Deadman Peaks 2011 (naposledy)

7.etapa - 57-71km (2:01/9:37) - kdyz kolecka odpadavaji

Predposledni stanice by mela byt velkou psychickou vzpruhou. Jsem na kopci, dalsi kilaky jsou vyskove plus minus na stejno, a posledni etapu – tu patnactku - uz dosprintuju. Je to obrovska uleva se konecne zastavit. Aspon na pristich 5-10 vterin. Hned pak mi to zase zacina srotovat ... at uz vypadnu, co by kdyby ... ohlizim se pres rameno. Nikde ale nikdo, a tak se cela grupa starecku zase stara jenom o me. Loni to byla nouzova stanice s kanistrem zasmradle vody bez obsluhy. Letos asi sest lidi, vody hafo, talirky s precliky, chipsiky, nejaky buraky, lentilky ... nic pro mne. Zase se ptam na nejakou kolu ... ale vim, ze kdyz jsem bezel na druhou stranu nic nemeli ... ted asi taky ne ... ale preci, jeden dedecek vyndava ze svyho osobniho mrazacku plechovku 7-up. Je posledni co ma. Vterinu vaham, je mi to fakt blby, ale nakonec beru. Paradne vychlazena, nic lepsiho neznam. Stareckum sviti ocicka, jsou radi, ze pomohli, ja jsem rad ze tam byli ... a hlavne za ten 7-up. Loucim se a valim dal ... na hodinkach tipu neco pres minutu ... neni to tak hrozny, treba se konecne vzpamatuju ...

Druha, nebo chcete-li sedma, etapa je technicky nejnarocnejsi. Nahoru dolu, kameny, skaly ... ani chvilka klidu. V tuhle chvili mi to ale sedi. Fyzicky ne, to fakt ne, ale psychicky jo. A to si rikam, ze je taky dulezity. Kopce jsou moc prudke a nema cenu se nutit je bezet. Dolu zase nemam silu jit pesky, tedy klusu. Jsem spokojeny …

Snazim se zabit cas, nekontrolovat hodinky a myslim na hlouposti. Predstavuju si co rekne pani D., az se dozvi ze jsem sedmy, tesim se, ze napisu do blogu, ze se pochlubim Veronice, a ze treba I v ramci Los Alamosske ultra party ziskam nejaky respekt navic. Vubec se nerozpakuju se svym myslenkovym velikasstvim, zavod je vice mene u konce, jen je treba zavrit oci a vydrzet ty posledni ctyri hodiny. A taky je to uz podruhe co jsem lepsi nez nejrychlejsi holka … po Pajaritu ani ted nejsem “chicked” … treba z toho bude uz nekonecna serie …

… jenze pak se ozve funeni a dusot … dvacet metru za mnou sklopena hlava, narazena mezi ramenama, rozpumpovany ruce  … odhodlani co by se dalo do kamene tesat … Kathrine Metzger. Absolutne netusim kde se tu vzala, ohlizel jsem se vzdy z utesu abych videl aspon nekolik minut dozadu, straduju si to docela solidnim tempem, moc toho nenabeham, ale to prece ted uz nikdo jinej taky ne … nebo jo ? … Kathrine profrci kolem mne vymenime si komplimenty, povzbuzeni, ale nedokazu se ji udrzet ani na deset vterin. Snazim se zase rozebehnout, i tak jsem ale vyrazne pomalejsi … zavidim ji tu zarputilost, nadavam si co jsem za nafoukaneho hlupaka, za to svoje rouhani, propadam depresi a zachvatu sebelitosti. Pripada mi nespravedlive, ze to nekomu porad jeste bezi, kdyz ja uz mam obe nohy rozbite, v kolenou neni sila, kotniky mam tak nanejvejs na vzajemne okopavani, prsty u nohou uz necitim … a zaludek se zacina vzpouzet. Od obratky mam hlavu v pejru a zapominam spravne jist … nevim jestli jsem neco vzal naposledy pred hodinou nebo pred ctvrt, a tak mam po dlouhych kalorickych vypadcich navaly uvedomele zravosti, az se mi zveda kufr. 7-up uz je davno v tahu a Kathrine Metzger zaplouva za obzor. Snazim se mermomoci oddalit ten okamzik kdy uz ji za dalsi zatackou neuvidim, kdy mi definitivne plachne. Nejdrive si myslim, ze poctive bojuju, ale jen po par minutach odmitam snaset dalsi a dalsi rany do stale bolavejsich stehen a prechazim zase do kroku. Jsem fakt tak zrizeny nebo jen neumim jit pres bolest jako ostatni ? Co kdyz se ze zadu zase nekdo vynori ? Nalhavam si, ze teprve pak do toho fakt dam vse, ze o osme misto se uz vazne prat budu, ze je jasne ze na Kathrine bych nemel, ze je moudre, ze setrim sily na zaver … hlavne to doklepat do posledni stanice …

… tesim se, ze si odpocinu, budu tam mit dropbag, v nem kolu, dzus, susenky, novy boty, ponozky … to bude ono, na to se tesim, prezuju se! Spuntovky jsou skvele, ale moc nepruzi, dam si Cascadie jako Scott Jurek, to pobezi uz samo … a ty novy ponozky, to bude labuz!

Trat Deadmana je vsak proradna, a nikdy nepomuze. Kdyz uz si clovek mysli, ze se vyskrabal na posledni vrchol, prijde dalsi. Kdyz si mysli, ze dobehl na konec kamenneho pole, jen po par metrech pisku zacne dalsi. A kdyz si myslite, ze konec etapy je uz na dohled, mate sice pravdu, ale bude to trvat jeste pres pul hodiny, mozna i dyl, a ty stany v dalce se ne a ne priblizit. Posledni stanice je opet videt snad na tri mile daleko. Vzdy chvilkami zmizi jak se stezka obtaci kolem skal ci sveze do udoli, a vy vzdy kdyz se zase vysplhate na nejaky bod s dobrym rozhledem doufate, ze konec etapu se bude zdat na dosah … a je to rana za ranou stale a stale videt ty stejne tecky, ktere se vubec nepriblizuji i presto, ze bolest v nohou narusta, hrdlo vysycha a cas na hodinkach plyne po desitkach minut. Strasne zoufale se snazim zamestnat nejak mysl, staci kdyz budu hejbat nohama, na rychlosti uz vubec nezalezi, a prece se tam musim dostat. Kdyz nekdo prijde ze zadu, klidne ho necham, uz jde jen o preziti.

