout pochybnosti. Zvlaste co se tyce cesty zpatky, kdy vetsina z nas (pokud jeste budem pokracovat v zavode) tenhle usek pobezi po tme.
Jeste par serpentyn, usmev pro fotografa a z temer konstantniho stoupani je vlnici se cesta, z niz navic zmizely i ty kameny. Nikdo ale nejasa, nikde zadna cedule a tak si nejsem jistej, jestli uz to ma byt vrsek Cukrove Homole. Matne si pamatuju, ze vrchol by nemel byt prilis ostry, spis tahovy hreben, nez se to zase zriti vsechno dolu. Kdyz se vsichni kolem mne znovu rozbihaji, preci jen vaham jestli nemam posetrit nejake sily, kdyby se to zase stocilo nahoru. Brzy ale podlehnu davove psychoze a proti sve vuli bezim. Nijak rychle, ale preci jen to pochodovani bylo pohodlnejsi. Cestou do kopce jsem jednoduse zlenivel.
Po nadejnem uvodu tahle etapa opravdu neni nijak zazivna. Z tech sirokych cest jsem zklaman, skoro az otraven, a ani co se tyce poradi nic zajimaveho se nedeje. Nemam odvahu na to trosku vic slapnout, a vsichni kdo do kopce zaostavali se ted zazracne probrali, srsi energii a bezi zlehka jako by se nechumelilo ... i kdyz popravde, ono se ted vubec nic nechumeli. Zamestnavam mysl tedy sledovanim odpadku, kterych skutecne po ceste stale pribyva a do jiste miry chapu rozhorcene moralisty, kteri broji proti Leadville protoze tu behaji lide, kteri nemaji zabrany zahodit pytlik od vyzraneho gelu nebo papirek od susenky. Aby toho nebylo malo, mijime usmevaveho chlapika ktery, jen tak pro nic za nic, ze svyho nakladaku rozdava lahve s vodou. Ne, neni to zadna utajena, lec oficialni, obcerstvovacka, proste nekdo se rozhodl stravit prijemne rano delanim dobreho skutku. Touhle dobou spouste lidem voda doopravdy dochazi, a ani ja nejsem vyjimkou. Doufal jsem v nejaky dalsi potok ... kde by se vsak vzal ... na vrsku hory. Beru proto za vdek podanou flaskou, stavim, dolevam do svych lahvi a prazdnou s diky vracim milemu panovi zpet. Az kdyz se rozebehnu vsimam si desitek prazdnych lahvi pohazenych podel cesty jeste dalsiho pul kilometru ... presne jako na nejakem mestskem maratonu, kde jsou designovana druzstva co ten bordel uklidi. Jsem opravdu zhnusen. 
Cesta se ted trochu vine kolem tech slavnych elektrickych dratu, jednou je mame zprava, jednou zleva. Obcas se zhoupnem dolu, pak zase mensi vlna nahoru ... i kdyz zda se, ze by ? ... za zatackou uz zacina seriozni klesani. Protrepu si ruce, zhluboka nadechnu a oddavam se gravitaci. Znovu se presvedcuji ze univerzalni gravitacni konstanta je mytus, my tlusti bezci ji totiz mame o hodne vyssi nez ti tenci, a zensky vubec priroda vzala na hul. A to se jeste krotim, protoze si nechci spalit svoje quady behem jedineho sesupu. Bezci ktere jsem za posledni hodinu nedokazal uviset behem par minut mizi za zady. Frci mi to, az zacinam pochybovat jestli preci jen nedelam neco spatne. 
Jeste parkrat se cesta zhoupne, a ja zpomalim na tempo kompatibilni s ostatnimi. Smerem dolu ale nikdo krok nedrzi a ja se zase posouvam kupredu.
Znenadani se cesta narovna a po gradientu zlomi za horizont. Par kroku a naskytne se pohled do udoli jako ze skokanskeho mustku, ikonicka to scenerie nechvalne prosluslych "Powerlines". Jasne, kopec je prudky a cesta hodne vymleta. Preskakujem (nekdo preleza skoro po ctyrech) metr, metr a pul hluboke rygoly, ale i tak si v duchu rikam, ze jsem to cekal o dost horsi ... nebo spise delsi. Vzpomenu si na Wyattovo varovani [6 ], ze zpatky se podel dratu splha i pres hodinu ... mno, nevim ... ja bych to tipoval spis tak na tricet minut. Az se tady v noci budu vracet z Honzou, nejradsi bych si za to svoje rouhani nafackoval.