Konecne sbiham z posledniho kopce, tezko uz se kontroluje doslap, pruzeni nikde, hlavne se neprerazit, jsem nepouzitelnej na nejakej kontrolovanej pad, skoncil bych drzkou v kaktusech. Nastesti zvladam i ty posledni zaludnosti a vbiham do stepi, posledni mile mirne se vlnici stezkou. Asi bych mel tady konecne protahnout krok, ale kaslu na to, sunu se pomalinku mozna 9-10 min/km … technicky je to opet beh. A zase stanice na dohled, pred ni chlapek s dalekohledem, pozoruji mne, netroufam si prejit do kroku, to uz to nejak dopajdam … jen kdyby to nebylo tak nekonecne …

… a pak zvonce, a potlesk … a pohled pres rameno … zatim dobry, mam to vsechno pro sebe.

8.etapa - 71-86km (2:17/11:55) – konecne se vzpamatovavam … aha, tak ne, mozna jindy

Vitaji mne nadsene tvare, hned podavaji dropbag, prisouvaji kresilko, podavaji kelimek s pivem, nabizeji doplneni lahvi. Vzmuzu se tak akorat na zvednuti ruky, jako ze zdravim, i kdyz to nejspis vypada jak kynuti nejakeho papalase z tribuny davu. Nez se sesunu do kresla, jeste zkouknu obzor za stanici. Kathrine nikde. To je minimalne deset minut, nevypadala na zrhouceni, navic v druhe pulce si polepsila uz asi o pet mist, to musi byt vzpruha … ja se budu uz jen propadat.

Pivo pry uz na mne ceka … pamatuju si, ze mi to slibovali kdyz jsem tu probihal rano, nevenoval jsem tomu pozornost … bylo to pry cilene na mne … evidentne mne predchazi zajimava reputace. To v kelimku je ale nejake tmave, je to nejaky cerny ovesny “stout”. To zrovna nemusim, zaludek je uz ale na vode, zkusime a uvidime. Kopnu to do sebe a zacinam otvirat dropbag. Tesim se na ty ponozky. Nejsem schopen komplexnejsim myslenek, natoz multitaskingu. Kdyz se mne ptaji jak mi mohou jeste pomoci, nebo co potrebuji … odpovidam jednoduse …”jeste nevim” …

Minuta v kresle dela divy … cerne pivo v zaludku bohuzel taky. Zacinam cile konverzovat, pamatuji si mne z lonska, tady jsem to tehdy zalomil a pripsal si sve (zatim) jedine DNF. Pamatuji si jak jsem do sebe po “dobehu” zalomil lahev piva … proto uz byli letos nachystany. Tohle mi ale nesedlo. Tusim co prijde, nechci je urazit, varuji, ze je mozny ze budu muset vsechno vyklopit. Tahle obsluha ale rozumi ultra, jen jestli bych pry mohl o kousek dal, at to nemaji hned tady u stanice. Ujistuju, ze to mam pod kontrolou, jeste se prezuju, zavazu tkanicky … par lidi si asi stejne myslelo, ze si delam legraci. Poodejdu o deset kroku, staci se jen predklonit, at si nepocakam boty, zvlast kdyz jsem se ted prezul. V bliti jsem uz profik, k mym ultra to proste patri. Otazka neni “zda”, ale “kdy” a “kolikrat”. Kdyz se mi to stalo poprve, totalne jsem panikaril. Myslel jsem, ze je po zavode. Brisni krece byly tak silne, ze jsem se musel hodne snazit abych se z toho taky nepo**al. Pak obligatni pot na cele, minutu zimnice … nez se telo doslova oklepe … jeste par metru pesky, a da se zase bezet.

Tady jsem bezet nikam nemusel. Prohlidl jsem si co ze mne vyslo, solna tableta nikde, aspon ze tak, byla posledni. Vratil jsem se do kresilka, jeste je nutno se nachystat na posledni etapu. S resetovanym zaludkem dostavam zase hlad a zizen. Pivo ale maji jen to svoje cerny … to me teda nelaka. Neda se nic delat, zalovim v dropbagu, a k vseobecnemu veseli vyndavam svuj vlastni BlueMoon. Exuju prvni pulku, zbytek si musim setrit … jeste tady nejsem hotovej. Zbyva poslednich 15 kilometru. Odhaduji svoje tempo na 6km/hod. Takze to vychazi na 3 a ¼ hodiny do cile. Chapete ? Preci dvanact deleno sesti jsou tri a ty tri kilometry do patnacti jsou ctvrtka ze sesti. Jeste nekolikrat si to prepocitavam. Vim, ze ke konci mam zatemneny mozek a nejjednodussi matematicke operace prestavam zvladat, proto ta kontrola. Dava to smysl, v opacnem smeru jsem tu byl hodne pres dve hodiny (bohuzel mi v techto chvilich nefunguje moc dobre ani pamet, az pozdeji zjistim ze mi prvni etapa trvala hodinu ctyricet i kdyz vetsina byla po tme), ted jsem na tom blede, urcite to bude pres tri. Na to mi dve flasky nestaci. A urcite zajde slunce a bude kosa. Musim si vzit camelbag. Nacpu ho skoro k prasknuti. Banan, tricko, kola navic, dzus, tri susenky, baterku, do rukou dva cyklisticke bidony. Jeden s ionty (ten co sem prve nemohl najit se najednou vykutalel z tasky sam), druhy plnim kolou s dzusem. Dopijim pivo, cas se zvedat. S obsluhou se loucime jako nejlepsi pratele. Snad si mne za rok zase poznaji.

Tipu hodinky, zastavka 13 a pul minuty (!) … no to je drsny, … ale ani presto nikdo dalsi nedorazil, a v dalsich aspon peti minutach nedorazi. Psychicky jsem na koni, zaludek zacina od nuly, zasob na cestu tak akorat, nove boty, ponozky … jeste se tak oholit, aby me to na krku nestipalo … uz se jen rozebehnout …

… staci ale jen par kroku v mirnem poklusu a nadeje jdou zpatky k ledu. Ten camelbag strasne tahne, nic moc v nem neni, ale mirne pohupovani mi pripomina jak moc mne zada boli. Instinktivne se snazim kompenzovat tu frekvenci, aby mi to na ramenou prilis nerezonovalo, o to vice ale jsem cely v kreci, doslap jde do haje, kroutim se jak paragraf … no to jsem si zas neco vymyslel. Obecne camelbagy nemam rad a povazuji je za urcitych okolnosti jen za nutne zlo. Kdyz je ale potreba, dam s nim bez problem i celou padesatku, jako na jare na Zane Grey. Jenze tam jsem to nesl od zacatku. Pridat si batoh na zada po sedmdesati kilometrech je trochu jiny kafe … nebo teda spis pekna blbost … jak jsem se mohl prave presvedcit. Bohuzel mnohem horsi se ukazala chyba vymenit boty. Udelal jsem to uz snad po osme a krome jedineho vzacneho pripadu jsem toho vzdy velmi litoval. Cascadie maji mnohem sirsi spicku nez uzounke CrossLity, coz vede k “predistribuovani” volneho prostoru mezi vsemi prsty u nohou … nekolik puchyru, o kterych jsem vsak do ted nemel tuseni, se najednou dostalo mezi briska prstu a vlozku boty a zacly bolet jako svina. A navic jsem si zacal pravidelne okopavat kotniky. I pata je u Cascadii o troche sirsi a ja uz na takovyhle boty nejsem zvykly. Driv jsem behal pomerne rozcapene, s nohama od sebe tak abych si nebrousil paty o sebe, na uzkych stezkach jsou pak velkou vyhodou uzke boty typu CrossLite od La Sportivy, a svuj krok jsem tomu samozrejme uzpusobil a vyrazne zefektivnil. Navrat do sirokych korabu od Brookse byla bohuzel velka a bolestiva chyba. Od posledni stanice jsem uz byl ale minuty daleko a proste jsem si myslel ze to vsechno prekousnu, jak si asi ale neni tezke predstavit, vse se jen zhorsovalo.

Bolesti zad, rovnovahu narusujici camel bag, okopavane kotniky a stale zhavejsi puchyre definitivne vzali veskerou chut do behani. Mohl jsem jit, a obcerstven a odpocat jsem se snazil aspon do toho trochu slapat … beh ale neprichazel v uvahu. Cas od casu jsem to znovu a znovu zkousel, zdalo se ale ze tempo je jen o vlasek rychlejsi nez moje chuze, a za tu namahu a utrpeni to uz nestalo. Po dvou kilomtrech me cekal nejbrutalnejsi vystup zpatky z udoli na jednu z mes. Stejne misto kde jsem to rano v technickem sebehu rozbalil a poprve zacal predbihat. Ted jsem se plouzil do kopce, ze se mi motala hlava, a delalo temno pred ocima. Nejtezsi zkouska vule, kdy ke splhani clovek musi pouzivat i ruce. Mesa se pak pozvolna svazuje zpatky do stepi. Cesta je piscita, jako po tlustem koberci. Kdyz mne stale nikdo a nikdo nepredbihal, zacal jsem opet propadat svym zavodnim ambicim a paranoie, div jsem si krk nevykloubil. Pufal a funel jsem si a snazil se soustredit na vyrazne skalni utvary, ci podivne stromy a snazil se vzpomenout jestli jsem je rano videl, nebo jsme tu bezeli jeste po tme. Spolu s faborky se zacaly objevovat reflexni znacky … mozna jsou ale daleko od cile schvalne pro ty kteri pobezi po tme dve ci tri hodiny … nebo ze by to uz byl kus z rana ? … pozna jsem za pul hodiny “doma”? … Na hodinkach neco tesne pres jedenact a pul hodiny … limit na Western States davno v tahu … ani pod tech dvanact se nemuzu preci vejit … skoda ze to takhle dopadlo … ale to osmy misto … to fakt neni spatny … snazim se zabranit zklamani z vlastniho vykonu. Vzpomnel jsem si na Louise Tellese. Aspon, ze toho Ludu jsem dneska dal … to se preci taky pocita.  … a pak kdyz uz se ohlednu asi po ste, kdyz uz ze setrvacnosti prestavam verit ze by se za mnou preci jen nekdo mohl objevit se v zablescich zapadajiciho slunce mihne modra postava … sakra, uz je to zase tady … kolik jich bude tentokrat … kdyby jen dva, to jeste zkousnu, co kdyz to bude celej vlacek ??? … nejdriv toho modryho nepoznavam … kdyz se ale priblizi na par desitek metro, je jasny ze to je Luda Telles. Div se vzteky nezakuckam, ze sem zrovna na nej musel myslet, no dobre mi tak … nekdo nahore se mi zase snazi pripomenout, ze ultra je o pokore … a evidentne te se mi poslednich par hodin prilis nedostava. Ludu mam rad, a mozna jsem radsi ze mne predebehne on, nez nekdo jiny … i kdyz radsi bych to byl ja kdo bude v cili driv … tak trochu schiza … ale uznale kyvam, kdyz mne dobiha. Zpomali abych mohl drzet krok. Nebezi nijak rychle, ale neprechazi do kroku a ono se to nascita. Zvlast v tyhle etape se da sunout pomalicku kupredu, jen mit jeste sily ci nevymekknout jako ja. Pry od obratky nikoho nevidel, netusi jak jsem daleko, tajne doufa ze by mohl dat pod dvanact. Vymenime si par komplimentu a jdem zase na “to”. Luda se ale postupne odpoutava, I kdyz se pres bolave puchyre a kotniky zase snazim bezet. Poznavam kde jsme, tady jsem rano cural, na hodinkach bylo snad 22 minut, a nebo 16 ? … uz to musi byt blizko. Dopijim posledni kolu, ale bidon s ionty je netknuty. Jeste jesdnou budu muset pit, solne pilule dosly, krece nemam, ale pro jistotu jeste jednou ionty … je to moje oblibene limetkove GU, staci ale polknout dva tri loky a je jasne, ze budu zase stavet … lepsi hned, at uz to mam za sebou. Tri kroky stranou, rozkrocit, ani si nemusim strkat prst do krku. Ven jde prevazne kola, aspon to nepali v krku. Krece v brise mi nahrnou slzy do oci, furt lepsi nez si ted hnout se zadama. Tak to bychom meli … aspon bude o cem vypravet.

Zpatky na stezku, po minute potkavam nekoho v protismeru, pry necel dve mile. Za zatackou sbiham na polni cestu, tady to rano bylo fakt 14 minut. Snazim se zase klusat. Luda prede mnou ma snad jen dve minuty naskok. Pohravam si s myslenkou zkusit ho dohnat. Po deseti vterinach to ale vzdavam, budu se snazit, mam sanci pod dvanact hodin, ale na Ludu uz nemam. A zase … cil na dohled, jen se ne a ne priblizit. Slunce mam ted v zadech, zacina zapadat. Opet se ohlizim, jestli nekdo preci jen … no kdyby byl jeden, tak nic, ale kdyby dva … aspon o tu desitku se prece musim poprat … rikam si ja, papirovy hrdina.