Zatim jsem ale plny sil a pri sesupu dolu zbyva i trocha energie na prijemnou socializaci. Chlapik vizaze d'Artagnana zaslechne ze jsem z Los Alamos a kdyz jej predbiham hrde se prihlasi ke stejnemu puvodu. Citim se zaskocen, naprostou vetsinu mistnich ultra znam ale d'Artagnana nepoznavam. Predstavuje se jako Devin Farell, coz preci jen zni pomerne povedome. Me jmeno mu taky neni cize, ale na detailnejsi vyslech nezbyva moc casu. Neklesa spatne, lec vypada aspon o dvacet kilo lehci, a proto neni prekvapive, ze brzy zaostava. 
Na dne udoli konsoliduji sily. Quady v poradku, ale preci jen ta zvysena krokova frekvence mne trochu vystavila. Slysim skandujici davy, stanice musi byt uz blizko, proto radsi nestavim a pokracuji v pozvolnem regeneracnim klusu.
Malinkatej jedovej stoupak vyzene nas na silnici, kde jsme promptne zatoceni doprava, do prostred dalsi ohlusujici vravy. Obcerstvovacka ale nikde, pry jeste jednu mili, navic po silnici a trosku do kopce. Moje chmury ale dlouho nedokazi odolavat tehle karnevalove nalade. Culim se od ucha k uchu a pritomnym davum kynu jako Breznev. Po leve strane zda se byti zvlaste vydarena party ... panove do pul tela, divky v minimalistickych bikinach, v jedne ruce lahvace, vybizeji bezce at si jdou taky hodit. Nevim jak se ta hra oficialne jmenuje, ale je to podobne hazeni podkovami, jen misto nich meta se pytlik s piskem smerem na bednu s dirou. Jak uz to tak v zivote byva, kdo se trefi do diry prvni, vyhrava. Nejaka divcina to zkousi prede mnou, ale ma prilis malo razance a jeji pytlik konci dobrych pet metru zkratka. Neda mi to, a ac se desim pripadne prvni ceny, zkousim to taky. Za vseobecneho jasotu muj pytlik diru miji jen o pet, deset centimetru. Pry to byla zatim nejblizsi trefa ... cenou utechy je placnuti si se vsema manikama i bikinistkama.
Se spozdenim vyplavuju z tela adrenalin posbirany behem sebehu "powerlines". Myslim, ze se etapa docela povedla, mam pocit ze mam odpracovano a pri prvnim mirnem stoupani prechazim zase do kroku. Po chvilence mne dohani Devin a pokracujem v nacate konverazi. Dozvidam se, ze taky beha nasi Jemezskou padesatku, letos to dal za 14 neco (coz je o vic jak dve hodiny pomalejsi nez ja). Navic tohle je jeho treti Leadville. Jednou skoncil nekde kolem 75.mile, jednou dobehl za 29:40 a drobny. Jsem z toho docela jetej. Je to pratelsky chlapik a nevim jak mu to rict, ale prijde mi, ze si to rozbiha silene z ostra. Myslim, ze jsem porad nekde na hranici tempa tesne pod 27 hodin, ale vim, ze jini by z toho dokazali vykresat i 24:30. Samozrejme se da taky kdykoliv zapadnout, a nechat se vyautovat nejakym drivejsim cutoffem. A nebo to mam mozna blbe spocitany ja, a zacinam az zbytecne prilis pomalu ... Devin mi ale v klidu dava rozhreseni, ze vi, ze zacina trochu rychleji, ale ze proste potrebuje si nabehnout nejakou rezervu do ty druhy pulky, kde vi, ze hodne zpomali. Oblibena, lec trochu pochybna strategie, pomyslim si, nahlas ale nic nerikam. Tou dobou jeste netusime, ze tesne pred startem ohlasena zmena trati vede k prodlouzeni o zhruba 2.5 kilometru v kazdem smeru, a ze uzky profil nove stezky zapricini vyrazne zpomaleni bezcu ze zadni casti startovniho pole. Ti pak budou muset casto stavet a poustet ty rychlejsi, kteri uz se vraceji domu. Devin tak necekane nabere skoro hodinovou ztratu, coz v kombinace s ne prilis povedenym vystupem na Hope Pass bude znamenat stopku uz ve Winfieldu.
Prozatim se ale drzime spolu, pratelsky konverzujeme a po chvili, kdy se silnice zase prohne smerem dolu sbihame spaliry zfanatizovaneho davu do Fish Hatchery (23.5 mil, 38km). Obcerstvovacka je v nejake garazi, jednema dverma dovnitr, druhyma ven. Oproti casum Mikea Millera zaostavam na tomto useku jen o dve minuty, s etapou jsem spokojen. Zabiham 358.cas a oproti May Queen se posouvam o 105 mist na prozatimni 423.misto. Za dvacet minut bude devet a tezko si predstavit idilictejsi coloradske rano. Zdani vsak v Leadville velmi snadno a casto klame. V rozmezi ctyrech minut nas do Fish Hatchery dobiha 27. 23 z nas cil ale letos neuvidi.
   

pátek, srpna 24, 2012

Leadville 2012 – May Queen (2.díl)

S vystrelem masy pohnou se kupredu s nadsenim sovetskych obrancu Stalingradu vrhajicich se pod pasy nemeckych tanku. Statisticky vzato je vysledek naseho pocinani vice nez srovnatelny s relativnim mnozstvim prezivsich rudoarmejcu. Startovni caru prekracuji osmy od konce zhruba 53 vterin po pozdejsim vitezi Thomasi Lorblanchetovi, ktery v zavalu nadseni dokonce o 52 setin vteriny ulije start. Nikoho to ale samozrejme netankuje, sice jeste nevime kdo vyhraje, ale nikdo nepochybuje, ze chleba se bude lamat jinde nez na cilove pasce. Po nas, co jsme si start poctive odcekali v designovanem sektoru, se jeste dalsich sest bezcu spesne vypravi z nedalekych kadibudek. Nezavideni hodnym rekordmanem se stane Harry Harcrow s registrovanym startem az 3 minuty 17 sekund po vystrelu. Jeden z favoritu druheho sledu svou ztratu rychle dozene, a ac startujice na zacatku devate stovky, do May Queen dorazi jiz na 44.miste. Postupne se pak prodere az do druhe desitky celkoveho poradi, aby v zaverecnych dvou etapach totalne vytuhnul a posledni usek zabehl dokonce az 341. cas (z poslednich 362 prezivsich), coz jej v cili zaradi na stejne misto z ktereho z May Queen ono sobotni rano vybihal.
O tom, jak se zavod pro me fyzicky nejblizsi soubezniky bude vyvijet samozrejme v tuto chvili nemam nejmensi tuseni. Snazim se jen hlidat krok a rytmus dechu a zarputile ocima zabodnutyma do zeme hledam cesticku skrze dusajici davy prede mnou. Poctive drzim se na uzde, i tak, diky pomerne dlouhym noham, nedokazi bezet libovolne pomalu aniz bych si pusobil neprijemne bolestive trauma. Rychlosti sprintujiciho sneka se tak postupne posouvam kupredu zanechavaje za sebou dalsi a dalsi nadsene rudoarmejce. Z petadvaceti bezcu prekracujicich startovni linii v nejblizsi me blizkosti do cile dostane se jenom sest.
Na prvni mili vedouci po 6. ulici potkavame skupinky nadsene vriskajicich fanousku, diskofilniho certa za ktereho by se nemuseli stydet ani na Tour de France, i temny dum bez svetel dunici vsak punkovym rockem do vsech stran. 
V brzku opoustime Leadville a po siroke sterkopiscite piste lesem klesame k Tyrkysovemu jezeru. Ne nadarmo rika se teto sekci "Boulvard". Plni sil a nadseni nepripoustime si moznost neuspechu, z vesela se druzime a probirame vse mozne i nemozne, od navratu Tonyho Krupicky do Leadville az po ceny akcii na Wall Street. Cim vice sunu se kupredu, o to vice se snazim brzdit a chlacholit svuj lovecky pud. Lec pokazde, kdy bezec prede mnou odskoci si do krovicka ulevit, a ja ziskam zadarmo pozici navic me srdce tajne zaplesa. Zahy vsak, pri nutnosti vlastni potreby, propadam se poradim v mziku o vice jak sto mist. Racionalne se konejsim, ze je preci jen prilis brzo abych se staral o poradi, kdyz sam sebe stezi presvedcuji, ze verim, ze vubec dokoncim. Snazim se do mozku vypalit si rady kamaradu, ze zavod zacina az v Twin Lakes na ceste domu, tedy po nejakych 60 milich, ci vice jak 100 kilometrech, chcete-li vzdalenosti po evropsku. S Honzou jsme si za vzor  pro pripadne mezicasy vybrali Michaela Millera. Cerstvy padesatnik ze Scottsdale v Arizone letos dokoncil ikonicky Badwater na 19.miste. Presto v obou nasich vzajemnych stretnutich (Desert Solstice 2010, Silverton 2012) mel jsem mirne navrch. Uprimne, nedovedu si predstavit, ze bych se k Michaelove leadvillskemu casu z roku 2010 (26:07) mohl hned napoprve priblizit, ale myslim, ze rozbiha, beha i dobiha podobnym zpusobem jako ja a pro fundovaneho matematika by nemelo byt tvrdym oriskem jeho casy preskalovat a pouzit k extrapolaci meho vlastniho vykonu ... za idealnich okolnosti.