Pak posledni louka. Za ni je cil, jen ta cesta pitoma se krouti porad na stranu a zase zpatky, vzdusnou carou uz bych v cili klopil lahvace. Jeste jednou stranou … vidim Ludu vbihat do cile, za chvilku ke mne zacinaji dolehat klasicke zvonce. Bezim bez prestavky uz posledni ctyri minuty, ted je to fakt boj … o cas uz nejde, vim ze to stihnu, ale zase nechci aby nekdo videl ze par set metru pred cilem jdu pesky. Naposledy se ohlizim, nikde nikdo … posledni metry … uz bude konec … pak ta pomyslna paska … Jim Breyfogle gratuluje, dostavam hrnek s lebkou … placam si s Louisem … kluci z Los Alamos uz sedi zabaleni v dekach, bundach a kulichach ve svych kresilkach … zdravi a gratuluji. Je konec, mam to za sebou. Emocne jsem prazdny.

Epilog

Jen o minutu a par vterin dobiha desaty bezec. Je mi zahadou kde se tam tak najednou vzal. Stacilo malo a mel me taky. Jeste ze tak. Ohlizeni nefunguje. Kdyz nekdo dorazi ze zadu, stejne proste profrci at o nem dopredu vim, nebo ne. Zavod se rozhoduje jinde.

V cili jsem mluvil s Davidem Coblentzem. Je mu 49, dobehl druhy. Bezel vsechno krome toho silenyho stoupaku za posledni obcerstvovackou.

Po par minutach po dokonceni mnou zmita zimnice. Dobrovolnice v duchodovem veku mne bali do trech dek. Nejsem schopen jist a skoro ani pit. Jen rajskou polevku a pivo. Musim skoro dve hodiny cekat nez dorazi dropbagy z posledni kontroly, to dobou jsem uz schopen vstat a dojit do auta.

Z prvni pulky Deadmana mam velkou radost. Myslim, ze to byl zatim muj nejlepsi vykon, hlavne takticky. Z druhe pulky je mi smutno. Nechal jsem se unest hloupym taktizovanim, propadl defetismu, zapomnel na radost z behu a psychicky se rozlozil. Kdyz jsem se zacal konecne davat zase dohromady, nakupil jsem chybu za chybou a definitivne si zavod zazdil. Posledni etapy jsou vzdycky tezke, ale nalozit si na zada krosnu se zasobami jako pri vyprave na severni pol zivot opravdu neulehci. Boty, na ktere jsem si uz odvyknul, take ne.  

Deadman Peaks 2011 (5. díl)

5.etapa - 43-49km (0:48/6:01) - 30 minut slávy

Kdyz vbiham na obratku, na venek se snazim vypadat hrde a odhodlane. Preci jen, cekaji tu pres pul hodiny a jsou zvedavi, kdo bude mit odvahu stihat ty borce vepredu. Ztrata se zda silena, ale v ultra to nic nemusi znamenat. V druhe pulce zpomaluje kazdy, negativni splity prakticky neexistuji, otazka je jen kdo driv a okolik. Ted budu mit navic na svoji strane “divaky”, tem vepredu nikdo nic spatneho nepreje, vsichni ale zdaleka nejvice fandi bezejmenym outsiderum, kteri se neboji pustit do nerovneho boje. V pulce zavodu je startovni pole preci jen jiz docela prosortovane a tech, kteri by jeste mohli prekvapit mnoho nezbyva.

Podobnou situaci jsem jiz jednou zazil. Bezel jsem tehdy svoji prvni 24 hodinovku. Joe Grant od startu nasadil tempo na urovni svetoveho rekordu Yannise Kourose. Po ctyrech hodinach se poblil a dostal krece. Odpajdal jedno kolo pesky a znovu se rozebehl – nastesti uz ale jako clovek. V ten moment vsak mel jiz 10km naskok na dvojici, kterou jsem tvoril s jednim Japoncem. Ten zasadne nestavel, pil i jedl za behu. Ja jsem vzdy bezel 9 kol (4500m) a jedno sel pesky abych se obcerstvil. To co Japonec ziskal pri me pause, jsem si ja za tech dalsich 25 minut stahl zpatky. S kazdym kolem jsme na Joea oba ziskavali 5-10 vterin. I kdyz byl Japonec zkuseny, s osobakem nekde kolem 200km, frceli jsme jako silenci rychlosti pres 10km/hod. Muj nejdelsi beh byl do te doby jen dvouciferny, coz se brzy rozkriklo. Kazdy koho jsem mijel mne hned zacal oslovoval jmenem, povzbuzoval (“Go Vlad! Get that Joe!”) a nahlas spekuloval kolik ze bych mohl zabehnout a jestli bych mohl prekonat 135mil, tedy limit pro kvalifikaci do US teamu na mistrovstvi sveta. 50mil jsem dal kousek pres 8 hodin, 100km o dve a pul hodiny pozdeji. Japonce se mi darilo drzet kolo za sebou a ztrata na Joea se pomalu ale jiste zkracovala. Po dvanacti hodinach zacalo jit vse ale rychle z kopce … i kdyz “rychle” je relativni. Zacaly problemy v levem nartu, ktery proste nesnesl takovou zatez, pak i unava a celkova mentalni otupelost. Snazil jsem se obcas sednout, menit boty, dokonce si i lehnout. Bezet uz neslo a v nartu zaclo nebezpecne praskat. Chtel jsem dojit aspon na znacku symbolickych 100 mil, ale bolest zacala byt nesnesitelna jeste mnohem drive. Po 18 hodinach a 142km jsem to zabalil. Joe nakonec vyhral s 215km, Japonec o sedm mene. Muj vykon stacil na sedme misto z 21 startujicich. I pres smutek a zklamani ve mne zustaly stopy velmi necekaneho, o to vsak opojnejsiho pocitu, jaky muze zazit snad jen vyslouzily aerobni traged, ktery se vsem predpokladum navzdory stane (byt jen na chvili) cernym konem zavodu.

A ted jsem v podobne situaci znovu … a jsem z toho uplne mimo. Proste jsem neveril, ze se nekdy neco podobneho muze zase opakovat. Po půlce snů jsem zrejme jediny kdo ma sanci ohrozit jeste ty vepredu … jenze z tech sesti znam tri osobne, vysledky zbylych tri umim prakticky z pameti … proste neni mozny abych mel nejakou sanci  ... euforie se misi se zklamanim, odhodlani s rezignaci. Asi uz tady nejakou vaznejsi stihacku podvedome vzdavam. Snazim se psychicky preskupit a najit si jiny cil. No jasne, na obratce jsem kousek po peti hodinach, krat dva  je deset dvacet, jeste mam 40 minut rezervu vejit se do limitu na Western States. Tak dobre … hlavne to nepodelat, dobre si rozvrhnout zbytek sil, muzu a mel bych odpocivat.

Sedam si do zidlicky, prinasi mi tasku, kolu a vodu. Oplachnu si natrzenou dlan i krev z lahve, zase beru iontak a do velke lahve kolu s dzusem. Docela to vzbudi pozornost, vsichni se vyptavaji. Vazne kyvaji hlavami jako bych jim prave prozradil tajemstvi sveho uspechu. Kdyz mam takovejhle drijak, urcite me uz nic nezastavi. No nic, cas se zvedat … loucim se se vsemi jako se starymi znamymi, zase za rok touhle dobou … nebo o ctvrt hodiny driv :)

Nez se rozebehnu, jeste slupnu banan. Na hodinkach 3:38 … no nejkratsi to zrovna nebylo, ale urcite jsem osvezen, zavodnen, vim presne co chci. Snazim se dostat zpet do sveho strojoveho tempa, ale ocima uz patram po horizontech a zatackach zvedav, kdo bude prvni z pronasledovatelu. Tipuji ze mam kolem ctvrthodiny naskok … mozna dvacet minut … kurna, nemam … uz je to tady, Indian v cervenym tricku. To bude tak nejvic deset minut, jestli vubec, ale vypada, ze toho ma dost. Jenze hned za nim, sotva dvacet vterin nejaky kluk, jeste dost cerstvej, nejsem si jistej jestli jsem ho vubec nekdy predbihal … mozna jde zezadu jako ja, toho se bat budu … a pak to jde raz na raz. Nejdriv se objevi Luda … no ten tu chybel, na druhou stranu, dlouhou dobu jsem si myslel, ze je prede mnou, asi jsem ho setrasl uz na te prvni stanici … a pak Katrin Metzger … a dokonce vybiha kopce, ktere jsem ja uz sel. Beha mi mraz po zadech i kdyz vsichni, ktere mijim mi blahopreji a povzbuzuji. Pak snad par minut nikdo, ale netrva to dlouho a hned dalsi skupinka. Je to dost naslapane. Navic vsichni vypadaji podezrele dobre … je ve mne mala dusicka. Tesil jsem se z toho sedmeho mista, jestli padnu, pujde prese mne hned celej vlak. Kdepak Western States, bude se bojovat o desitku. Snazim se nabudit na martyrium, ktere mne ceka. Zacina uz ale byt zrejme, ze hlava a nohy spolu nespolupracuji jako driv.

Mijim dalsi a dalsi bezce v protismeru, kazdy poctive ustoupi – nepsane pravidlo o pousteni tech rychlejsich – kazdy povzbudi, pochvali jak dobre vypadam, nekdo pride vetu at je “dostanu”, lidi ktere nepoznavam mne zase oslovuji jmenem. Je ze mne celebrita. Jsem na vrcholu, bojim se, ze ted uz bude nasledovat jen prudkej sesup. Misto behu se soustredim na strategii … snazim se hodnotit kazdy kopec, jestli stoji za to ho vybihat, nebo posetrit sily a radsi vyslapnout. Pocitam jak dlouho to muze trvat tem zezadu … kdy me chyti kdyz zpomalim o minutu na mili, kdyz pujdu 10%, kdyz pujdu 20% nebo kdyz pujdu celou pulku trati. Kdo z nich asi vypadal nejlip ? … urcite toho taky musi mit dost. Ne a ne a ne, urcite tenhle kopec nepobezi … ja ho proto muzu jit v klidu. Zacinam se ohlizet i kdyz vim, ze to jeste nema smysl, minimalne hodinu vydrzim, ale pak se to mozna prese mne prevali, ted bych mel radsi pracovat. Cert vem prvni desitku, dulezitejsi je limit na Western States. 40 minut ? … no pata etapa je v protismeru spise z kopce, mozna si jeste par minutek k dobru nabehnu … jenze uz i z kopce musim pracovat. Gravitace sama nestaci. Tu tam je lehkost z prvni pulky.

6.etapa - 49-57km (1:18/7:20) – šetřím síly … ale na co ?

Dobiham zpatky na treti stanici. Jsem o pul minuty pomalejsi nez cestou tam … to neni dobre znameni. Dokonce mne najednou ani nikdo nevita. Zacal se zvedat vitr a vsichni maji starosti jak udrzet stolek s obcerstvenim a mensi altanek. Mozna bych mel taktne zakaslat … ale ne, uz je to dobry, uz si vsimli. Na nejakou pratelskou konverzaci nemam moc chut, zustavam ale zdvorili. Dolejvam kolu, pridali mi do flasky led, jeste jednou banan a radsi vyrazim. Ceka mne dlouhe tahle stoupani kolem Vrsku mrtveho muze. Hodnotim sve sance. Tohle nema cenu bezet, to by byl drahy vystup. Nikdo jiny to urcite taky nepobezi. Pujdu pesky. Zabodnu oci do zeme a masiruju. Urcite by to slo rychleji, ale preci jen mam toho dost, snad brzy stravim banan, cestou si trochu odpocinu, a az se to narovna zase se rozebehnu.

Kdyz se konecne vyskrabu na nahorni plosinu, zastavim a zahledim se dolu do udoli. Jakz-takz rozeznam postavy na obcerstvovacce, ale na ceste k ni ani za ni nikde nikdo. To by znamenalo aspon 20 minut naskok na nejblizsi pronasledovatele. To je hodne, nemusim se hnat … ale preci jen ten limit … takhle se o Western States nebojuje!! … snazim se vyhecovat a znovu se rozbiham. Je to ale jeden z useku s nejhorsim podlozim … drny, kameny a kravska lejna. Znovu vazim jestli je moudre plytvat silami na tomhle terenu … nebylo by lepsi jeste pockat a bezet az na necem rovnejsim … o to vsak rychleji ? Mam toho dost, do kroku i tak prechazim spise preventivne … nebo aspon neco podobneho si snazim namluvit. Zase premyslim co tady udela Luda a Katrin … to jsou urcite ted moji nejvaznejsi konkurenti. Trochu popobiham, pak jdu, pak si rikam, ze nemuzu byt prece baba a zase bezim. Nastesti to jde z kopce, a kdyz se stezka zveda je to zase drsny krpal … aspon mam poctivou omluvu abych mohl jit pesky.