Konecne staci se cesta doprava, hodne ostry a technicky vybeh podel telegrafnich dratu, pak pres silnici a tesne u hraze vplujeme do lesa na relativne sirokou jednokolejku vinouci se pri pobrezi az do May Queen. Otevre-li se skulinka nevaham ani vterinu a protlacim se dopredu. Moje oblibena celovka je evidentne jednou z nejslabsich v celem pelotonu a nedostatek lumenu kompenzuji svym technickym umenim. Po kamenech mi to jde. A kdyz bezec prede mnou do dvou vterin nezareaguje na zdvorile "May I pass?", vezmu to proste kolem aniz bych ztratil byt jen mrt ze sveho momenta. Podklad je mekka udusanna hlina, prerusovana vystouplymi koreny ci nahodile pohazenymi balvany velikosti medicinbalu.
Po par minutach a snad dvaceti predebehnutych dusich docvaknu vlacek jehoz zacatek v seru neni ani mozne dohlednout. Odolavam pokuseni drat se dopredu, preci jen, presne kvuli tomuhle jsem startoval vzadu ... abych byl brzden. Posunujeme se jako tahaci harmonika, obcas bezesmyslu vysprintujem mirne soupani, jen abychom zarazene a v poklidu sesli mirny kopec dolu. 
Ve vlacku jsem posledni, za nami nikdo. Vyuzivam situace, kdy stejne nemohu bezet podle vlastniho uvazeni, a jmu se curat. Kdyz doodklepavam zahlednu dva stihace a zpanikarim. Rychle na stezku a hajit sve posledni misto ve vlacku. Co se promaci uschne ... a kdyz neuschne, vzdycky muzu rict, ze jsem se proste polil z flasky. Mozna jen par minut a vzorne se zase radim na konec te lidske housenky ... jeste chvilenku a uz nejsem posledni. Ani jeden ze stihacu evidentne neni nadsen tak nahlym zacpanim stezky, ale poctive drzi basu a asi metr odstupu ode mne.
Kolem nas stale temer cernocerna tma, hladina blizkeho jezera vsak odrazi mesicni svit. Tvarem pripominajici kliku od dveri rozprostira se Tyrkysove jezero od zapadu na vychod, pak trosinku dolu na jih. My (videno proti proudu) ritime se nejprve po pravem brehu severnim smerem. Z dalky jiz duni zvony a bubny a nadsene skandovani davu. May Queen je vsak jeste prilis daleko, musi to byt lodni rampa zvana po husitsku "Tabor", jeden z mala pristupu k trati povolenych pro doprovodne posadky.
Jak se jezero staci, naskyta se dechberouci pohled na nekonecny zastup svetylek vinoucich se po pobrezi a zrcadlici se v nehybne hladine ... az z toho mrazi. Na celo zavodu musim ztracet urcite jiz neco kolem pul hodiny. Az pozdeji se dozvidam ze jednim z tech kdo v teto fazi nejvice tlacil na pilu byl Michael Aish, dvojnasobny olympionik z Noveho Zelandu. Oproti rychlosti na 5 a 10 kilometru na draze na kterou je zvykly, zda se mu leadvillske tempo samozrejme prilis pomale. Behem dne jeste castokrat vsem omylem poutece, aby vzdy bezradne zastavil a pockal na zkusene ultra legendy, ktere se zatim drzi pohromade, byt oproti fenomenalnimu tratovemu rekordu Matta Carpentera stale mirne ziskavaji. Kdyz si nestastny kiwi uvedomi do jake zahuby se timto stylem riti, je jiz pozde. Hope Pass vystoupa jeste v celni skupince, na cestu dolu uz ma ale tak rozflakane quady, ze do Winfieldu dojde v podstate pesky a pripise si za dany sebeh az 537. cas. Zpatky do kopce to jeste jakz takz pujde, ale ani v tomto sebehu trapeni nekonci, a po druhem nejhorsim case v dane etape to v Twin Lakes definitivne zabali.