Prelezam kolem slavneho dratu a myslim na to, kdy jsem bezel obracenym smerem. Bylo to jen neco malo prede dvema hodinama … uplna vecnost. To neni mozny, cesta tam a zase zpatky musela byt v uplne jiny den .. je to tak davno. Opet trochu popobiham, ale nemam z toho zadnou radost. Jeste mne ceka dalsi tahly vystup k druhe stanici. Mozna bych mel radsi jit pesky, at mi zbydou nejake sily na zaverecny finis. Ohlizim se, je videt ale jen snad na minutu dozadu. To prece jeste nemuzou stihnout. Jsem porad sedmy, no kdo by to byl cekal, to mi doma nebudou verit. Bohuzel, uz ani vterinu nevenuju pomysleni jak na tom mohou byt ti prede mnou. Jsem posedly vlastnimi pronasledovateli, honbou za limitem a spekulacemi kolik mi jeste zbyva sil a jak si je nejlepe rozvrhnout. Nekoukam po kaktusech, ani kravach, ani nevenuji pozornost drive dechberoucim vyhledum ze skalni rimsy. Cesta se narovnava, dalsi stanice musi byt urcite za dalsi zatackou … nebo mozna az za tou druhou … hmm tak ne, ale tady uz urcite … a zase nic … snad to neposunuli … urcite ne … a ted uz vim, nejdriv bude cedule … ze je to 100 yardu … tak slava, uz ji vidim … jeste kousek vydrzim, radsi se ale rozebehnu … bylo by mi trapne kdyby mne obsluha videla jit pesky …

 

Par metru pred druhou stanici (konec seste etapy).
Uz toho mam plny zuby, bezim jen aby se nereklo.

 

Deadman Peaks 2011 (4. díl)

3.etapa - 29-37km (1:00/4:21) - Svizne, ale bez pokory

Druha obcerstvovacka muze byt pohostinejsi te prvni, muze mit vetsi vyber jidla, zkusenejsi dobrovolniky,vice kravskych zvoncu, pripadne i divaky, manzelky, druzky a milenky, ale nikdy nebude mit kouzlo te prvni. Uz je proste jasne, ze tenhle zavod je doopravdy, ze je konec v nedohlednu, ze to jeste bude bolet. Stanice mezi druhou a treti etapou je povazovana za "nouzovou". Jenom voda, iontak znacky HEED (spolehlive po nem bleju), misky s precliky, buraky a lentilkami. Nic pro mne. Lide jsou samozrejme mili, takovi starici, je mi zahadou jak se sem se svojim nakladackem vydrapali. Vitaji mne jako rockovou hvezdu a hned nabizeji ze svych omezenych zasob. Bidon s kolou a dzusem uz je temer prazdny. Ptam se jestli nemaji kolu nebo sprite nebo nejakej jinej sladkej cuc ... nejsou si jisti, hledaji v chladaku, vytahuji "root beer" (coz je takova sladka limca nedefinovatelne chuti, pro Evropana proste hnus na entou) ... nevadi, beru vodu. V kapse mam jeste druhy pytlik s medvidky i dalsi solne tablety. Do dalsi stanice je to jen za osm. Loucim se a vyrazim, na hodinkach tipam 45 sekund ... tahle zastavka se povedla, bez prodleni frcim dal.

Treti etapa je po vetsinou z kopce. Zaciname zase na dvojkolejne ceste, boty uz mam opet plne pisku ... nevadi, az prijdou kameny zase se to tema dirama po stranach hezky vysype. Staci par minut a mijim dalsiho bezce. Ma krece, ale solnou tabletu odmita ... pry ma svoje, dekuje, a ze to nejak zvladne. Nu coz, snazil jsem se co jsem mohl ... a hned za zatackou dalsi. To je teda provoz ... kontoluju tempo, fakt sem nezrychlil, zda se, ze na ostatni je toho preci jen prilis. Jestli to takhle pujde dal ... zacinam si pohravat s myslenkou kam az se muzu dostat, kdyby ... byly ryby ... no vite kde. Mam za sebou ale stale jen tretinu, myslim, ze jsem se posunul nekam do prvni patnactky. Vim, ze taky zpomalim, ze mi taky dojde, ale ted mi to bezi, je mi jako nikdy, ted sem proste v laufu. 

A znovu na tenkou stezku co se stale ztraci v pisku a mezi kamenim. Samozrejme si vetsinu pamatuju z lonska, tesim se co prijde. Budem prekonavat mensi kanyon, jeste pred tim par set metru tesne po rimse a jeste pred tim muj nejoblibenejsi kus ... skokem pres drat, hlavne se nedivat pod sebe. 

Vpravo je plot z ostnateho dratu, jedina cesta je tedy vlevo :)

A takhle to vypada z druhe strany cestou zpatky.
Posledni dve fotky jsou z lonska, loni prselo, letos ani mracek.

Cestou do kanyonu uz cejtim stehenni svaly, ale neni to zadna tragedie. Nahoru vse poctive vybiham, pomalinku jako hlemyzd, ale podle definice je to stale beh, a to se pocita. Na obzoru cervene tricko, kdyz se priblizim pribudou mu dlouhe sede vlasy, zklopena ramena a tezky krok. Pripomina mi Caballa Blanca, sam si ho prekrtim proste na "Indiana". Po rovince se drzime kazdy na svem, v mirnem stoupani se rychle priblizuji. Uz to nejde tak zlehka a samozrejme jako na zacatku, ale jeste nemusim zatinat zuby ani machrovat rukama. Hledim do zeme, nechci videt jak pomalu se blizim tomuhle hrebenu. Nastesti vim, ze bude na dlouho posledni.

Stezka se lame tak rychle, ze by si cyklista odrel slapky. Sesup dolu je o nohy, klouze to a s kazdym hrokem beru sebou dalsi a dalsi kameni, neco se nevinne odkutali, neco prehopka pres nart, neco me trefi do paty ci do kotniku. Brzdit boli, tak to poustim. Jsem zpatky na hrane rimsy, jen z druhe strany mesy. Ceka mne takove podlouhle ucko, po upati Vrsku mrtveho muze, ktere propujcuji cele akci jmeno. Vidim snad na sest sedm minut pred sebe. Nikde nikdo ... trochu me to mrzi, asi sem se z posledniho predbihani dost namlsal. Nevadi, za par minut se obtocim kolem skaly a uvidim na mile daleko ... zkouknu konkurenci a vyhlednu si dalsi obet ... zacinam propadat velikasstvi, tu tam je pokora s kterou jsem za tmy vybihal. Ohlednu se, Indian uz ztraci pres tri minuty, za nim nikdo. Do ted mne ani nenapadlo, ze by taky nekdo mohl prijit ze zadu. Z uboci Mrtvolcovych vrsku je videt nekonecna plan poseta salvejovymi keri. Vetsina uschla, dusledek desetileteho suchoparu. Jako neposedny hadek se kamsi za obzor klikati prasna cesta ... tudy za pul hodiny pobezim ... a kdesi uprostred niceho se leskne hromadka stribrnych sklicek. Zatim jedno od druheho k nerozeznani, az pozdeji daji se rozlisit jednotlive automobily se skly odrazejicimi slunecni paprsky. Oaza a nebo fata morgana ? Nejradsi vych se vrhl z utesu rovnou dolu, primou carou k vychlazene kole, kostkam ledu do satku za krk, vlidnemu slovu a privetivemu poplacani po ramenou. Zkouska vule, tolik typicka pro Deadmana, nuti otocit se k poustnimu raji zady a poctive nasledovat stezku opet se zhorsujicim se povrchem na druhou stranu, kamsi mezi skaly, a doufat, ze se jednou preci jen milosrdne stoci a zavede mne za cim touzim. Jeste nekolikrat se vyloupnu na hrane utesu, abych byl opet pokousen vyhledem na oazu a v zapeti hned sveden zpet ke skalam, nez mne konecne ostra leva definitivne obraci z kopce dolu. Jiz jsem si zvykl, ze kam oko pohledne neni videt zadneho jineho bezce, prede mnou ani za mnou. Jsem na tuhle poust sam. V jedne ze serpentyn se z poza horizontu vyloupne postava s fotakem. Je to ten samy jako v prvni etape. Mam ho jen pro sebe, pridam do kroku, otru z brady sliny, vyloudim falesny usmev ... spoust cvaka a cvaka. Odpoved vlastne ani slyset nechci, i presto se ptam jestli je prede mnou velka dira. Pokyve hlavou ze strany na stranu, mozna vazi slova, "Jo, docela jo." ... no, mohl na me rovnou hodit deku. 

Blizim se k fotakovi.

Z tohoto snimku by se mohlo zdat, ze jsem tlusty.
Ale pratele, nenechte se mylit, pro ucely sebehu jsem jen operativne
 presunul podkozni tuk ze zad a stehen do oblasti brisni.
 Vytvoril jsem tak funkcni aerodynamicky stit.

Radim neutral, odevzdavam se opet gravitaci ... v duchu si to snazim srovnat, tajne jsem doufal, ze preci jen treba v nejake zatacce je nekdo schovany, kdo se zahy vynori ,a ja budu mit zase nejaky cil. Ztratu odhaduji na sest sedm minut. To je skoro kilometr ... pokud ten "nekdo" vylozene neodpadne je to aspon pul hodiny nez se dostanu "na dostrel". Z tenke stezky vyplouvam na prasnou cestu, z poza skaly vynoruje se vytouzena oaza. A opet kravske zvonce, potlesk a privetive tvare. Ze setrvacnosti hlasim cislo, ale je to zbytecne. Uz vice jak dvacet minut sleduji muj posun skrze Mrtvolcovy vrsky dalekohledem. Oslovuji mne krestnim jmenem jako stareho znameho, vitaji mne jako ztraceneho syna.

Cervena tecka jsem ja. Homole na obzoru je Cabezon Peak,
pod nim lze najit shluk automobilu - obcerstvovaci stanice cislo tri.

V dalce Vrsky mrtveho muze. Trat vede po te kamenite rimse,
ktera se  zhruba v pulce kopce svazuje smerem doleva.
 Pohled kousek od obratky, tedy smerem k cili. 

4.etapa - 37-43km (0:46/5:10) - O ostnatem dratu, kravach a kaktusech

Do treti stanice dobiham v poklidu. Zacinam taktizovat. Neni kam se hnat, tem za sebou utikam (nebo jsem o tom alespon presvedcen), ti prede mnou doslova v nedohlednu. Kapitan stanice mne vita a predstavuje skoro celou osadku. nekdo se hned chopi lahvi a pta se cim je ma doplnit. Kurna, to nemam rozmysleny ... co mam rict? Ptam se na kolu. Maji, ale jeste neotevrenou. Asi bude bublat ... risknu to, posledni etapa je nejkratsi. Piju trochu vody, jeste kolu do kelimku, beru celej banan ... nekdo hlasi, ze vedouci muz zavodu akorat probehl obratkou. To znamena naskok kolem 45 minut a nejakych sest kilometru. Zni to jako hodne, ale je to mnohem mene nez bych cekal. Ptam se jak jsou na tom ostatni. Strasne ochotna a hodna pani listuje v nejakych lejstrech, ale ma v tom hokej. Ten co vede ma naskok asi 25 minut, pak snad nejaka skupinka, je to tam naslapany ... trochu se zakoktava, uplne mi to nedava smysl. Vyrozumim, ze sedm az deset minut prede mnou je nejaka dalsi skupinka. To sem cekal, to nezni spatne. Bezi-li skupinka takhle pozde pohromade, znamena to, ze nekdo jde vyrazne nad svoje moznosti.  Pravdepodobnost, ze by se v tomhle malem zavode seslo nekolik lidi co ma presne stejnou vykonost je rovna nule. Takze, kdyz budu trpelivy, toho "nekdo" si hezky posbiram. Dekuji, mavam a vydavam se dal. Aspon mam ted prehled. Nebude to zadna labuz, ale staci jen vyckat. Predator jsem tady ja. 

Zase tipam hodinky. Zastavka za 1:45 ... to ten banan ... beru to ale jako dobrou investici. Zbyva neco pres sest kilometru do obratky. Prasna dvojkolejka s mirnym stoupanim pristi tri kilometry. Slunce zhne jak o zivot ... no neber to!

Zacinam se instinktivne ohlizet. Prvni musi byt cervene tricko s Indianem uvnitr. Ale stale nikdo na dohled. Po deseti minutach dobiham k necekane prekazce. Drevena brana polezla ostanatym dratem. Cesta samozrejme vede skrz ... zadnou diru vsak nevidim. Zkousim branu otevrit, nejak to je uchycene na ocku z ostnateho dratu. Jen je to moc napevno. Nezda se mi to, jsem preci velkej silnej chlapak a nejde mi to uvolnit. Co by delala takova Katrin Metzger ? ... urcite je v tom jiny figl. Snazim se prolezt skvirou mezi dvema ostnatymi draty ... v lepsim pripade si roztrhnu trenyrky, v horsim i to co je schovane uvnitr ... pani D. by me nepochvalila ... tudy cesta nevede. Znovu zkousim uvolnit smycku co je natazena pres kul ... pomalu se to hybe ... pak vse najednou bleskurychle povoli ... bolest jako svina ... byl tam schovany jeste jeden osten ... bohuzel jsem jej prehledl. V prave dlani mam ted dvoucentimetrovou diru. Hmm ... trochu v soku konecne prekonavam tuhle prekazku, branu opet upevnim do puvodni polohy ... zase se rozbiham a snazim se vzpomenout, kdy jsem mel posledni tetanovku. Za chvili je flaska od krve ... tak to bychom meli.