Taborskou rampu probiham jako v tranzu, dlouhatanskym spalirem freneticky povzbuzujicich posadek. K podobe nadseneho davu lemujiciho stoupani na Alp d'Huez snad chybi jiz jen doprovodna motorka. Nikdy jsem nic podobneho nezazil, a v duchu Leadvillskemu zavodu odmazavam nekolik zapornych bodu, ktere jsem mu diky svym predsudkum vuci jeho komercnimu charakteru kdysi pridelil.
Jen pozvolna slabnouci riceni Taborskeho davu dava zapomenout na upachtenost behu na konci stale stejneho strudlu. Predbihat se neda, a kdyby dalo, bylo by to nezdvorile. Trpelive cekam na prilezitost kdy tu tam nekdo z tech vepredu poskoci si do strany ulevit, ci poupravit vyzbroj. Behem nasledujici pulhodiny se tak posouvam asi o osm mist a s rozednenim dohlednu i na tu tvrdohlavou masinu, ktera tempu vepredu nestaci, ze by se vsak epatovala nejak tim, ze brzdi za sebou tricet lidi, to ne ... mirne rozladen s mysli zaostrenou na verejneho nepritele nevnimam tok casu ani to jak jsem se teto etapy driv desil. Se svymi 13.5 milemi (21.7km) je z celeho Leadville nejdelsi. Bal jsem se, ze by mi na tak dlouhem useku mohlo dojit piti, nebo, byt spatne oblecen, da se do mne zima. Ani jeden katastroficky scenar se nenaplnuje a kdyz hladina koly v lahvych klesne pod alarmujici stav stacime se jiz na asfaltovy chodnicek na zacatku taboriste May Queen. Tak uff, ... to bychom meli ... instinktivne prebiham do strany abych se konecne prohnal kolem tech zdrzovacu, ale nez se do toho poradne opru probihame uz kolem naseho stanu. Auto je zpatky na svem miste, Honza to tedy musel stihnout, bude cekat na obcerstvovacce. I presto radsi zabehnu ke stanu a na blizky stolek odkladam propocene pyzamo a unavenou celovku.
Cele taboriste je tou dobou na nohou, nekde plaji ohne, kour tu tam zastipe do oci. Automaticky se snazim v davu bezcu ziskat pozici na cele mensi skupinky, pro nabeh do obcerstvovacky se to bude hodin ... myslim si naivne ... lec giganticky stan skryvajici oblozene stoly pohostinosti prilis nehyri. Koncentrace bezcu a prolinajicich se posadek pripomina vanocni trhy, obsluha jakoby oparena necekanym zajmem o doplneni lahvi a camelbagu vsech tvaru jen necinne stoji opodal s vyvalenyma ocima. Jidla ani ruzneho piti neni malo, jen sud s vodou je jediny a dela se u nej fronta. Nekteri bezci nevericne krouti hlavou, jini vice ci mene nahlas nadavaji a derou se jeden pres druheho. V davu zaslechnu Honzu, myslim, ze krici co to jde, i kdyz stoji snad jen metr ode mne. Nastesti ma muj drop-bag, beru si z nej pytlik medvidku s preclikama, lahve mam prazdny, pomaha mi je plnit kolou a spritem. Vodu prozatim vzdavam, naberu nekde v potoce pozdeji. Nestastne obsluhy tazi se po caji, nepritomne oci doprovazene sluvkem "nevim" si vsak interpretuji jako jednoznacny signal, ze nektere anglicke zvyklosti do teto casti Colorada jeste nepronikly. No nic, lahve plne, Honzovi jeste instrukce ohledne umirajici celovky, potvrzeni, ze vim, ze bezim pomaleji nez Michael Miller a trocha peprnych stiznosti na pomalost vlaku ktereho jsem se nestastne chytil. Pak jeste placnout a slib ze se uvidime v Twin Lakes. Pristich padesat kilaku musim zvladnout bez podpory.
Pri prebehu elektronickeho koberce registruju pipnuti. Juknu na hodinky ... cas 2:31:10 mne radi na prubezne 528.misto ze 793 bezcu, kteri do May Queen dnes rano stejnym smerem dorazi.