Konecne sbiham zase na jednokolejnou stezku a uz si to proti mne sneruje vedouci muz zavodu. Zpoceny, zadychany, ale smrtelne vazne koncentrovany. Nepoznavam jej, az pozdeji podle jmena je mi jasne o koho jde. Zdravim, komplimentuji a preju hodne stesti ... frci, radost pohledet. Povrch se zase zhorsuje, kameny, kameny a zase kameny. Ostry sebeh do udoli, po prave strane plechovy vetrnik jak z nejakeho westernu. Taky registruji kravy nekde v pozadi. Celej Deadman je sice na "zivych" pastvinach, opravdicky dobytek potkavame ale az tady. Vlastne jsou to prvni znamky nejakeho zivota, do ted jsem nevidel ani jesterku. Dokonce i vegetace houstne. Pribyvaji velke kaktusy po pas a male opuncie misty prepadavajici z travy primo do stezky. Obcas registruji ukopnute ostnate placky, tezko rici jestli to byl nejaky bezec prede mnou ci jen nejaka krava.

Z dumani o blbostech mne vytrhne cerny flek co se zacne rysovat na stezce prede mnou. No to mne pose*! ... Velka cerna krava s rohama stoji presne na moji pesince !!! ... cumi na mne a ocasem si placa po zadech. Vidim strasne tlusty bricho, no musi to byt krava, asi tehotna ... nebojim se, jsem ve strehu, ale radsi ji obehnu obloukem. Nezpusti ze mne oci. Kdyz ji mijim stranou asi o deset metru, otaci hlavou ... pak mi probleskne hlavou, ze by krava mela mit vemeno ... ale tahle nema ... Ty vole! ... To neni krava! ... a ja debil mam na sobe cerveny tricko!!! ... absolutni panika ... tepovka leti nahoru, ze ani na behej.com pro tohle pasmo nemaji zadny nazev. Radsi se neohlizim, snazim se zmizet za obzor. Pronasledovan ale nejsem, vracim tempo k normalu ... jen ten adrenalin, to bych si pro priste rad odpustil. 

Prezvykavcu potkam jeste nekolik. Jedno je stopro mlady bycek, ale poleka se a da se na uprk. Dalsi je prava krava s dvema telatky. Nejdriv zvedave pokukuji, dodatecne se leknou a zabehnou se schovat za mamu-kravu. Stejne jim to neda a roztomile vykukuji z poza jejiho tlusteho zadku a vali svoje obrovsky oci. Krava samozrejme nonstop zvyka a ani se nehne.

Kdyz prekonavam suchy brod vyriti se na mne druhy bezec. Nepoznavam, ale tusim. A ani ne po minute frci vlacek David Coblentz-Jacob Waltz. Oba kluci od nas. David je  zkuseny harcovnik, ctyrnasobny Hardrocker. Cekal jsem ze bude hodne vepredu. Jacob Waltz zacal s ultra teprve loni, ale ma talent a rychlost. Presto ziram, ze i po obratce se drzi na Davidovych zadech. Zdravime se a vzajemne povzbuzujem. Tak to bychom meli ctyri ... a ani to nestacim dopocitat a uz se riti z kopce proti mne dalsi postava ... mava a hulaka, oslovuje mne jmenem. Netusim, ktera bije ... ten nekdo je nadsen, ze mne vidi, a jak bezim skvele a ze uz mam jen necele dva kilaky do obratky. Az z blizka rozpoznam Billa Geista, dalsi od nas z Los Alamos a taktez reditel Jemezu, muj profesionalni kolega a dvojnasobny Hardrocker. Necekal jsem, ze bych ho mohl dnes udolat, ale ze se drzi jen par minut za Davidem je pro mne prekvapeni. Uz je jasne, ze jsem z Los Alamos zase nejpomalejsi, ztracim na ne pres 40 minut ... ale i tak to je mnohem lepsi nez bych kdy cekal. No nic ... bezim dal, uz abych byl na ceste zpatky. Uplyne jen par minut a riti se dalsi osoba ... snad mne ale sali zrak ... to je preci Tony Krupicka !!! ... no tak to je frajer, ze se trmaci az sem k nam do pouste ... jen se divim ze nebezi prvni. Hned je mi to samozrejme cely divny a podezrivam se z halucinaci. Par vterin a je jasne, ze oci mne tak docela nesali ... bezi proti mne totiz velmi dokonala kopie Tonyho K ... jen se jmenuje Matthew Hintzman a misto z Colorada je z Arizony. No posudte sami :)

Matthew Hintzman (aka Tony K #2)

Tony Krupicka (nebo Matthew Hintzman ???)

Tak mam napocitano sest. Leader v cudu, ale pak je to fakt naslapany. Tohle mne bavi, schvalne kdo bude dal. Prekonavam dalsi mensi hreben, ale cestou dolu mne zacne strasne pichat v bote na pravem palci ... sakra ... asi kaktus, urcite z toho obihani bylozravce. Neni mi jasny jak se ty trny dostaly kam se dostali ... mam vyztuzenou spicku, ale neda se nic delat, stavim a zouvam. Jsou tam. Tri. Nastesti dost velky na to, ze se daji vytahnout rucne i po maratonu, do obratky zbyva totiz uz jen necely kilometer. Stale nikdo proti, mam radost, ta prvni sestka je daleko, ale zda se, ze kdo pujde za nima uz bude pro mne na dostrel. 

Posledni useky jsou seredne krasne. Nikde nic neroste, totalni mesicni krajina. Stezka se vlni kolem balvanu a skal prapodivnych tvaru, zacina zase mirit prudce do kopce. Fakt strmy, dost to prokluzuje. Snad teprve potreti od startu prechazim do kroku, byl by to vask az moc drahy vybeh. Zacinam se setrit, ceka mne ted velka stihaci jizda. Pomalu se skrabu nahoru, za horizontem se objevuji vrsky dratu vysokeho napeti. Tam nekde je obratka. Lezu dal nahoru, a proti mne stale nikdo. Konecne se to lame, par set metru prede mnou parkoviste s auty. Jako predsunuta hlidka stoji nekde na pul ceste kulaty chlapek. Tleska, haleka a rinci zvoncem ... a teprve ted mi dochazi, proc stale nikoho nepotkavam ... neni koho .... az se mi z toho podlamuji kolena ... na sedme pozici jsem totiz ja.